Naše milovaná vláda připravila paragrafové znění návrhu zákona o zajištění rovných příležitostí a ochraně před diskriminací (text navrhovaného zákona; důvodová zpráva k dotyčnému zákonu), který by měl být jakousi zastřešující regulací, která by sjednotila dosud roztříštěné zákazy diskriminace v desítkách direktiv nejrůznějšího druhu a obsahu.
Na tomto místě nebudu znovu opakovat, že samotný zákaz diskriminace je ve fundamentálním rozporu se soukromým vlastnictvím a proto ve svobodné společnosti jeho existence nemá žádné ospravedlnění (k této otázce jsem se již vyjádřil kupř. zde a zde). Všimnu si pouze základních změn, které by navrhovaný zákon přinesl, pokud by byl přijat.
1. Zákaz diskriminace v oblasti bydlení
Předně je třeba zdůraznit, že se nově vyslovuje i zákaz diskriminace v přístupu k bydlení (srov. § 1 odst. 1 písm. i) cit. zákona). Dle zákonodárcovy terminologie má „každý právo na rovné zacházení“ i v oblasti přístupu ke „zboží a službám, které jsou veřejnosti k dispozici – včetně bydlení“. Jestli tomu dobře rozumím, tak pokud se coby vlastník bytu rozhodnu jej pronajmout někomu jinému a dám si např. inzerát do novin, stává se tímto okamžikem můj majetek „zbožím či službou, které je k dispozici veřejnosti“ a ztrácím tedy právo vybírat si budoucí nájemníky podle jakýchkoliv kritérií, která uznám za vhodné. Tímto okamžikem mi tedy např. bude zakázáno odmítnout uzavřít nájemní smlouvou s Miroslavem Grebeníčkem, pakliže jej odmítnu „pouze“ proto, že je předsedou KSČM (jedním z mnoha zakázaných „diskriminačních důvodů“ je totiž i „nerovné zacházení“ z důvodu „členství nebo činnosti v politických stranách“), jakkoliv pro mě může být zcela nepřijatelné, abych na svém majetku strpěl člena totalitaristické politické strany
Můžeme se tak docela dobře dočkat toho, že vlastník bytu, ortodoxní katolík bude autoritativně státem přinucen pronajmout svůj byt homosexuálnímu či nesezdanému páru (popř. bude donucen údajnému „poškozenému“ zaplatil vysoké odškodnění), ačkoliv je to v rozporu s jeho náboženským či morálním přesvědčením – tak, jak se tomu mnohokrát stalo v USA (viz kupř. George C. Leef: How Fair Is „Fair Housing“? ).
Bude také zajímavé sledovat, jak budou soudy posuzovat zákaz diskriminace z důvodu majetku (srov. § 2 odst. 3 písm. b) cit. zákona) kupř. v situaci, kdy se pronajímatel chce pojistit proti eventuálnímu neplacení nájemného tím, že požaduje po nájemci složení relativně vysoké finanční částky předem, jako tzv. kauci. Tato otázka je zcela legitimní, neboť zákon zakazuje i tzv. „nepřímou diskriminaci“, kterou „definuje“ jako takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního rozhodnutí, kritéria nebo praxe je daná osoba ze zakázaných důvodů znevýhodněna oproti ostatním. O nepřímou diskriminaci ovšem dle zákona nejde, pokud toto rozhodnutí, kritérium nebo praxe je „věcně odůvodněno oprávněným účelem a prostředky k jeho dosahování jsou přiměřené a nezbytné“. Přeloženo do srozumitelné řeči to znamená, že jakmile má nějaké rozhodnutí zaměstnavatele či pronajímatele horší dopad na příslušníky „chráněné skupiny“ než na členy jiné skupiny (srov. muži/ženy či Romové/ostatní), pak se dává soudům velmi široký prostor pro to, aby posoudili podle těchto gumových a zcela vágních norem, zda jde o rozhodnutí „věcně odůvodněné“. Každý pokus vynucovat plnění takovýchto neurčitých a mlhavých „pravidel“ chování nemůže skončit jinak než naprostou byrokratickou tyranií (k tomu srovnej i případ, který řešil Evropský soudní dvůr – J.P.Jenkins kontra Kingsgate (Clothing Productions) Ltd. ).
