Představte si, že v roce 2005 uspěl Bush s „privatizací důchodového pojištění“ v politicky neuvěřitelném rozsahu. Pod touto hypotetickou legislativou:
1. Zaměstnanci by mohli odvést 100 % budoucích mzdových odvodů do soukromých účtů.
2. Zaměstnanci si kdykoliv mohou vyžádat současnou hodnotu svých budoucích důchodů, pokud tyto peníze vloží do důvěryhodných investic.
Řekněme, že polovina lidí plně využila výhod těchto nových pravidel.
Otázka: Jak by reagoval politický systém po recesi 2008 a následném vývoji? Vsadím se, že TARP [záchranný program za 700 miliard dolarů – pozn. překl.] by vedle toho vypadal malý. Desítky miliónů lidí by ztratily polovinu svých aktiv a polovinu svých důchodů jako „přímý důsledek“ Bushovy legislativy. Vláda by nestála jen tak nečinně. Se vší pravděpodobností by schválila kilo-stránkové opatření na podporu, aby křivolakým způsobem kompenzovala (některým) ztráty, náhodně zvýšila regulaci na finančních trzích a podplatila sto zákonodárců, kteří se nemohli rozhodnout.
Tento scénář a další podobné mě nutí domnívat se, že „konstruktivní“ volnotržní reformy jako privatizace důchodového pojištění, výběr škol, zdravotnické kupóny atd. jsou z velké části mrhání politickým kapitálem libertariánů. Představují dvě velká rizika:
1. Pokud se cokoliv pokazí, svede se všechna vina na trh. Politický zpětný ráz by lehce mohl vést k mnohem etatističtější politice než kdy předtím.
2. V praxi vláda nikdy neimplementuje transparentní volnotržní reformu. I myšlenka tak prostá jako „dejte lidem svobodu, aby investovali odvody ze mzdy do soukromých účtů“ rychle zmorfuje do kilo-stránkového parlamentního velenesmyslu. To dále zvyšuje pravděpodobnost, že něco se určitě pokazí. A až se to stane, všechnu vinu schytá trh.
Depresivní? Znám lepší způsob. Namísto tlačení „konstruktivní“ volnotržních reforem by se libertariáni měli zarputile soustředit na úspory: být proti vyšším výdajům a prosazovat výdajové škrty. Namísto pokusů o „privatizaci“ důchodového pojištění, např., by měli libertariáni prosazovat nižší důchody, vyšší věk do důchodu a testování prostředků. Namísto prosazování školní volby by se libertariáni měli pokusit omezit/zmenšit rozpočty ve školství a prosazovat uživatelské poplatky. Pokud budou mít libertariáni jakýkoliv politický úspěch, toto automaticky zvýší roli trhu. Koneckonců, čím méně toho vláda dělá pro lidi, tím více toho pro sebe budou dělat sami. Nespokojení s tím, co poskytuje vláda, spoří si lidé víc na důchod a platí více za soukromé vzdělání. Když ustane proud vládních peněz, je dobrovolná směna jediné, co v limitě zbývá. Vládní úspory mají dvě velké výhody oproti „konstruktivním“ volnotržním reformám:
1. Pokud se něco pokazí, je méně pravděpodobné, že veřejné mínění bude obviňovat trh. Vláda se rozhodla platit méně na X, jak by to mohla být chyba trhu? Logicky by lidé mohli pouze zasadit svoje stížnosti do jiného rámce. Ale psychologicky je snazší ukazovat prstem na trh, pokud je přímo schválen vládní činností, než když je nepřímo vyvolán vládní nečinností.
2. Je také méně pravděpodobné, že parlament použije úspory jako výmluvu pro novou kilo-stránkovou legislativ. Oficiálně rozšířit působnost trhu si vyžaduje „sladidla“. Prosté škrty v rozpočtu tolik ne.
Abych byl fér: Rozumím, proč libertariáni prosazují „konstruktivní“ volnotržní reformy. Zní to lépe a vypadá to mileji. Pokud jde o rétoriku, můžete prosazovat privatizaci důchodů a stále být „pro-důchodcovský“ nebo prosazovat školní volbu a stále být „pro-vzdělávací“. Člověk, který prosazuje škrty v důchodech a školních rozpočtech se fakticky vzdává těchto rétorických možností. Ale pokud skutečně chcete prosazovat svobodu, úspory vypadají jako nejpravděpodobnější možnost, jak jí dosáhnout.
