Všechno zlé je k něčemu dobré, jak praví starémoudro. A platnosti nepozbývá ani v době, kdy média již déle než rokchrlí zprávy o prohlubující se ekonomické krizi. Klesá produkce,krachují podniky, roste nezaměstnanost, záchranné akce nafukují vládnídluhy, „hrozí deflace“, čekárny psychiatrů plní noví pacienti avysílací čas obsazují ekonomičtí analytici. Propuštěný zaměstnanec asitěžko přijme fakt, že krize je ozdravný proces. Výrobní faktory aleztrácejí své aktuální využití jen proto, aby je nalezly v jiných,skutečně životaschopných výrobách. A nebude-li ozdravným procesůmbráněno, zůstane fáze krize co možná nejkratší.
První část moudra zní „všechno zlé“, ale jak mocje vlastně tato krize zlá? Srovnání s velkou hospodářskou krizí 30. letsvým rozsahem nesnese, ovšem jedním dechem je třeba dodat slůvko“zatím“. Krize totiž v žádném případě není u konce, chvilková vzedmutítrhů po politickém chlácholení nelze zaměňovat se skutečnýmhospodářským oživením. Rychlému a trvalému oživení brání vedleneutuchající inflační měnové politiky také marnivá politika fiskální.Jistě, řeč je především o bohatých záchranných balíčcích. Američtí ievropští politici rozhazují se sterilním účinkem sumy, které k oživeníekonomik nevedou a pouze zvyšují zadlužení vlád.
Odkud tyto spásné prostředky pocházejí? Vládysamy žádné bohatství nevytvářejí, nemohou tedy rozdávat zdrojevytvořené vlastní produktivní činností, mohou rozdělovat pouzeprostředky, které nejprve vyberou od svých rezidentů na daních. A kdoplatí daně? Ekonomicky aktivní subjekt. Nikoliv nezaměstnaný, nikolivzkrachovalý podnik, ale pracující zaměstnanec, podnik, jehož výrobapřežívá i těžké období ekonomické krize. Z peněz výrobních faktorůstále zaměstnaných, ve výrobě tedy vlády financují ztrátové výroby,které životaschopné nejsou. Jaký mají tyto plánovačské choutky smysl?Není lépe zdroje uvolnit, efektivní výroby rozšířit a zaměstnat v nichdalší pracovníky? Zřejmě nikoliv.
Existuje přirozeně ještě další zdroj pokrytívládních výdajů, vládní výpůjčky na finančních trzích. A tento způsobobstarávání zdrojů je mezi politiky vysoce populární. Trhy jsouzamořeny vládními dluhopisy, a poptávka po nich ze strany krizívystrašených investorů je obrovská, panika je zahání pod křídlazdánlivé jistoty státu a jeho cenných papírů. Bankovní systém k tomunalévá do ekonomiky nové a nové peníze, a ty se v dokonalé souhřeměnové a fiskální politiky přesunují právě na trh státních dluhopisů,jejichž ceny ženou vzhůru. Příběh „dot-comové“ bubliny „léčené“bublinou nemovitostní se opakuje. „Léčba“ nynější (nemovitostní)bubliny ústí v bublinu na trzích státních dluhopisů.
Nevyhnutelné splasknutí nafouklého trhu sestátními dluhopisy nás přivádí ke zdroji problémů – státnímu podnikánía regulaci. Stát nyní dotuje, garantuje, rekapitalizuje, půjčuje,přebírá na sebe velkou část rozsáhlých ztrát vzniklých v nezdravéstruktuře ekonomiky. Stát prostě snese vše, ale své dluhy také musísplatit. Americká vláda již hospodaří s trilionovou sekerou a anievropské státy nenesou punc dobrých hospodářů, vyrovnanosti rozpočtůpřikládají zcela okrajovou důležitost. Co s vládními dluhy, zvýšitdaně? Tím ještě přidusíme ekonomickou aktivitu. Nebo rozpoutat inflaci?Pravděpodobně, i když investoři ve svých předpovědích s inflací přílišnepočítají, naopak paradoxně s obavou vyhlížejí deflaci.
Krize tedy nekončí a velmi pravděpodobně se ještěprohloubí. Co je na ní tedy dobrého? Navzdory vytrvalým inflačnímsnahám vzhledem ke slábnoucí poptávce přece jen klesají některé ceny,ať jde o základní komodity či nemovitosti. Události hospodářské krizenutí k zamyšlení a přispějí k širšímu ekonomickému povědomí. Můžeme znich však vytěžit ještě více, poklad přečteme jasný vzkaz, který krizevysílá: sdělení o nemožnosti výkonu makroekonomické regulace bez stálese vracejících krizí. A proč bychom si tento vzkaz měli přečíst?Protože jak říká jiné slavné moudro, nepoučíme-li se z historie, jsmeodsouzeni ji prožít znovu. Z velké hospodářské krize se lidstvonepoučilo, chceme, aby i naše děti vcházely do světa inflace a dluhů?
