Švýcarsko je mnohem atraktivnější příklad než Norsko, ale Británie se může mít ještě líp

Podporovatelé členství v EU nás stále varují, že můžeme skončit jako Norsko. „Oslo,“ říkají nám hrůzyplným hlasem, „je ovládáno faxem.“ Norští politici zřejmě sedí u svých faxů a čekají na to, až z nich vylezou poslední směrnice z Bruselu. Jakožto člen Evropského hospodářského prostoru (EHP) musí Norsko aplikovat eurozákony, nad nimiž nemá žádné slovo.
Co je to s euronadšenci a jejich zastaralými metaforami? Říkají nám, že my jsme zaseklí v minulosti, a pak začnou mluvit o faxech! Ale to dejme stranou. Dejme stranou také ten fakt, že Norové prostě preferují svůj stávající status před plným členstvím jako má Británie – 79,8 % z nich je proti vstupu do EU. Pojďme se věnovat podstatě věci.
Krátkou odpovědí těmto strašícím „vládou faxem“ je, že téměř žádný britský euroskeptik nenavrhuje, abychom kopírovali Norsko. Dovolte mi, abych to zopakoval, protože to vypadá, že do BBC nebo na úřad vlády to nedoléhá:Téměř žádný britský euroskeptik nechce kopírovat Norsko. Náš preferovaný příklad – s nějakými úpravami – je Švýcarsko. Vyplatí se ztratit chvilku času na vysvětlení rozdílu.
Na první pohled se zdá, že Norsko a Švýcarsko mají s EU podobné dohody. Obě země jsou členy Evropského sdružení volného obchodu (EFTA) a Schengenu. Obě si užívají plného přístupu na evropský Jednotný trh, aniž by byly členy Společné zemědělské politiky, Společné rybářské politiky, Evropského soudu, Komise nebo Parlamentu, sdílené jurisdikce na poli spravedlnosti a vnitřních věcí nebo Společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Obě země, a to je důležité, mohou podepisovat dohody o volném obchodu se zeměmi mimo EU – což je největší výhoda v současné světové ekonomice. Stručně řečeno mají mnohem lepší smlouvu než Velká Británie.
Ale je tu rozdíl. Norsko je členem Evropského hospodářského prostoru, zatímco Švýcarsko není. EHP byl sjednán v roce 1992, když Rakousko, Finsko, Norsko a Švédsko podaly přihlášky do EU. Byl zamýšlen pouze jako přechodná dohoda; způsob, jak urychlit harmonizaci na cestě za úplným vstupem do EU. Nikdo nepředpokládal, že Norsko vstup do EU odmítne, ale i o 20 let později bude členem EHP.
Hlavní anomálie v EHP – tedy fakt, že Norsko musí aplikovat zákony z EU, ke kterým nemůže nic říct – je spíše problémem teoretickým než praktickým. Podle EU muselo Norsko schválit přes 5000 legislativních aktů od roku 1992. Avšak Británie jich musela během stejné doby aplikovat přes 3000 každý rok. A většina norských směrnic je technická a triviální: pořadí, v jakém má být uvedeno složení na lahvi kečupu, velikost písma na balíčku žvýkaček a tak podobně. Implementování těchto 5000 směrnic si ve Stortingetu (norský parlament – pozn. překl.) vyžádalo méně než 100 kusů primární legislativy.
Měl bych zdůraznit, že tato čísla jsou z EU. Podle samotných Norů je jejich země vystavena legislativě EU mnohem méně. V roce 2004 v odpovědi na parlamentní interpelaci odpověděla norská vláda, že z 11 511 kusů legislativy EU implementovala 2129, tj. 18,5 procenta. Průzkum z roku 2010, který pokrýval období mezi lety 2000 a 2009, ukázal, že toto číslo je pouhých 8,9 procenta.
Přesto tady ta anomálie je. Nezáleží na tom, jestli je to 8,9 procenta nebo 18,5. Nezáleží na tom, že ve skutečnosti má Norsko v Bruselu velkou reprezentační kancelář, aby si zajistilo, že jeho starostem bude dopřáno sluchu, když se navrhuje nová legislativa. Formálně tu je jistá porce norského práva, která byla – jak říká náš premiér – vytvořena v Bruselu bez oficiálního norského vlivu. Proč se to děje Norsku, ale ne Švýcarsku? Hlavním důvodem je, že švýcarští politici, na rozdíl od svých norských protějšků, naslouchali svým voličům. Když Švýcarsko v roce 1992 odmítlo členství v EHP, skončilo to tím. Přestože skoro všechny politické strany chtěly vstoupit do EHP i EU, akceptovaly rozhodnutí občanů. Když bylo členství v EU mimo hru, sedli si politici ke stolu, aby prodiskutovali jiné řešení. Během dalších tří let bylo sjednáno 120 smluv pro různá odvětví, které pokrývaly všechno od hluku kamiónů po rybaření. V důsledku toho má Švýcarsko většinu výhod plného členství, ale málo nákladů. Je plně zahrnuto ve čtyřech svobodách jednotného trhu – volný pohyb zboží, služeb, lidí a kapitálu – ale je ušetřeno regulačního břemene bruselských směrnic. Pokud harmonizuje svoje standardy s těmi v EU, činí tak na základě bilaterální dohody a po promyšlené úvaze Spolkového sněmu v Bernu.
