Autor nejlepšího libertariánského textu historie, bojovník proti federalistům, ale i člověk s rozporuplným vztahem k otrokářství. Thomas Jefferson formoval Spojené státy americké v kritických prvních letech a zasloužil se tak o zemi, kde se individuální svoboda stala základním lidským právem.
Zřejmě „nejstátnější“ hrdina této knihy, Thomas Jefferson, se narodil 13. dubna 1743 v kolonii Virginie v Britské Americe jako třetí z deseti dětí. Thomas po otci zdědil pět tisíc akrů pozemku, kde na vršku v pozdějších letech navrhl a vystavěl své sídlo Monticello.
Jeffersonův otec litoval, že sám neměl formální vzdělání, a poslal malého
Thomase do anglické školy už v pěti letech. Během školních let se naučil latinsky, řecky a francouzsky, jezdil na koni a četl si knihy z otcovy knihovny. Seznámil se a spřátelil s mnoha americkými indiány, kteří se často v jeho rodišti zastavovali cestou na trh. V šestnácti letech nastoupil Jefferson na College of William & Mary, kde se učil matematiku, metafyziku a filosofii. Po vystudování praktikoval v právní kanceláři prvníhoa merického profesora práva George Wythea. Zajímal se o filosofii, historii, přirozené právo, přirozené náboženství, etiku, zemědělství a vědu. Wythe byl Jeffersonem tak nadšený, že mu odkázal celou svoji knihovnu. Tak vznikla první ze tří knihoven, které za svůj život Jefferson shromáždil. Tato měla asi 200 svazků, zejména knihy po otci a po Wytheovi, a shořela při požáru jeho domu v roce 1770. Do roku 1814 shromáždil 6500 svazků – tuto knihovnu prodal federální vládě, aby mohla obnovit Kongresovou knihovnu poté, co ji spálili Britové ve válce roku 1812. „Nemohu žít bez knih,“ napsal Johnu Adamsovi. A do své smrti o dvanáct let později shromáždil dalších 2000 svazků.
Politické začátky
V 60. a 70. letech byl delegátem ve virginském parlamentu, kde předkládal reformy otrokářství, a právníkem. V jednom případě bezplatně zastupoval otroka, jenž Jeffersonovým prostřednictvím argumentoval, že má být osvobozen již před 31. rokem, jak vyžadoval zákon, neboť: „Každý přichází na svět s právem na vlastní osobu a její užívání podle své vůle. […] Tomu se říká osobní svoboda a je dána každému autorem přírody, protože je nezbytná pro žití.“ Soudce argumentaci přirozeným právem neuznal, ale Jefferson tento sentiment později začlenil do Deklarace nezávislosti.
Britský parlament po Bostonském pití čaje v roce 1774 přijal tzv. donucovací zákony (Coercive Acts), které však v Americe vešly ve známost jako nepřijatelné zákony (Intolerable Acts). Jefferson v reakci napsal Shrnutí práv Britské Ameriky (A Summary View of the Rights of British America), kde argumentoval, že lidé mají právo vládnout si sami.
Deklarace nezávislosti
Jefferson byl ve 33 letech jedním z nejmladších delegátů Druhého kontinentálního kongresu, jenž začal zasedat v roce 1775 na začátku americké války za nezávislost. Spřátelil se s Johnem Adamsem, který byl považován za lídra tohoto kongresu, a byli společně jmenováni do Výboru pěti (Committee of Five), kde byl mj. také Benjamin Franklin. Tento výbor měl vypracovat Deklaraci nezávislosti. Výbor původně chtěl, aby Deklaraci napsal Adams, ten však výbor přesvědčil, že autorem má být Jefferson.
Během sedmnácti dní se zrodil text, který David Boaz, dlouholetý výkonný viceprezident libertariánského Cato Institutu, označuje za nejlepší libertariánský text dějin. Jefferson se inspiroval Johnem Lockem, svým vlastním návrhem virginské ústavy, návrhem George Masona na virginskou deklaraci práv a dalšími texty. Text byl kongresu prezentován v pátek 28. června 1776, debata začala v pondělí 1. července.
Druhý červencový den byla schválena krátká Leeova rezoluce, která formálně prohlásila třináct amerických kolonií za „svobodné a nezávislé státy“. Kongres se poté soustředil na úpravy textu Deklarace. Čtvrtina textu byla kongresem odebrána, včetně pasáže, která kritizovala krále Jiřího III. za obchod s otroky. Jefferson nesouhlasil s těmito revizemi, veřejně proti nim však nevystoupil.
