Když 16. září 1989 přijel Boris Jelcin, nově zvolený do Nejvyššího sovětu, na návštěvu do Johnsonova vesmírného střediska v texaském Houstonu, zdaleka nejvíce překvapen byl během svojí dvacetiminutové neplánované návštěvy supermarketu Randalls, psala v té době Stefanie Asinová v listu Houston Chronicle.
Jelcin podle Asinové procházel uličkami Randalls a kýval hlavou v ohromení. Svým ruským kolegům řekl, že kdyby tohle viděli Rusové, kteří musí na většinu zboží čekat ve frontách, „byla by revoluce“.
S Jelcinem si zákazníci i zaměstnanci přicházeli potřást rukou, avšak mobilní telefony v té době neexistovaly ani v USA, takže „selfíčka s Jelcinem“ se nám z té doby nedochovala. Jelcin se ptal zákazníků, co si kupují a kolik to stojí, a manažera se zeptal, zda je na řízení obchodu nutné speciální vzdělání. Na fotkách v Houston Chronicle je vidět jeho údiv nad ovocem a zeleninou, čerstvými rybami a kasou. Obzvlášť z míry jej vyvedlo mražené „Jell-O“ (americký želatinový „nanuk“).
„Ani politbyro nemá tolik volby. Ani pan Gorbačov.“ Když mu bylo přes tlumočníka sděleno, že v obchodě jsou tisíce produktů, nemohl tomu uvěřit. Myslel si dokonce, že Američané stvořili jakýsi „Potěmkinův supermarket“ a byl ohromen, že takové obchody jsou v USA na každém rohu. Nabídli mu také vzorky sýra zdarma.
Rok poté, co Jelcin odstoupil z úřadu prezidenta Ruské federace, napsal jeho životopisec, že v letadle na cestě z Houstonu do Miami byl Jelcin v depresi a nemohl o houstonském supermarketu přestat mluvit, což porovnával s tím, na čem museli subsistovat jeho ruští krajané.
A možná to právě byla spotřebitelská volba, co přispělo k pádu Sovětského svazu. Ve své autobiografii z roku 1990 (v angličtině vyšla pod názvem Against the Grain), píše Jelcin: „Když jsem viděl ty police nacpané stovkami, tisícovkami plechovek, kartonů a zboží všeho možného druhu, poprvé mi bylo skutečně špatně z pocitu zoufalství nad sovětskými lidmi. Že taková potenciálně super-bohatá země jako naše byla přivedena do takové chudoby! Hrozné nad tím přemýšlet.“
Zapojení do mezinárodní dělby práce
Dnes už víme, jak celá anabáze se sovětskou ekonomikou dopadla. Sovětský svaz, obr na hliněných nohou, porazil sám sebe, neboť jeho hospodářskému modelu po mnoha desetiletích utrpení konečně došel dech, rozpadl se a celý svět se mohl přesvědčit o tamních krutých podmínkách všedního dne.
Rusko a další svazové republiky zavedly tržní ekonomiku a zapojily se do světového obchodu, což většinu z nich vytáhlo ze sovětského marasmu a chudoby.
Dnes není problém kdekoliv na světě zakoupit zboží ruské produkce, pokud jste ochotni zaplatit přepravu a clo, a taktéž není problém v Rusku zakoupit „západní“ zboží, opět pokud jste ochotni zaplatit cenu za přepravu a clo a pokud nejde o produkt zatížený sankcemi.
Je zřejmě možné, že za vydání obrovských prostředků bychom byli v jakékoliv zemi schopni vyprodukovat téměř jakýkoliv světový produkt – avšak bylo by skutečně efektivní upravovat české podmínky pro jesetery, abychom si mohli sami vyprodukovat český kaviár? Nebo vyrábět takové mikroklimatické podmínky, aby čeští nebo ruští zemědělci mohli pěstovat kávu nebo mučenku (passion fruit). Nebo koneckonců rýži?
Je evidentní, že mezinárodní obchod a s ním ruku v ruce jdoucí mezinárodní dělba práce zvyšuje svobodu spotřebitelské volby a s ní i užitek nás spotřebitelů. Dokázali bychom jistě přežít bez rýže a kafe, ale byl by to jednoznačně horší život, než jaký můžeme vést dnes.
Přestože se již Adam Smith vyslovil pro volný obchod, David Ricardo matematicky obhájil jeho efektivitu a Frédéric Bastiat jej obhájil rétoricky naprosto jasně a nevývratně, nebyly vlády historicky volnému obchodu nakloněny (snad pouze s výjimkou Velké Británie v 19. století, než nastoupila na hloupou politiku imperiální preference).
Světová obchodní organizace (a její předchůdkyně Všeobecná dohoda o clech a obchodu) udělala obrovský kus práce, kdy opakovaně přivedla vlády k jednacímu stolu a snížila celní i necelní překážky volnému obchodu. A to přesto, že vlády k těmto vyjednáváním nadále přistupují s dávno vyvráceným merkantilistickým způsobem uvažování o „ofenzivních a defenzivních zájmech“.