2. Zřízení „Centra pro rovné zacházení“
Další zásadní změnou by bylo zřízení nového úřadu – „Centra pro rovné zacházení“ (popř. – ve variantně II., by podobnou funkci plnil již existující Veřejný ochránce práv – ombudsman). Dle § 12 cit. zákona toto Centrum má přispívat k boji proti diskriminaci tím, že:
- zajišťuje mediaci mezi poškozeným a „pachatelem“ diskriminace
- zprostředkovává právní pomoc ve věcech ochrany před diskriminací
- vydává doporučení a stanoviska
- provádí nezávislý výzkum
- poskytuje informace veřejnosti
Zde je třeba podotknout, že stát se zřejmě rozhodl poskytnout údajným obětem „diskriminace“ značně výhodnější právní postavení než všem ostatním osobám, kteří se před soudy pokouší domoci svých práv. V žádné jiné soukromoprávní oblasti nemá poškozený např. právo, aby mu úřad poskytl „součinnost za účelem řádného sepsání či doplnění návrhů a podání“, nýbrž mu v takovém případě nezbývá než se obrátit kupř. na advokáta. Pokud se týče „nezávislého výzkumu“, který má Centrum provádět (Centrum bude mít za tímto účelem i pravomoc vyžadovat od firem informace např. o tom, kolik procent žen či Romů aj. v dané firmě pracuje atp.), je samozřejmě zcela absurdní se domnívat, že by orgán, jehož úkolem je „vykořenit diskriminaci“, mohl provozovat „nezávislý a objektivní výzkum“ této problematiky. Naopak, v rámci soutěže o vzácné rozpočtové zdroje s jinými orgány veřejné správy má takový úřad veškerou motivaci nafukovat „problém diskriminace“ do obřích rozměrů, neboť tu platí jednoduché pravidlo: čím více budou politici danou kauzu vnímat jako naléhavou, tím více finančních prostředků budou ochotni poskytnout na činnost úřadu, jenž má „řešení“ daného problému ve své agendě.
3. Samostatné žalobní právo právnických osob zaměřených na „potírání diskriminace“
Ještě bych upozornil na § 8 cit. zákona, který přiznává právo domáhat se upuštění od diskriminace a odstranění následků diskriminačního jednání i právnickým osobám, které byly založeny za účelem „ochrany před diskriminací“, anebo se touto bohulibou aktivitou zabývají. Toto samostatné žalobní právo mají dotyčná sdružení sice jen tehdy, když by diskriminačním zásahem „mohla být dotčena práva neurčitého počtu osob“, ovšem zejména v případě „nepřímé diskriminace“ anebo „diskriminační inzerce“ bude tato podmínka zpravidla splněna. Vládní důvodová zpráva tu hovoří zcela jasně:
Ustanovení stanoví oprávnění právnických osob na základě poměrně širokého rozsahu materiálních důvodů (…) tak, aby byla zaručena pokud možno co nejširší možnost přístupu právnickým osobám hájícím zájmy obětí diskriminace.
Znamená to, že dotyčná sdružení budou moci sama iniciovat soudní řízení proti „pachateli diskriminace“, i když tu nebude žádná konkrétní osoba, která by se daným „diskriminačním zásahem“ cítila být poškozená. S velkou mírou pravděpodobnosti se tak staneme svědky fenoménu nazývaného „regulation by litigation“, kdy se tato sdružení budou systematicky snažit rozšiřovat pole působnosti antidiskriminačních zákonů prostřednictvím soudních sporů. V praxi to bude vypadat asi takto: dotyčné sdružení nejprve získá tučný grant od státu či EU, načež tyto vzácné zdroje uloupené státem produktivním občanům využije na najímání právníků etc., kteří budou těžit z této jedinečné ziskové příležitosti, kterou jim stát svou regulací nabídl. Aby svým „dárcům“ dokázali, jak je jejich činnost efektivní, budou se snažit maximalizovat počet případů, kdy zahájili soudní řízení. Přitom dojde k velkolepé koluzi mezi Centrem pro rovné příležitosti a těmito sdružení, neboť motivace a cíle obou aktérů jsou v podstatě totožné – maximalizovat objem prostředků, které jsou na „boj proti diskriminaci“ vynakládány.
Je zcela zjevné, že toto ustanovení je šité na míru sdružením typu Poradny pro občanství a lidská práva, která kupř. již několik let provozuje z USA okopírovanou metodu „testingu“ k usvědčování z diskriminačního jednání (k pojmu „testing“ viz kupř. Mark Thornton: Testing the Testers anebo Walter Olson: Tripp Wire). Skutečnost, že sdružení zabývající se „bojem proti diskriminaci“ budou mít samostatné žalobní právo, může vést i k situaci, že budou posílat své „testery“ (tj. osoby náležející mezi příslušníky „chráněné skupiny“, které budou předstírat, že se ucházejí o práci) do firem s „magnetofonem pod kabátem“ – a jakmile narazí na něco, co považují za diskriminaci, podají na dotyčnou firmu žalobu.
Závěrem bych zdůraznil, že tento zákon ještě ani nezačal být projednáván parlamentem, proto je důležité jej podrobně prostudovat a eventuálně se pokusit minimalizovat škody, které přinese. Zároveň by bylo vhodné podrobit důkladnému rozboru nesmyslné koncepty typu „práva na stejnou odměnu za práci stejné hodnoty“. Ve svém důsledku jde totiž o požadavek, aby jakékoliv rozdíly v odměňování byly ospravedlněny „objektivními“ (čti: snadno měřitelnými) rozdíly v namáhavosti a náročnosti etc. dané práce – což je asi tak stejně absurdní, jako kdyby stát přikázal, aby se zboží stejných „objektivních“ vlastností prodávalo vždy za stejnou cenu.