Deklarace byla schválena 4. července a podepsána delegáty 2. srpna. Deklarace nezávislosti Spojených států amerických a zejména její preambule je jedním z nejjasnějších a nejsilnějších stanovisek o právech lidí vůči státu, jaké můžeme v historii politiky a politické filosofie najít:
„Když v průběhu lidských událostí nastane některému národu nutnost zrušit politické závazky, které jej poutají s národem jiným, a zaujmout mezi mocnostmi světa své vlastní a rovné místo, k němuž jej opravňují zákony přírody a jejího Boha, vyžaduje si náležitá úcta k mínění světa, aby takový národ vyhlásil důvody, jež jej k odtržení vedou.
Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svoje oprávněné pravomoci ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoji pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí.
Rozvážnost sice přikazuje, aby dlouho ustavené vlády nebyly měněny pro nejasné a prchavé důvody; a souhlasně veškerá zkušenost ukazuje, že lidstvo je mnohem náchylnější ke strádání, dokud je zlo snesitelné, než k narovnání sebe sama zavržením forem, kterým je přivyklé. Jestliže ale dlouhý sled zlořádu a uchvacování, pronásledující trvale týž objekt, se rozvíjí do podoby podřízenosti naprosté despocii, je jejich právem, je jejich povinností, svrhnout takovou vládu a obstarat nové stráže své budoucí bezpečnosti.“
Po tomto úvodu následuje obžaloba, tedy konkrétní výčet „sledu zlořádu a uchvacování“, kterých se Jiří III. dopouštěl. Deklarace je zakončená denunciací britské nadvlády a vyhlášením nezávislosti.
John Adams napsal své manželce: „Věřím, že [den nezávislosti]bude oslavován budoucími generacemi jako velký výroční svátek. Měl by být připomínán slavnostními činy oddanosti Bohu všemohoucímu jako den vysvobození. Měl by být oslavován s pompou a parádou, představeními, hrami, sporty, děly, zvony, ohni a světelnými dekoracemi z jednoho konce tohoto kontinentu na druhý odteď už napořád.“
Adams předpověděl oslavy Dne nezávislosti velmi správně, avšak Američané vzali za své datum schválení Deklarace, nikoliv datum schválení Leeovy rezoluce, jak předpokládal Adams.
Americká Deklarace nezávislosti se o mnoho let později stala vzorem také pro československou deklaraci nezávislosti, tzv. Washingtonskou deklaraci.
Další Jeffersonova politická kariéra
Ve virginském parlamentu si vzal na starosti ústavu Virginie a byl obzvláště hrdý na svůj zákon o svobodě vyznání (Virginia Statute for Religious Freedom), který byl nakonec schválen až o devět let později. Stal se však vzorem pro první dodatek Ústavy USA.
V roce 1778 byl Jefferson pověřen revizí virginských zákonů. Během tří let navrhl 126 zákonů, které mj. zefektivňovaly soudní systém, zajišťovaly všeobecné vzdělání, které Jefferson pokládal za základ „republikánské vlády“, a zaměřil se také na pozemkovou a dědickou reformu. V letech 1779 a 1780 byl zvolen guvernérem Virginie s jednoletým mandátem.
V roce 1785 v odpovědi francouzskému diplomatovi sepsal Poznámky o Virginii (Notes on the State of Virginia). Sepsat knihu mu zabralo pět let, zahrnul do ní virginskou historii, politiku, právo, kulturu, geografii a vědecké poznání. Psal také o otroctví a svém názoru, že černoši a běloši nemohou žít spolu v jedné společnosti kvůli oprávněnému resentimentu zotročených černochů. Poznámky byly původně vydány ve francouzštině v roce 1785, v angličtině poté o dva roky později. Jejich šíře je překvapující.
Jefferson byl později virginským delegátem v Kongresu konfederace a velvyslancem ve Francii. Zde hrál vůdčí roli při formování zahraniční politiky Spojených států. Díky přátelství s markýzem Lafayettem dokázal dohodnout několik obchodních dohod mezi Spojenými státy a Francií a Lafayettovi radil s jeho Deklarací práv člověka a občana na začátku francouzské revoluce.
Prezident Washington jmenoval Jeffersona prvním státním sekretářem USA. Dnes je tato funkce de facto ministrem zahraničí, avšak ve Washingtonově vládě měla pravomoci také v domácí politice. Ohledně těch byl Jefferson neustále ve sporu s Alexanderem Hamiltonem, např., co se týče státního dluhu, národní banky nebo umístění hlavního města. Z Washingtonovy administrativy nakonec sám odešel, ale v roce 1792 urgoval prezidenta Washingtona, aby coby jednotící síla kandidoval znovu.
