Hospodářské noviny přinesly „šokující odhalení“. Více než pětina z čtyřset dotazovaných firem se stala obětí vydírání. Manažeři si stěžují ina praktiky politiků. Když se však zkusíme zamyslet nad tím, jak jetoto možné, zjistíme, že na tomto zjištění nic nepochopitelného není.
Zkusme si představit fiktivní stavební firmu F, která žádá oveřejnou zakázku. Tato firma F se snaží vyhovět všem legálnímpovinnostem a přihlásí se do tendru. F však netuší, že v tendru je taképřihlášena firma G, která má stejný zájem o stejnou hypotetickouzakázku.
Představme si dále politika P, který rozhoduje o přidělenízakázky. Tento náš politik P by rád vyhověl svým voličům a rád bypostavil ve svém okrsku voličům „veřejný statek“. Důvod pro takovérozhodnutí je zřejmý. „Veřejných statků“ je třeba. A způsob, jakým jezabezpečit, není o nic méně zřejmější. Je třeba využít největšívýdobytek veřejného financování – outsourcing, neboť jedině ten dokáževýstavbu „veřejného statku“ (třeba nádraží) zajistit nejlevněji.Zmiňovaný politik P poté, co je jeho rozhodnutí odsouhlaseno, nastavíkritéria pro volbu stavební firmy tak, jak si žádá „veřejný zájem“.
Ovšem co si budeme nalhávat, zmiňovaný politik P je také jenomčlověk. Má rodinu a chce slušně žít. Toho si je firma G vědoma anabídne politikovi legální výstavbu rodinného domu za dobrou cenu. Pročne, každý si staví dům, na tom není nic divného. Co za to ale politikna oplátku firmě G nabídne? Nic nelegálního, pouze poupraví „veřejnýzájem“. Kdo vlastně ví, jaká taková cena „veřejného statku“ má být? Nopřece firma, která jej realizuje. A tak firma G vyčíslí politikovivšechny nutné náklady spojené s realizací „veřejného statku“ tak, že byse v nich ztratilo několik rodinných vil.
Problém však může nastat v momentě, kdy se nečekaně přihlásí dokonkurzu firma F. Firma G se o konkurenční firmě dozví a začnevyjednávat. „Veřejné statky“ se přece nerealizují jenom jednou. Státníinvestiční aktivita přece neutuchá, tak co bychom se nedomluvili.Jednou vyhraji tendr já a podruhé ty. Pokud vládní investice budedostatečně vysoká, tak na tom vyděláme oba.
Jakmile se ale firma F začne „cukat“ a snaží se legálněsoutěžit, nastává problém jiný. Pak musí přijít na řadu vydírání. Jevšak těžko představitelné, že vydírané firmy nereportují takovépraktiky čistě ze strachu.
Zkusme uvažovat. Pokud stavební firma F začne reportovatvydírání třeba ze strachu z konkurence, je jasné, že se to v byznysuhned rozkřikne. Taková firma je pak brána konkurencí jako firma, kteránemá důvěru. Jiné firmy se pak na firmu F mohou dívat skrz prsty, avšakco je podstatnější, už s touto firmou nikdy neuzavřou vzájemně výhodnoudohodu o veřejnou zakázku. V odvětví, jakým je stavebnictví, můžetaková situace způsobit firmě F vážné existenční problémy. Obzvlášť,když musí soutěžit s firmami, které mají s politiky blízké kontakty.Politický kontakt se tímto stává nepostradatelnou podmínkoukonkurenceschopnosti firmy, stejně jako třeba reklama.
Ve stavebnictví může být například běžné, že jedna firma Gvyjednává obrovské zakázky, které jsou realizovány menšími firmami bezpolitických kontaktů. Pokud menší firma začne reportovat, může se slukrativní budoucností pod patronací firmy G rozloučit. Takovésdružování je logicky výhodné, neboť velmi nákladné vládní investicenelze prakticky s ničím porovnat, a tak je rozpočtové omezení velmiotevřené.
No a politik? Copak občan ví, kolik ho „veřejný statek“ stojí?Zajímá ho to vůbec? Pro občana je tak nákladné najít všechny dostupnéinformace kolem poskytnutých veřejných zakázek, že je pro nějvýhodnější to prostě ignorovat. Rozloženo na všechny voliče, nakonecnás to tolik nestálo.
A investigativní novináři? Ti si vybírají jenom sólokapry.Televize přece nežije jenom z toho, že masíruje občany korupčnímiskandály. Musí platit hokejové přenosy, domácí telenovely a americkéseriály, aby mohla lukrativně prodávat čas vymezený na reklamu.
Suma sumárum, zjištění „šokující“, ale málokoho zvedne ze židle.
