Manažerské odměny a jejich výše v bankách se staly vsouvislosti s finanční krizí terčem ostré kritiky, především takříkajíc,,z lidu“. Této náladě se asi rozhodl vyjít vstříc americký prezidentBarack Obama, když oznámil, že stanoví maximální přípustnou výšimanažerských odměn v bankách a firmách, které usilují o finanční pomocz federálních zdrojů.
Strop má být určen ve výši 500 tisíc dolarů ročně.
Zrádné pojistky
V očích ekonoma ale není problémem výše odměn, nýbrž to, jak bylnastaven jejich systém. Teoreticky by odměny měly manažery pobízet ktomu, aby se snažili maximalizovat dlouhodobou hodnotu firmy. Jak ovšemnaplno odhalila finanční krize, pravidla je ve skutečnosti motivovalaspíše k tomu, aby maximalizovali krátkodobý účetní zisk.
Klíčový problém spočívá v tom, že zejména u novějšíchfinančních produktů je obtížné rozpoznat, zda manažer či obchodníksvými transakcemi opravdu vytváří dodatečné výnosy pro firmu, anebo zdavýnosy pouze kompenzují riziko, jež se nakonec projeví. Pokud kontrolnímechanismy ve firmě skryté riziko včas neodhalí, umožní tím dotyčnémupracovníkovi generovat příjem. Ten se navenek bude jevit jako výsledekjeho lepší výkonnosti, ale fakticky půjde jen o tržní prémii odrážejícírizikovost obchodu.
Klasickým příkladem takového jednání je uzavírání pojistek navelmi vzácné události. Firma s platbou pojistného nakládá jako spříjmem, aniž by odložila stranou adekvátní část coby rezervu propřípadné pojistné plnění. A na základě těchto účetních výsledků vyplácíbonusy dotyčnému pracovníkovi. Tím jej stimuluje k tomu, aby se doobchodů se skrytým rizikem pouštěl.
Fiktivní výsledek
Liberální pohled klade důraz na individuální odpovědnost. Zdá seproto nepřijatelné, aby si člověk, který inkasoval vysoké bonusy,ponechal peníze i poté, co se ukáže, že skutečné výnosy jeho obchodůbyly daleko nižší, nebo dokonce nulové, neboť v době vyplacení bonusůnebyla dost zohledněna rizikovost jeho obchodů.
Nedivme se, že jsou lidé pohoršeni, když si přečtou, žebývalému šéfovi Merrill Lynch byly za léta 2005 a 2006 vyplaceny bonusyve výši 84 milionů dolarů. Ty mu zůstanou, ač je zcela evidentní, že jeobdržel za ryze fiktivní výsledky.
Na druhé straně je pravda, že představitelé finančních firemčasto utrpěli také velké ztráty, neboť mnohdy vlastnili spoustu akciísvé firmy. Třeba někdejší šéf Bear Stearns James Cayne prodal loni 25.března svých 5 612 992 firemních akcií. Akcie prodal za 61 milionůdolarů. Rok předtím by za ně dostal přes miliardu.
Riziko bez rizika
Nastavit pravidla odměňování tak, aby vedla ke správnémuvýsledku, není snadné. Známá je anekdota o vesničce, v níž sepřemnožily zmije. Ve snaze motivovat občany k jejich hubení vyhlásilaobecní rada finanční odměnu za každou mrtvou zmiji, kterou občanúředníkům přinese. Vesničané reagovali tak, že začali zmije ve velkémchovat na svých pozemcích.
Chyby v pravidlech odměňování budou čas od času nastávat i vbudoucnu. Ovšem čím vysvětlit takový shluk chyb, jakého jsme bylisvědky v rámci této krize? Jednou z hlavních příčin je zřejmě fakt, žesi banky, zvlášť ty velké, již natolik zvykly na pomocnou ruku státu,kdykoliv se ocitnou v potížích, že pomoc předem očekávají. Proto jsouochotnější pouštět se do rizika či riziko přehlížet.
