Za chvíli se zavírají volební místnosti. Výsledek bude podle očekávání pro svobodu v naší zemi katastrofický, všechno budeme monitorovat v našem projektu SkórePoslanců.cz. Věděli jste ale, že publikováním tohoto článku porušujeme zákon?
Volební zákon (247/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů) v § 16(7) předpisuje: „V době počínající třetím dnem přede dnem voleb do Parlamentu České republiky a končící ukončením hlasování nesmějí být žádným způsobem zveřejňovány výsledky předvolebních a volebních průzkumů.“
Tohoto ustanovení se zalekli autoři webu KdoVyhrajeVolby.cz a poslední tři dny na něm tak nic nenajdeme. Poslední, co jsme mohli vidět, kopírujeme zde:
Nesouhlasím s tím, že tento web publikoval „výsledky předvolebních nebo volebních průzkumů“, neboť publikoval pouze výpočty nad těmito průzkumy a nesouhlasím s tím, že i kdyby publikoval výsledky průzkumů, že by je nemohl nechat na webu stejně jako zpravodajské servery. A připadá mi zcela absurdní, aby zpravodajské servery mohly nechat výsledky průzkumů zveřejněné, ale jiný web je nemohl znovu zveřejnit. Pro jistotu tedy opisuji:
Zakazovat informování občanů je jednoznačným porušením svobody slova. Není mi znám důvod, který by snad takový zákaz mohl ospravedlnit. Někteří říkají, že tento zákaz je do zákona umístěn pro to, aby voliči nebyli ovlivněni. Copak to dává smysl? Smyslem projevu (psaného i mluveného) přece je někoho ovlivnit!
A kdy jindy má být člověk ovlivňován než v horké volební kampani, kdy vysloveně vyhledává informace, které mají ovlivnit, jak má volit? Pro některé voliče je velmi podstatné vědět, zda se náhodou v posledních dnech nepropadla podpora např. hnutí ANO – a tudíž třeba nemusí volit tak strategicky, jak chtěl, nebo zda např. Starostové nemají větší naději dostat se přes pětiprocentní hranici, a tudíž je nejenom volit s lehčím srdcem, ale ještě za ně agitovat u známých a na ulici.
Podle představ zákonodárců tedy mluvit můžeme, ale proboha jenom ne tak, aby to mohlo ohrozit „tradiční“ strany, tj. strany již zastoupené v parlamentu. Takový zákon je naprosto nepřijatelný a nemorální.
Slovy soudce Anthonyho Kennedyho z Nejvyššího soudu Spojených států: „Pokud má svoboda slova vůbec nějakou sílu, pak zakazuje parlamentu pokutovat nebo věznit občany, nebo sdružení občanů, za prostou účast v politickém projevu.“
To ale není jediné místo, kde volební zákon omezuje svobodu slova. Pamatujete si, že politici schválili výdajové limity na kampaně? V jiném svém článku jsem napsal:
„Pokud má někdo právo na vyjádření svého názoru, logicky z tohoto práva plyne i právo za šíření tohoto názoru zaplatit např. formou reklamy. Pokud bude zakázáno vydávat peníze na propagaci názoru, de facto se tím zakazuje jakékoliv jeho šíření. Jak známo, neexistuje oběd zdarma, stejně tak neexistuje šíření názorů zdarma. Z toho plyne, že české limity na výdaje na kampaň, které byly před nedávnou dobou zavedeny, odporují svobodě slova, a musejí proto být odmítnuty.“
Každý projev je pronášen na nějakém způsobem, za který se musí nějak zaplatit. Chcete řečnit na náměstí, minimálně musíte zaplatit za cestu a oblečení, pomůže, když si nakoupíte i mikrofon a reproduktory. Chcete na Facebooku agitovat za svoje oblíbené politické téma? Musíte si koupit počítač a zaplatit internetové připojení – nebo si oboje pronajmout od někoho, kdo to již zakoupil. Neexistuje projev, který lze přednést nebo otisknout bez nákladů. Možnost vynaložit prostředky jde ruku v ruce a neoddělitelně s možností mluvit, omezení jednoho je omezení druhého.
A je to další předpis, který petrifikuje politickou scénu tak, aby se měnila co nejméně a aby hrála do karet již zavedeným stranám. Strany zastoupené ve volených funkcích mají totiž přístup do médií zdarma – logicky, média ženou politiky k odpovědnosti a referují o jejich činnosti.
Nováček na politickém trhu tedy musí vynahradit tuto svoji nevýhodu tím, že si zaplatí za možnost obeznámit voliče se svojí nabídkou. A jak jsme viděli výše, zdarma to nejde, peníze jsou nutností. Pokud omezíme jeho možnost vynakládat prostředky, a tedy mluvit, neomezujeme jenom jeho svobodu slova, ale také jej neférově znevýhodňujeme v politickém boji.
Samozřejmě jsme slyšeli obvyklé argumenty odtržené od reality, že tyto limity zamezí oligarchům, aby si koupili volební vítězství. Toto tvrzení ignoruje, že oligarchové jsou ti, kteří v parlamentu již sedí a zamezují konkurentům, aby se jim postavili. Ekonomická literatura je plná empirických zkušeností, že omezení reklamy posiluje tzv. incumbenty na úkor entrantů, tj. již zavedené hráče na trhu před nováčky vstupujícími na trh.
A empirická literatura volebních kampaní vede k rovněž silnému závěr, že sice prostředky a volební výsledky pozitivně korelují, avšak ani zdaleka ne stoprocentně, jak ukazuje mnoho úspěchů podfinancovaných kampaní (Donald Trump v USA, Leave ve Velké Británii, nejspíše čeští Piráti v letošních volbách atd.) a naopak neúspěchy, mnohdy katastrofické, bohatých kampaní (Hlavu vzhůru v minulých českých volbách nebo PRO v minulých komunálních volbách).
Politická scéna v České republice se nezlepší, dokud budeme mít pravidla, která zvýhodňují zavedené politiky před nováčky. Dalším z takových pravidel jsou dotace politickým stranám, které jsou tím štědřejší, čím větší strana je, taková progresivní negativní daň pro politiky. Ale o tom zase až jindy.
Na shledanou příště, s dalším parlamentem, který bude horší než všechny předchozí.
