Na článek Martina Potůčka Osm hříchů státní správy (Orientace 18.5.), který kritizoval českou státní správu, polemicky reaguje MiroslavSvoboda.
Ve svém článku Martin Potůček probírá ˝Osm hříchů státní správy˝. Protizdravému rozumu však hned dodává: systém je správný, jen je třeba jejdoladit. Hledání kamene mudrců tedy pokračuje… Přitom jen letmýpohled ekonoma usvědčuje autora hned ze tří hříchů: za prvé,ospravedlnění státní správy zužuje jen na otázku jejího efektivníhofungování. Za druhé, zatajuje, že neefektivnost bytostně patří kestátní správě. Za třetí, nerozumí ekonomickým důsledkům jejího omezení.
Hřích první: je státní správa nutná?
Rozlišme dva způsoby rozdělování moci a bohatství: jednak nenásilně,prostředky ekonomickými, jednak násilně, prostředky politickými. Takkdyž chci svůj obchod ochránit před zloději, mohu si najmoutbezpečnostní agenturu – dobrovolně uzavřeme smlouvu, podle níž vyměnímpeníze za bezpečí. Politické prostředky jsou jiné: to mi pán v černýchbrýlích nutí ochranu, aniž bych se ho prosil. Nezaplatím-li, obchodvyletí do povětří. Možná mě nakonec skutečně ochrání, ale žádnáprotislužba nezakryje, že jsem byl ke ˝smlouvě˝ donucen násilím. Státje ze své definice organizací politických prostředků. Jeho formy seliší tím, jak jsou lidé nuceni k tomu, co je pro ně dobré a kdo toto˝dobro˝ určuje. V diktatuře ˝veřejný zájem˝ svévolně určuje samovládce.V demokratickém systému se na formulaci ˝společenského dobra˝ podílívětšina lidí – volbami, lobbingem, korupcí. Demokracie žije z toho, jakkaždému dává naději, že ostatní legálně okrade víc než oni jeho.Princip výpalného však platí i zde – občan je ke státu loajální neproto, že je to pro něj výhodné. Jemu je tato výhodnost nadekretována.Nutnost státu a veřejný zájem samozřejmě nezpochybňujeme. Ale tvrdíme,že to, nakolik si chceme nechat od státu zasahovat do života, nezáležíprimárně na tom, jak efektivně funguje! Jinými slovy: nezajímá mnepřece, jak efektivní je vymáhání výpalného, ale především fakt, že mneněkdo okrádá.
Hřích druhý: možnost reformy státní správy
Selhání je definičním znakem státní správy. Ne že by štíhlejší správaautomaticky fungovala lépe. Ale čím je mohutnější, tím musí fungovathůře. Proč? Odpovědí je známý problém pán a správce. Když řízení svéfirmy přenechám managementu, vzniká problém: zájmem manažera nenínejlepší správa podniku (vždyť mu nepatří), nýbrž vysoký plat a zdánínepostradatelnosti. Stejně tak zájmem politika či úředníka není blahonároda. Cílem politika je získat moc a být znovu zvolen, stejně jakocílem úředníka je, aby bylo stále dost byrokratických problémů. Naúředníky však nelze dohlížet tak jako na manažery. Manažer zastupujevlastníka, který jej může vyhodit. Úředník ale zastupuje jen abstraktní˝veřejný zájem˝. Zkorumpovaného úředníka kontroluje zase jen dalšíúředník. Jistěže existují zlaté výjimky, dobří úředníci i dobřímanažeři. Jestliže ale krachují i ty nejlepší firmy, protože managementvyužil své informační převahy nad vlastníky a místo řízení skrytěparazitoval na chodu firmy, není snad selhání úředníků ve státě(organizaci mnohem větší) o to jistější? ˝Profesionální, efektivní akvalitní˝ forma státní správy je zkrátka stejnou pohádkou jako kámenmudrců.
Hřích třetí: mýtus tržní hydry
Potůčkův strach z ˝trhu˝ připomíná úředníky z plánovacího úřadu.Kdybyste se jich před rokem 1989 zeptali, zda by se společnost obešlabez centrální tvorby cen, mnozí by vážně tvrdili, že by se okamžitězhroutila. Martin Potůček prokazuje zásadní neznalost ekonomie, když sitroufá tvrdit, že omezení státní správy vede k ekonomickému kolapsu.Nájezdy spekulativního kapitálu, jako v 90. letech v jihovýchodní Asii,nejsou problémem trhu, nýbrž vinou státem uměle řízené investičníaktivity (skrze centrální banky a částečné krytí peněz s nucenýmoběhem). Podobně je místo zmatečného příkladu Argentiny poučnějšízmínit příklad Nového Zélandu. Ten stál na počátku 80. let díkysocialistické politice před státním bankrotem. Tehdy přišel do vládyRoger Douglas s jednoduchou myšlenkou: zprivatizovat a deregulovat, cose dá. Razantní růst hospodářství a životní úrovně, který nastal běhemněkolika let, je neuvěřitelný, zato ale historicky doložený.
Co dál se státní správou?
Jistěže je žádoucí reformovat státní správu. Jakýkoli návrh v tomtosměru je ale nesmyslný, pokud si předem nepoloží otázku, v jaké míře jestátní správa vůbec nutná. Je přitom nebezpečné domnívat se, že se lzeobejít bez propuštění úředníků. Z předchozích řádků je snad zřejmé, žežádná reforma, která znamená zvýšení počtu úředníků, nemůže vést kničemu jinému než k dalšímu vyčerpávání hospodářství a parazitování najeho produktivních silách.
