Příběh o rekordně rostoucích cenách vjihoafrickém Zimbabwe přinesla nedávno většina médií. Abychom však lépeporozuměli, proč zimbabwské peníze ztrácí na hodnotě, je vhodné hledatpříčiny (a to nikoli překvapivě) přímo v instituci, která má přidělenýmonopol na jejich produkci – v zimbabwské centrální bance.
Diktátor Mugabe terorem zničil životy milionů lidí, vládě pakrozvrat ekonomiky značně zkomplikoval výběr daní obvyklým způsobem.Režim se proto musel uchýlit k jiné, více skryté formě zdanění – kestále sílícímu financování svých aktivit prostřednictvím tiskunekrytých bankovek.
Centrální banka Zimbabwe nechává tisknout další trilionyzimbabwských dolarů. Vláda poté rozděluje tento potištěný papír mezisobě věrné – administrativní aparát a armádu. Částka jednoho trilionumožná bere dech, ale není to zdaleka poprvé, kdy k něčemu podobnému vzemi dochází. Diktatura prezidenta Mugabeho se sice tímto způsobemdokáže udržet u moci, vypouštění nadbytečných peněz do ekonomiky alenemůže být bez ničivých následků. Co se tedy děje dál?
Lidé, kteří obdrželi od vlády nové bankovky, za ně budou chtítnakoupit potraviny a jiné výrobky. Jenže vytištěním nových peněz seobjem v ekonomice vyprodukovaného bohatství nezvýšil. Jinými slovy,peněz mezi lidmi je více, ale potravin a jiných výrobků je(přinejlepším) stále stejně. Aby se jinak bezcenných a přebytečnýchbankovek spotřebitelé zbavili, vyráží na trh a vyhánějí ceny zbožívzhůru. Chyba ale není v jejich jednání, nýbrž v nadbytečných penězích,které vláda ve stále větším objemu chrlí do ekonomiky. Nelze se protodivit, že Zimbabwe smutně kraluje žebříčkům inflace.
Inflačním chováním vláda zadělává na rozklad celé společnosti.Lidé ztratili inflací veškeré životní úspory v domácí měně a jakoukolivíru ve společenský systém. Ostatní na tom nejsou o moc lépe.Nepredikovatelně rostoucí ceny způsobují chaos, v němž nemohoupodnikatelé řádně investovat, s tím se hroutí i výroba. Hodnota měnyklesá tak rychle, že se jejímu přijímání, kdo může, snaží vyhnout.Přicházejí zprávy o vyžadování plateb školného či nájemného ve forměmouky, cukru nebo oleje na vaření. Placení za zboží a služby jinýminepeněžními statky je ale samozřejmě dražší pro účastníky transakcí anese další náklady pro ekonomiku. Neméně důležitá je i nespravedlnostinflace. Vyšší ceny sice nakonec musí zaplatit všichni kupující, i takse ale nedotýká inflace všech lidí stejně. Ti, kteří přebytečné penízedostanou od vlády mezi prvními, jsou ve výhodě. Stihnou se potištěnéhopapíru zbavit dříve, než ceny vzrostou ještě výš. A někteří lidénedostanou nadbytečné inflační peníze vůbec. A to třeba jen z tohodůvodu, že místo toho, aby pracovali v represivních složkách, jsouzaměstnáni v soukromém sektoru.
S jedním „řešením“ inflace vláda přišla. Zavedení maximálníchcen zboží mělo přispět k jeho větší dostupnosti. Nařízené snížení cenna zlomek realistických hodnot ale učinilo z většiny zbožíneodolatelnou příležitost ke koupi. Na rozdíl od dobrovolných výprodejůneměly vládou nařízené „slevy“ dlouhého trvání. Lidé vtrhli do obchodůa z regálů vymizelo veškeré zboží. Místo toho, aby byly výrobkydostupnější, dostaly se mimo dosah všech, kromě hrstky vyvolených.Vláda proto některá omezení v posledních dnech zmírňuje. I tak můžeZimbabwe pomoci jen jediné: změna režimu.
Plný text knihy amerického ekonoma Murrayho Rothbarda:Peníze v rukou státu, která se věnuje problematice peněz, si můžetezdarma stáhnout jako pdf zde.