Ano, švýcarští exportéři musejí splňovat standardy EU, když prodávají do EU, stejně tak jako musejí splňovat japonské standardy, když prodávají do Japonska. Ale nejsou povinni dodržovat tyto standardy v domácí ekonomice nebo v exportech do zemí mimo EU. Protože jsou mimo celní unii, sledují mnohem méně protekcionistickou politiku než EU a teď, kromě jiného, vyjednávají dohodu o volném obchodu s Čínou – něco, co Británie udělat nemůže, dokud je v EU. Švýcarsko není zastoupeno v bruselských institucích a platí jenom symbolickou částku do rozpočtu EU. Což ale nepoznamenává jeho obchod s EU: švýcarský export do EU v přepočtu na obyvatele v roce 2011 byl 450 procent toho, co britský. To také stojí za to zopakovat. Přepočteno na obyvatele prodali minulý rok Švýcaři do EU čtyřiapůlkrát více zvenčí než my zevnitř.
Proč tedy neokopírují Norové Švýcary? Proč tedy i po dvaceti letech nechávají tu nevýhodnou smlouvu o EHP nedotčenou? Protože jejich politici pořád prahnou po eventuálním členství. Nahradit EHP něčím permanentnějším by znamenalo formálně přiznat, že jejich sen se rozplynul. Dokonce by cynik mohl říct, že euronadšeneckým norským politikům vyhovuje udržovat nedokonalosti EHP. Mohou díky tomu říkat svým skeptickým voličům: „Podívejte, když už stejně musíme přijímat všechny ty zákony, můžeme to taky dovést až do konce a vstoupit!“ Ve stejném duchu se dá vysvětlit, proč Norsko platí do rozpočtu EU o tolik více, než kolik po něm vyžaduje smlouva o EHP. Když jsem se zeptal úředníků na norském ministerstvu zahraničí, proč platí o tolik víc než Island (což je člen EHP s přesně stejným ujednáním jako má Norsko), neurčitě se vyjádřili, že se chtějí podílet na zahraniční pomoci, výzkumu a sociálních projektech. Když jsem tu samou otázku položil jejich islandským protějškům, dva státní úředníci se na mě rozpačitě podívali a jeden z nich řekl: „Protože ti norští euro-úředníci jsou zatracení blázni!“ (v orig. textu „f***ing crazy“ – pozn. překl.)
Naštěstí zde nejsou žádné známky toho, že by chladně uvažující Norové měli vstoupit. Podle průzkumů veřejného mínění je většina proti vstupu v poměru 2:1 a více už tak dlouho, že začátkem roku 2012 podporovatelé vstupu uznali porážku a ukončili kampaň.
Takže, abych to shrnul: Norsko má mnohem lepší ujednání než Velká Británie, ale Švýcarsko je na tom lépe než obě země. Naším cílem, až odejdeme z EU, by měl být spíš švýcarský model založený na bilaterálních smlouvách než členství v EHP – ale samozřejmě by měly ty smlouvy být přizpůsobeny našim vlastním podmínkám. Neexistuje důvod, proč bychom si nemohli vést ještě lépe než Švýcaři. Je nás 62 miliónů, zatímco Norů jsou čtyři milióny a Švýcarů sedm miliónů. S EU máme obrovský obchodní schodek (ale přebytek se zbytkem světa). Ten den, kdy odejdeme, se staneme největším trhem pro EU, půjde k nám 21 procent jejího exportu – což je více, než kolik bude mít její druhý a třetí největší trh (USA a Japonsko) dohromady. Čímž neříkám, že bychom měli přesně replikovat švýcarský příklad, např. neexistuje žádný důvod, abychom vstupovali do Schengenu. Ale Švýcaři nabízejí užitečný příklad. Mezitím, moji drazí euronadšení přátelé, přestaňte už mluvit o Norsku a faxech. Ostře vystupujete proti něčemu, co nikdo nenavrhuje.