Před lety vstup Pavla Mertlíka do vysoké politiky částečně překvapil i některé jeho akademické kolegy. Pavel Mertlík byl do té doby brán jako ekonom opírající se o keynesiánskou teorii a prosazující v rámci tohoto směru spíše levicové přístupy řešení hospodářskopolitických problémů. Mertlík přitom patřil pravděpodobně k ekonomicky nejvzdělanějším členům současné vlády. Jeho odborné znalosti uznávají i mnozí jeho protivníci z řad myšlenkové opozice.
Mertlík se v Zemanově kabinetu stal místopředsedou vlády zodpovědným za hospodářskou politiku. Při svém vzdělání a teoretické erudici však musel dopředu vědět, že socialistické představy obsažené v předvolebních slibech i vládním prohlášení nemůže beze zbytku splnit. Po necelém roce působení na postu místopředsedy zasedl navíc i do horkého křesla ministra financí.
Sociální demokracie verbálně poměrně ambiciózně rozjela program privatizace bankovního sektoru i program privatizace síťových odvětví. Bohužel v mnohém zůstalo pouze u verbálního rozjezdu. Za Mertlíka se uskutečnila privatizace České spořitelny, která proběhla prakticky bez veřejné soutěže s velmi pochybným výnosem a vysokými náklady na vyvedení špatných úvěrů a poskytnutí státních záruk. Nepodařilo se mu prosadit jeho variantu privatizace energetických distribučních společností, kde stát již ztratil svou majoritu. Nepodařilo se mu oddělit v rámci privatizace elektroenergetiky distribuci od výrobce energie. Nepodařil se ani větší pokrok při privatizaci Transgasu. Bohužel nedošlo ani k transformování této společnosti na akciovou společnost. Tady všude bohužel ministr Mertlík neuspěl. Ve většině těchto soubojů zvítězil ministr Grégr, který si dokázal předem zajistit podporu ve vládě od ostatních členů vlastního kabinetu.
Pavel Mertlík s největší pravděpodobností dospěl k závěru, že v rámci této vlády se mu již nepodaří prosadit téměř nic. Otázkou však zůstává, zdali nehodil ručník do ringu příliš brzy. Každý je nahraditelný, tedy i Pavel Mertlík. Důležité bude, kdo přijde do ministerského tobogánu po něm. Zda to bude persóna, která zarazí nestoudnou rozpínavost jednotlivých ministerstev ve snaze urvat pro sebe co největší příděl z veřejných peněz. Pokud by se například vyplnily spekulace, a do křesla by zasedl třeba pan Špidla, mohl by s jeho představami o fungování sociálního státu blahobytu vzniknout takový vír ve veřejných rozpočtech, který by mohl být smrtící.
Pavel Mertlík a jeho nejbližší spolupracovníci náměstek Mládek a šéf Fondu národního majetku Jiří Havel svůj boj vzdali. Možná i kvůli tomu, že vláda svými rozhodnutími připravuje v oblasti privatizace možnost vzniku korupčního prostředí už i při samotném výběru privatizačního poradce. Mimochodem nikdo zatím neuměl pořádně zdůvodnit, proč privatizaci neřídí a nevyhlašují standardním způsobem (výběrovým řízením, veřejnou soutěží) samotní ministerští úředníci. Tak to vypadá jako by dané problematice nerozuměli a museli si najímat poradenské firmy, v kterých jsou často zaměstnáváni lidé, kteří dřív působili právě na ministerstvech či v privatizovaných podnicích.
Pavel Mertlík nese i politickou spoluzodpovědnost za některé velmi nepodařené skutky spáchané jeho resortem. Za všechny si připomeňme si jeho podivné účinkování kolem poskytnutí státních záruk při naprosto nestandardním průběhu netransparentního prodeje Investiční a Poštovní banky.
