Současná situace s karikaturami proroka Mohameda rozvířila debatu o svobodě slova. Řada lidí soudí, že svoboda slova by měla být regulována. To znamená stanovit určité hranice pro svobodu slova. Chceme-li však tyto hranice stanovit, narážíme na řadu problémů. Prvním problémem jsou samotné hranice svobody slova. Je prakticky nemožné určit, co by ještě mělo být povoleno a co již ne. Každá stanovená hranice je napadnutelná z obou stran. Pro někoho bude příliš liberální, pro jiného příliš omezující. To vůbec nemusí vést k uklidnění situace, ale spíše naopak. Nesmí-li se karikovat a zesměšňovat proroci, proč by se měli karikovat politici nebo zesměšňovat pomocí vtipů policisté. I oni by se mohli přece cítit uražení. To platí i naopak. Můžeme-li karikovat politiky, proč by jsme nemohli karikovat proroky. Druhým problémem je určení autority, která rozhodne o hranicích svobody slova. Kdo by měl rozhodnout? Parlament může rozhodnout většinovým rozhodnutím. Proč by však měla mít většina patent na rozum a rozhodnout se správně? Druhou možností je vytvoření nezávislé rady. Kdo však zaručí, že její členové nebudou rozhodovat podle své libovůle a rozhodnou se správně? Třetím problémem, který úzce souvisí s druhým, je možné zneužití regulace svobody slova ze strany regulující autority. Bude-li rozhodovat parlament (případně vláda), nebudou existovat záruky, že svoji moc nezneužije proti svým kritikům. Bude-li rozhodovat nezávislá rada, může být situace obdobná. Zejména pokud bude volena parlamentem (jmenována prezidentem atd.) a bude financována ze státního rozpočtu. Kdo pak zaručí, že nebude jednat podle přání politiků. V opačném případě (naprostá nezávislost rady – spíše jen teoretická možnost) nelze její funkci vůbec kontrolovat.
Pokud se vydáme na cestu regulace svobody slova, musíme vyřešit tyto problémy. Některé z těchto problémů však nejsou vůbec řešitelné! Zbývá jediná možnost: svoboda! Majitel – vlastník – novin (televize, nakladatelství atd.) se sám rozhoduje, co ještě otiskne a co ne. Lidé se sami rozhodují, zda budou jeho noviny kupovat a číst. Nikdo je k nákupu nenutí. Usoudí-li lidé, že některé noviny jsou zavrženíhodné, velice rychle je přestanou kupovat. Vlastník za své rozhodnutí „zaplatí“. V tom je síla a přednost „občanské společnosti“. Rozhodují lidé, nikoli cenzoři.
***
Více o této problematice v článku M. Rothbarda – „Lidská práva“ jako práva majetková z jeho The Ethics of Liberty.
