Clo je státem uložený trest za troufalost, které se jedinec dopustil vůči domácím výrobcům tím, že si koupil zboží v cizině. Je to omezování smluvní svobody jednotlivce.
Sympatii proto musí vyvolávat jakékoli zvětšování prostoru, kde státní moc nemluví do uzavírání smluv o koupi zboží. Takovým prostorem mají být i Evropská společenství, kde platí Smlouva ES o volném pohybu zboží.
Existují druhy zboží, jejichž značnou část užitné hodnoty může představovat pověst značky. Uveďme například sluneční brýle – při stínění očí naprosto stejnou službu poskytnou brýle ze stánku za 80 Kč stejně jako brýle té nejlepší značky za několik tisíc. Pokud jde o to, jak má být jedinec vnímán svým okolím, pak brýle ze stánku mnohdy tak dobrou službu neposkytnou. Výrobce značkových brýlí tedy neprodává ani tak ten kus umělé hmoty či drátu, ale spíše statek nehmotné povahy, jenž je vytvářen investicemi do kvality, reklamy, souvisejících služeb či už třeba jen tím, že výrobek je drahý. A drahý znamená v různých zemích různou cenu – co ještě přijme švédský spotřebitel, řecký by už odmítl. Firma proto drží v každé zemi takové ceny, jaké se tam dají dosáhnout, takže řecký playboy vystačí řekněme s 50 dolary, švédský musí za stejné brýle dát třeba 100 dolarů. Tedy pokud nakupují každý ve své zemi. Tím se dostáváme k jádru věci. Pro průměrného obchodníka není pochopitelně nic snazšího, než provést tzv. paralelní dovoz, tj. brýle nakoupit v Řecku a prodávat je ve Švédsku, za cenu nižší, než je tam prodává sám výrobce a třeba v nějakém jednotkovém obchodě. Tam je může spatřit za onu potupně nízkou cenu playboyova slečna a přestane mít dojem, že je opravdu šťastná. Zhrzený playboy své brýle rozzloben rozšlape a na značku navždy zanevře, což je jedna újma, která z takového paralelního obchodu výrobci plyne; druhou je skutečnost, že paralelní dovozce často prodává zboží, do jehož reklamy a image investoval někdo jiný. Pokud si to ten někdo jiný neohlídal, jeho chyba, ale pouze v případě, že takovou možnost měl.
Obchodník nakupující značkové brýle v Řecku a dovážející je třeba do ČR by s velkou pravděpodobností narazil. V cestě by mu stála ochranná známka, kterou by jistě výrobce brýlí měl v ČR zapsánu (stejně jako v Řecku či Švédsku). Majitel ochranné známky je totiž jedinou osobou, která má právo dovážet výrobky takovou známkou označené a to bez ohledu na to, zda jde o falsifikáty či o pravé výrobky (za obchodními účely; dovozům k osobní potřebě bránit nemůže). Pokud si tedy výrobce brýlí přeje udržovat jinou cenu v ČR a jinou cenu v Řecku, má v ruce nástroj, kterým tohoto cíle může dosahovat. Je na jeho uvážení, jakou nabídku zákazníkům v té které zemi předloží a je na zákaznících, zda takovou nabídku přijmou. Každá strana zváží svá pro a proti sama nejlépe. Stát tady nemůže ničím prospět.
V rámci ES je však situace jiná. Evropský soudní dvůr si Smlouvu ES o volném pohybu zboží vysvětlil tak, že pohybu zboží uvnitř ES nesmějí bránit ani práva duševního vlastnictví a vyslovil zásadu komunitárního vyčerpání práva, což znamená, že umístí-li výrobce svůj výrobek v jedné zemi ES, pak tím pro konkrétní kus výrobku vyčerpá svá práva k duševnímu vlastnictví pro všechny země ES. Levnější brýle lze tedy nakoupit v Řecku a dovážet za obchodním účelem do Švédska, a to i přes to, že ve Švédsku je daná značka chráněna ochrannou známkou.
Otázkou paralelních dovozů se zaobíral i Soud EFTA. A ve svém pojetí „odstraňování“ obchodních bariér šel ještě dál. Přijal totiž zásadu tzv. mezinárodního vyčerpání – umístí-li výrobce své zboží v jakékoli zemi světa, vyčerpá tím pro daný kus výrobku svá práva k duševnímu vlastnictví všude tam, kde taková práva měl, tedy přesněji všude tam, kde je rozsudek soudu EFTA vynutitelný. Zastánci mezinárodního vyčerpání práva vycházejí z úvahy, že bez mezinárodního vyčerpání práva by výrobci využívali oprávnění z ochranných známek (ale i autorských práv, patentů, jakkoli tedy patenty jako státem zavedené monopoly tvoří otázku samu pro sebe) ke kompartmentalizaci trhů, že by je zneužívali k vytváření obchodních bariér. Domnívají se, že mezinárodní vyčerpání práva přinese snížení spotřebitelských cen, ale dosud provedená zkoumání jejich předpoklad nepotvrdila. Zásadu mezinárodního vyčerpání práva některé státy výslovně uvádějí ve svých zákonech o ochranných známkách (Holandsko, Rakousko), takže do těchto zemí lze paralelně importovat odkudkoli.
Obchodní bariérou tedy někteří rozumějí nejen státní zásahy, ale i soukromá rozhodnutí výrobců. To je nutno považovat za nepřijatelný zásah do smluvních svobod. Každý výrobce má mít právo na určitém území uplatňovat ceny třeba 10-krát vyšší než na jiném. Je to jen a jen jeho záležitost. Spotřebitelé nemají žádné právo na jeho výrobky a už vůbec ne za cenu, se kterou výrobce nesouhlasí. Pokud výrobce svou strategii přežene, playboyové prostě jeho nabídku na uzavření obchodu odmítnou a rozhodnou se pro něco jiného – sestaví třeba článek o volném obchodu, což, jak posléze zjistí, přináší mnohem uspokojivější a trvalejší výsledky. Anebo si koupí sportovní automobil, což, pravda, přináší výsledky rychleji.
Ale zpátky k praxi v ES. Zásadu, že práva vyplývající z ochranné známky se pro daný konkrétní výrobek jeho prvním umístěním na trh vyčerpávají koneckonců přijmout lze. Ovšem pouze tehdy, pokud výrobce má možnost zavázat své odběratele k tomu, že při dalším prodeji dodrží určité podmínky, včetně té, že zboží neprodají do jiného teritoria. Taková možnost však v rámci ES neexistuje, neboť Soudní dvůr soukromé dohody teritoriálně omezující pohyb prodávaného zboží považuje za skutečnosti „ovlivňující volný pohyb zboží“ a tedy za dohody zakázané. Pokud je cílem takového výkladu práva dosáhnout homogenizace trhu, pak je nutno uznat, že tento cíl bude naplněn. Zboží bude buď jen za vysoké ceny, takže spotřebitelé v chudších zemích o ně přijdou, nebo nebude na trhu vůbec, protože podnikatel vyhodnotí rizika z paralelních importů jako nepřijatelná.