Z Monticella organizoval opozici vůči federalistům Adamsovi a Hamiltonovi. V roce 1796 s Adamsem boj o prezidentské křeslo prohrál, avšak díky chybné volbě ve sboru volitelů se stal viceprezidentem. V roce 1800 ve velmi tvrdém souboji Jefferson Adamse porazil. Jeffersonovo zvolení nad spolukandidátem Aaronem Burrem však trvalo 36 kol hlasování ve Sněmovně reprezentantů, neboť díky dalšímu chybnému hlasování získali Jefferson a Burr stejný počet hlasů ve sboru volitelů. (Systém volby ve sboru volitelů byl změněn dvanáctým dodatkem hned pro příští volbu v roce 1804.) Hladké předání vlády jednou stranou druhé, Adamsem Jeffersonovi, bylo milníkem nejenom politických dějin.
Třetí prezident
Jefferson snížil národní dluh z 83 miliónů dolarů na 57. Zrušil zbytečné úřady, výdaje a některé daně a zmenšil námořnictvo. Zasadil se o zřízení vojenské akademie ve West Pointu.
V roce 1802 pověřil vyjednavače nákupem louisianského teritoria od Napoleona. Francouzskému vojevůdci nabídli 10 miliónů dolarů za 100 tisíc čtverečních kilometrů území. Napoleon potřeboval prostředky na svoje domácí války, a učinil vyjednavačům protinabídku: 2,14 miliónů čtverečních kilometrů území za 15 miliónů dolarů. Vyjednavači neváhali a smlouvu podepsali. Jefferson se až o dva měsíce později dozvěděl, že jeho vláda nakoupila teritorium, kterým území pod svojí správou zdvojnásobila.
Roku 1804 byl Jefferson znovuzvolen, vyzdvihoval svůj louisianský nákup, silnou ekonomiku a nízké daně. O dva roky později se Jefferson stal prvním prezidentem s plánem národní výstavby cest a kanálů, na který požadoval 20 miliónů dolarů, čímž děsil libertariánštější křídlo svojí strany.
Vztahy s Velkou Británií se za Jeffersonova prezidentování velmi zhoršily a Jeffersonova obchodní embarga byla velmi nepopulární. V prosinci 1806 Jefferson tvrdě kritizoval mezinárodní obchod s otroky jako „porušování lidských práv“ a kongres toto obchodování zakázal hned příštím roce, avšak domácího otrokářství se tento zákaz netýkal. Poslední rok svého prezidentství nechával Jefferson stále více chod vlády na svém státním sekretáři Jamesi Madisonovi a ministru financí Albertu Gallatinovi.
Otrokářství
Přestože Jefferson vešel v celosvětovou známost svou maximou „všichni lidé jsou si stvořeni rovni“ a byl proti otroctví, sám byl celý svůj život otrokářem. Po smrti svojí manželky Marthy počal několik dětí se svou otrokyní Sally Hemmingsovou.
Jefferson se choval ke svým otrokům poměrně dobře a předkládal abolicionistickou legislativu, avšak nikdy neosvobodil většinu svých otroků a během svého prezidentování o domácím otrokářství mlčel. Žil tak v rozporu s vlastními slovy.
Po politice
I po odchodu z úřadu zůstával Jefferson v kontaktu s předními politiky, např. Monroeova doktrína opozice vůči evropským koloniím na americkém kontinentu zřejmě vychází z Jeffersonovy rady. Vybudoval Virginskou univerzitu a v roce 1825 se stal jejím prvním rektorem.
Jefferson byl vášnivý farmář, architekt, lingvista a gurmán. Osmnáct let sloužil jako předseda Americké filosofické společnosti, i v době, kdy byl prezidentem USA. Zajímal se o technologický pokrok – sám vylepšil krokoměr, polygraf, radliční pluh a vymyslel otáčecí židli.
Usmířil se s Johnem Adamsem, od roku 1812 si vyměnili přes 150 dopisů, ve kterých debatovali o svých názorech a o vlivu americké revoluce na svět. Když byl Adams na smrtelné posteli, jeho poslední slova obsahovala uznání dlouholetého přítele a rivala: „Thomas Jefferson žije.“ Jefferson však zemřel o pár hodin dříve. Druhý a třetí prezident Spojených států a hrdinové americké revoluce zemřeli na Den nezávislosti, 4. července 1826.
Jefferson je pohřben v Monticellu, pod epitafem, který si napsal sám: „Zde leží Thomas Jefferson, autor Deklarace americké nezávislosti, virginského zákona o náboženské svobodě a otec Virginské univerzity.“ Zcela chybí jeho politické funkce.
„Dokud je v našich srdcích vepsána svoboda, Jefferson žije.“
– Ronald Reagan, prezident USA
Článek poprvé vyšel jako kapitola v knize Nepřátelé státu: přátelé svobody, kterou doporučuji ke koupi, jak nejvíce umím.
