Na sklonku tohoto týdne půjdeme k volebním urnám a budeme poprvé vybírat z přehršle kandidátů na posty poslanců v Evropském parlamentu. V demokratické společnosti jsou každé volby poměrně důležité, ale ve srovnání s volbami, které budeme absolvovat na podzim letošního roku, se zdají volby do Evropského parlamentu nejméně důležité. Připomínám, že na podzim budeme vybírat ve dvou kolech 27 senátorů na dalších šest let a budeme absolvovat také volby do krajských zastupitelstev.
V Evropském parlamentu bude naše malá skupina poslanců (3,28% všech Europoslanců) hrát zanedbatelnou roli a jen stěží budou zasahovat do důležitých rozhodnutí. Důležitějším však bude signál o přeskupování na naší politické scéně, které tyto „jarní“ volby vyšlou. Je možné, že výsledky dopadnou tak, že si některé strany konečně uvědomí, že setrvávat ve vládní koalici je čirá hloupost a že to slouží pouze zájmům jednotlivců z těchto politických stran. Je možné, že výsledky budou takové, že zatřepou i největší vládní stranou a ta si konečně uvědomí, že není možné do nekonečna jenom slibovat a své voliče pak nechat na holičkách.
Přestože předvolební průzkumy hovoří o tom, že voleb se chce zúčastnit 50% voličů, (některé hovoří, že i více než 50%), dá se jen stěží očekávat vyšší než 30% až 40% účast oprávněných voličů. Proto ti, kteří budou chtít prosadit své kandidáty by se voleb měli v každém případě zúčastnit. Platí to především pro voliče, kteří nechtějí ponechat osud o dalším směřování této země pouze v rukou eurobyrokratických struktur. Mezi politické strany a hnutí, které se asi jen tak lehce v Evropském parlamentu nedají, patří ODS a Nezávislí v čele se svým lídrem Vladimírem Žlezným a Janou Bobošíkovou. V Evropském parlamentu by si špatně nepočínali ani představitelé Národní koalice či Pravý blok Petra Cibulky.
15. června 2004 uplyne 166 dnů od začátku roku a teprve tento den můžeme označit jako Den daňové svobody. Do této doby „vyděláváme“ na stát. Berme 15. červen jako první den, kdy s určitou nadsázkou lidé začínají rozhodovat o svých vlastních penězích. Ano, je pravdou, že z daní se platí i celá řada potřebných programů. Z daní jsou vypláceny důchody, z daní je částečně placeno zdravotnictví, (nevím proto, kde se vzal mýtus, že zdravotnictví je zdarma). O svých vlastní penězích rozhodují však lidé vždy lépe,s větším rozmyslem, než o penězích cizích,vybraných na daních. Nejlepším důkazem nešetrnosti, rozhazování a „velkorysosti“ za cizí peníze je správa veřejných rozpočtů. Proto jsem přesvědčen, že lidé by měli ve větší míře rozhodovat o použití svých peněz sami. Den daňové svobody má přispět k tomu, aby si každý uvědomil současnou velikost daňového zatížení a výdajů veřejných rozpočtů. Z těchto veřejných rozpočtů jsou totiž hrazeny mnohdy nesmyslné i hloupé projekty. Stačí se podívat do přehledu investičních akcí, které každoročně po stovkách schvaluje Poslanecká sněmovna. Proč například utrácet až několik desítek miliard na přestěhování jednoho nádraží o pár set metrů dál, když totéž lze udělat daleko levnějším opatřením, které stojí podstatně méně peněz. Proč platit nekvalitní státní úředníky, když ti si stejně potom najímají na různé služby (poradenství) jiné firmy. Proč rozšiřovat počet úřadů, které potom regulují každodenní život občanů. Takových proč bychom si mohli položit více. Je smutné, že od chvíle, kdy začínáme Den daňové Svobody v České republice sledovat, se nám neustále vzdaluje od počátku roku. Místo, abychom se blížili době, kdy pálíme čarodějnice, tak se blížíme k datu, kdy byl upálen Mistr Jan Hus. Pro zajímavost připomenu, že v roce 2000 jsme si Den daňové svobody připomínali 6.6, o rok později 7.6, v roce 2002 11.6, v roce 2003 12.6 a letos o další 3 dny později, tedy 15. června. Ve skutečnosti jsou to však 4 dny, protože letošní rok je přestupný. A jak to tak vypadá, tak bude ještě hůře, protože tato vláda není schopna postupovat jinak, než stahovat ze svých občanů čím dál vetší peníze a ponechávat jim menší prostor pro rozhodování, co se svými penězi udělají.
