Největší hudební akce letošního léta s sebou přinesla to, co podobné akce každým rokem – konflikt práv dvou skupin lidí. Na jedné straně obvykle mladí lidé, kteří se chtějí bavit, k čemuž potřebují hudbu, na plný pecky, pokud možno. Na straně druhé pak obyvatelé přilehlých měst a vesnic, kterým se v noci třesou okenní tabulky. Dnes se problém řeší ve správním právu, liberál by raději viděl soukromoprávní řešení.
Obě strany by hypoteticky mohly vést coasovská vyjednávání o možných vzájemných kompenzacích. Ti, kteří chtějí klid, by mohli za omezení svých práv požadovat náhradu. Za nějakou částku by byli ochotni hluk strpět. Na druhou stranu by se účastníci festivalu mohli za nějakou náhradu přesunout jinam – konflikt je v tomto pojetí reciproční. Problém je, že obě strany zahrnují mnoho subjektů, takže vysoké transakční náklady takové vyjednávání znemožňují.
Co tedy s tím? Zbývá soukromoprávní žaloba. Máme zde konflikt o použití vzácných zdrojů (negativní externalita), kde je třeba stanovit, kdo má „lepší právo“. Obyvatelé na daném území byli dříve než účastníci festivalu, tudíž vydrželi právo nebýt rušeni ve výkonu svých vlastnických práv. Problém by měl být řešitelný žalobou klidně i jediného z těch, jimž do práv bylo neoprávněně zasaženo. Festival by po vyhovění takové žalobě měl být v krajním případě rozpuštěn, nebo by poškozeným měla být přiznána kompenzace za strpění hluku.
Obvykle to u nás ale dopadá tak, že se někteří nevyspí, zatímco jiní se baví. Na účet těch prvních. Veřejnost zpravidla chápe, že na daném stavu není cosi v pořádku, jen ji uniká, že celý problém sám o sobě (teď nemám na mysli současnou právní úpravu) má rozměr konfliktu o vlastnictví, tedy soukromoprávní povahu. Existence veřejnoprávních norem regulujících imise a různá řízení před úřady všeho druhu vyvolávají dojem, že stát se o zajištění pořádku postará. Nakonec neudělá nikdo nic, jako v tomto případě.