Liberalizace obchodu pod dohledem Evropské unie
Jedním ze základních principů Evropské unie je volný pohyb zboží po tzv. vnitřním trhu. Znamená to jednoduše řečeno, že jakýkoliv výrobek legálně prodávaný na jakémkoliv trhu Evropské unie, může být bez dalších překážek legálně prodáván také na dalších trzích.
Evropská unie zrušila celní a další překážky pro obchod mezi jednotlivými státy. Protože vlády byly velmi vynalézavé v obcházení tohoto pravidla (např. poplatky za celní deklaraci namísto cla), byla v 70. a 80. letech nutná série rozsudků Evropského soudního dvora, aby si tento princip vlády členských států skutečně vzaly za svůj.
Nejznámější rozsudek padl v tzv. kauze Cassis de Dijon, oficiálním jménem Rewe-Zentral AG v. Bundesmonopolverwaltung für Branntwein (120/78), kdy Evropský soudní dvůr pro účely obchodu mezi členskými státy EU zneplatnil německý zákaz prodeje ovocných likérů s obsahem alkoholu menším než 25 %. Francouzský rybízový likér Cassis de Dijon měl obsah alkoholu pod 20 %, avšak jako legální produkt na francouzském trhu může být prodáván i na německém trhu.
Mým oblíbeným rozsudkem v podobné věci je také rozsudek v případu Komise v. Německo (178/84), kdy se opět soudil francouzský dovozce s německou vládou. Evropský soudní dvůr nalezl, že Německo nesmí po dovozcích požadovat, aby jejich dovážené pivo vyhovovalo německému zákonu o čistotě piva (který platí od roku 1516). (Viz též zde.)
Evropská unie tak měla věc připravenu prakticky ideálně. Namísto toho se však rozhodla kromě principu vzájemného uznávání standardů „Cassis de Dijon“ uplatňovat čím dál více princip harmonizace (podle č. 114 Smlouvy o fungování EU). Což vedlo a vede ke známé legislativní smršti z Bruselu a motivaci regulovat pro spotřebitelský trh každou maličkost.
To se promítá i do mezinárodního obchodu s třetími zeměmi. Členské státy odevzdaly svoji obchodní politiku do rukou Evropské unie. Mezinárodní obchod všech členských států s třetími zeměmi se tak řídí společnou obchodní politikou se společným celním sazebníkem, společnými fytosanitárními a dalšími standardy a společnými dohodami o volném obchodu.
I zde učinila Evropská unie zpočátku dobré kroky. V roce 1952 bylo průměrné francouzské clo 19 %, německé 16 %, italské 24 % a britské 17 %. Dnes je průměrné clo Evropské unie, a tím pádem všech těchto států, na pěti procentech.
Ale dnes už obchodní politika Evropské unie neobstojí před konkurencí. Singapur, Hongkong a Nový Zéland pochopily, že uvalovat cla je jako škrtit sám sebe, a tak je možno do těchto zemí dovážet téměř veškeré zboží bez dalších přirážek. I tak tyto země vyjednávají o dohodách o volném obchodu s dalšími státy.
Celní sazebník Evropské unie má přes třináct tisíc položek a namátkou uvaluje 10% clo na automobily, 16,9% clo na sportovní obuv (kdybyste se divili, proč jsou boty Nike v USA o tolik levnější), osm různých celních režimů na kafe, 4,7% clo na deštníky, 1,7% na meče nebo 4,2% clo na suborbitální a kosmické nosné rakety (už jste je někdy viděli na krámě?). Třešinkou na dortu je 15% clo na jednokolky. Který klaun tohle zavedl?
Když Evropská unie vyjednává dohodu o volném obchodu s třetí zemí, nedokáže se přenést přes svoji přirozenost, a namísto otevírání obchodu se snaží harmonizovat. Proto obchodní dohody EU trvají dojednat kolem deseti let, mají tisíce stran a jsou plné harmonizačních a protekcionistických opatření. Jak by měla vypadat moderní smlouva o volném obchodu, popisuje společný projekt 11 think-tanků pod vedením britského Initiative for Free Trade a amerického Cato Instititu.
Vzájemné uznání standardů
Evropská unie měla využít svého dobrého nápadu a dobré praxe se vzájemným uznáváním standardů. Stala by se tak lídrem mezinárodního světového obchodu, který by tak doslova zrevolucionizovala. Bohužel v bruselském byrokratickém aparátu, kde jsou úředníci odměňovaní za protlačení nové regulace legislativním procesem, se těžko prosadí řešení, které znamená méně nových regulací.
Své o tom ví bývalý komisař Frits Bolkestein, který čelil doslova otevřené revoltě svých úředníků, když po nich chtěl liberalizaci a méně regulací.
A tak musíme hledat vzory jinde než v Bruselu.
Švýcarsko od roku 2010 uplatňuje uznání standardů. Pokud se něco smí prodávat v EU, smí se prodávat i ve Švýcarsku. Naopak to bohužel neplatí.
