Tradiční okurková sezóna na tuzemsképolitické scéně se letos zdá být o něco méně okurkovější než v předchozíchletech. Prim v politických komentářích jednoznačně hraje DPH, zejména jednánío její výši a (neschválený) podnět ministra Kalouska ke sjednocení na 19%.
Je nutné si uvědomit, žepolitická žonglování o konečném nastavení sazeb DPH jsou až druhotný problém.Kredibilní studie Institutu pro demokratickou a ekonomickou analýzu jednoznačněprokázala, že ze všech koutů republiky kritizované sjednocení sazby DPH na 19 %by mělo podobné dopady jako jehoalternativy dvou sazeb nastavených o několik procentních bodů výše nebo níže,přičemž „strašák“ 19% sazby by životní náklady napříč příjmovými skupinami nezvýšilnijak dramaticky (nárůst nákladů mezi 2,11 % a 1,35 %). Valorizacemi dávek či daňovýmzvýhodněním (např. na vyživované dítě) by kabinet lehce smetl věcné námitky kritizující snížení kupnísíly nízkopříjmových skupin, s čímž se ostatně počítá i u čerstvěschválené podoby DPH (příští rok se dolní sazba zvedne na 14 %, horní zůstane,další se obě sjednotí na 17,5 %). Skutečně, nic složitého.
Onen hlavní problém je nutnéhledat jinde, a sice v samotném aktuzvyšování daní středopravicovou vládou. A je lhostejné, zda se politicibavili o zvýšení DPH na jednu úroveň, nebo trh s vybranou skupinouspotřebních statků chtěli pokřivit státní intervencí (sníženou sazbou), nejlépevýměnou za naprosto nesmyslné navýšení daně z příjmu právnických osob.
Je sice dobře, že v našemstátě začala politická reprezentace brát v potaz fiskální situaci a konečněpřestala bagatelizovat dluh (když už za nic, tak za toto můžeme být finančníkrizi vděční), nicméně tlak na zvyšování daňového inkasa za každou cenu je kontraproduktivní; o tom mluví ekonomové aanalytici v médiích, a nejen v těch tuzemských, každým dnem. Naplánovanézvýšení inkasa navíc může lehce nabourat racionální jednání spotřebitelů, ježnení nikdy snadné odhadnout, což se ukázalo například při iracionálním zvýšeníspotřební daně z motorové nafty.
Síla a hlavní přínosy každé pravicové,respektive středopravicové vlády vždy byly, jsou a budou ve snižování aktivní role státu vespolečnosti a zvyšování efektivnostistátní správy, což se v případě alespoň průměrně odvedené prácezákonitě projeví ve snížení veřejných výdajů. Škrty v investicích doinfrastruktury jsou všude brány až jako poslední možnost jak ušetřit. Je však evidentní,že v tuzemské státní správě máme mnohem větší rezervy, jejichž „těžba“ bybyla méně drastická a o to více žádoucí. Jaké rezervy mám na mysli? Opět nicoriginálního, denně se o nich mluví – přebujelý byrokratický aparát, předraženéstátní zakázky, klientelismus, korupce… Drakonické škrty výdajů investičníhocharakteru, kterými se jednotlivé resorty snaží deklarovat, že u nich „už opravdu není kde brát“, je protonutné vnímat velmi zdrženlivě. A obratné tahání peněz z kapes daňovýchpoplatníků, kterým vláda oddaluje nutnost radikálně zakrojit do neefektivnístátní administrativy, není nic, čím by se měla chlubit. Je to jako kdyžteenagerovi, žijícími si nad poměry, začnou docházet peníze – nezačne sivydělávat, nechce se uskromnit, tak si prostě zavolá „domů“ o větší kapesné.
Je dokázáno, že nižší výdaje plodí nižší příjmy, a navyšší výdaje jsou nezbytné vysoké příjmy. Ale pokud konsolidaci veřejnýchfinancí začínáte tlakem na zvyšování příjmů, tendence ministrů šetřit na vlastníchrezortech diametrálně poklesne. Toho by se měla současná reformní vláda jednoznačněvyvarovat.