Trans-tasmánská dohoda o vzájemném uznání standardů mezi Austrálií a Novým Zélandem taktéž umožňuje vzájemné uznávání standardů. To je bohužel v současném světovém obchodě téměř vše.
Evropská unie aspoň prozatím zcela odmítá tento přístup v brexitovém vyjednávání. Přitom dohoda o nulových clech a vzájemném uznání standardů mezi EU a Británií by vyřešila jak problém severoirské hranice, tak „problém“ s tím, že Británie chce po brexitu mít jiné standardy než EU. Výše zmíněná vzorová dohoda mezi USA a Británií má vzájemné uznávání standardů za jednoznačně správný princip.
Položme si však otázku: Když jedeme na dovolenou do USA nebo do Švýcarska, bojíme se tamních standardů, ať už u jídla nebo třeba u automobilů? Bojíme se, že americké léky jsou nekvalitní jenom proto, že je neschválila Evropská léková agentura? S obavami přistupujeme k některým nákupům v Africe, Asii nebo latinské Americe, ale neznám člověka, který by se obával standardů v tzv. západním světě jenom proto, že se na daný produkt nebo službu nemohla podívat Evropská komise.
Nedávalo by tedy jednoznačný smysl namísto harmonizace přistoupit k uznání standardů, byť jednostrannému? Spotřebitel by na tom jednoznačně vydělal.
Zajímavé je, že obchodní dohoda EU-Kanada s názvem CETA (podobnost s akronymem Centra ekonomických a tržních analýz je čistě náhodná) v kapitolách 4 (technické bariéry obchodu), 11 (vzájemné uznání profesionálních kvalifikací) nebo 21 (regulatorní spolupráce) obsahuje ustanovení umožňující uznávání standardů. Takže když se chce, i EU umí na uznání standardů přistoupit. Proč se toho nechopit i po brexitu?
Narušení jednotného trhu
Otázka je to víceméně rétorická, protože víme, že EU se konkurence bojí jako čert kříže, ostatně i sama Evropská komise ví, že regulace táhnou ekonomiku dolů. Co je dovoleno Kanadě, nemůže být dovoleno sousední zemi, protože zde je konkurence velká a srovnání jednoznačnější. Srovnání liberalizovaných standardů s unijními by ukázalo to, co si evidentně uvědomují i úředníci v bruselském Berlaymontu, sídlu Evropské komise: Že totiž unijní regulace jsou neefektivní. Někdy až směšně.
Protekcionistické myšlení evropských politiků je tak zakořeněné, že se dodnes v EU nepodařilo dosáhnout svobody pohybu služeb do takové míry, jako se to podařilo u zboží. A vlna jde bohužel opačným směrem – Německo a Francie požadují dodržování vlastních pracovních předpisů (minimální mzda atp.) pro služby, např. autobusové nebo přepravní, které pouze jejich územím projíždí.
Těžko si představit větší porušení svobody pohybu služeb, než nařizovat českému přepravci, aby dodržoval po cestě do Francie kromě českého také ještě německý a francouzský zákoník práce, zatímco francouzský rybízový likér na cestě do Česka musí (správně!) dodržovat pouze francouzské předpisy.
Brexit jako šance na oživení a modernizaci světového obchodu
Nezbývá než věřit, že se Británie skutečně vydá cestou regulatorní divergence a opět převezme roli vůdčího hráče v liberalizaci mezinárodního obchodu. V éře evropského protekcionismu zdokumentovaného výše a amerického protekcionismu Donalda Trumpa na jedné straně a dua Warrenová/Sanders na druhé straně budou britští free-tradeři čelit nepříznivé politice na obou stranách Atlantiku.
Británie by měla po brexitu vstoupit do Evropského společenství volného obchodu (EFTA), do CPTPP (dohoda 11 zemí – Austrálie, Bruneie, Kanady, Chile, Japonska, Malajsie, Mexika, Nového Zélandu, Peru, Singapuru a Vietnamu, ze které bohužel vycouvaly Spojené státy, původní název byl TPP) i do NAFTA2, tedy za předpokladu, že s americkým prezidentem bude lepší řeč.
Británie by měla jednostranně zrušit cla, jednostranně zavést uznání standardů a snažit se o liberalizaci volného obchodu ve službách.
Boris Johnson ve svém projevu 3. února 2020 v Royal Maritime Museu v Greenwichi chválil Adama Smithe, Davida Ricarda a Richarda Cobdena, tři titány britského a celosvětového volného obchodu, a odsoudil nárůst merkantilismu ve Washingtonu, Bruselu a Pekingu. Dále řekl, že volný obchod je nejlepší způsob boje s chudobou ve světě a že se kvůli nárůstu merkantilismu pokrok ve vymítání chudoby zpomaluje. Británie se podle Johnsona probouzí, aby se stala lídrem světového volného obchodu.
Přejme Johnsonovi v implementaci volného obchodu hodně štěstí. Pak se stane brexit úspěchem jak pro Británii, tak pro celý svět.
Původně vyšlo v časopise Trade-Off 2/2020.
