Profesionální žurnalistaMilan Šmíd natrefil na můj článek z prvního letošního čísla Terra Libera,který pojednával o situaci v Somálsku. Přečetl si ho a jal se jejkritizovat na svých stránkách.Nicméně kritizovat se má něco, co v textu opravdu je. Dovolím si tedy proty, jimž se časopis nedostal do rukou, uvést na pravou míru panem Šmídemzesměšňované a z kontextu vytržené citace.
Aktualizace: Text je možno stáhnout zde.
Šmíd na začátku píše:
[Při čtení článku] na mnedýchly vzpomínky z mládí čtyřicet let staré, tedy z doby, kdy západní levicovíintelektuálové obdivovali kulturní revoluce velkého kormidelníka Maa a učinilise nazpaměť citáty z jeho Rudé knížky.
To proto, že s takvydestilovanou slepou vírou v samospasitelnost výchozích, převážněideologických dogmat se člověk příliš často nesetkává. Kromě toho mě vždypřekvapí, jak navzájem podobní jsou si rudí a modří gardisté, kteří mají takkrásné a jednoduché recepty na léčení neduhů tohoto světa.
Primitivní urážku o„modrých gardistech“ raději nebudu vůbec komentovat. Mám úctu ke stáří.Z druhého odstavce mého článku je však zcela jasné, že nehledám žádnérecepty, ani neobdivuji žádné revoluce:
Pokusme se nyní naléztodpověď na všudypřítomnou otázku „proč“. Proč v Somálsku povstal radikální Svazislámských soudů a proč se tak stalo zrovna nyní? Abychom ji však mohli začíthledat, je nejprve nutné detailněji prozkoumat oněch 16 let takzvané anarchie,tedy období bez funkční centrální vlády.
Jinými slovy, v textuse snažím zanalyzovat situaci do větší hloubky, než tak činí běžná média, kterácelé období bezvládí pravidelně shrnou do jednévěty jako:
Současné nepokoje jsoupokračováním násilností, v nichž se Somálsko zmítá už 15 let. Po svrženídiktátora Mohammeda Siada Barreho v roce 1991 proti sobě obrátily zbranějednotlivé ozbrojené milice a klany. Boje si v zemi s deseti miliony obyvatelod té doby vyžádaly statisíce mrtvých.
Šmíd pokračuje:
Co nám sděluje JiříSchwarz Jr. ve svém článku? Například to, že rozpad státu a šestnáct letanarchie, chaosu a klanových válek Somálsku vlastně prospěly, neboť neexistencestátu „přivedla k životu do té dobyprakticky mrtvý kapitalismus“.
Já přitom vůbec nehodnotím,zda nějaký stav někomu prospěl. Pouze mluvím o tom, že po odchodu americkýchjednotek ze Somálska v polovině 90. let
všichni očekávalitragédii, která však nenastala. Těch několik let totiž stačilo k tomu, aby se vSomálsku vyvinuly jisté instituce. To vedlo k nástupu něčeho, co ekonomovépředpovídali. Neexistence daní, pomalu vznikající (i když pro našince zvláštní)systém práva a neexistence nesmyslných státních regulací i přes stále jen těžkopředstavitelnou chudobu přivedly k životu do té doby prakticky mrtvý kapitalismus.
V dalším odstavciŠmíd píše:
Pod mezititulkem „Jde to i v anarchii“najdeme tvrzení: „v Somálsku nenívláda a stát, zato trh tam funguje lépe než jinde v Africe.“ Autor sicepřipouští: „Jak jsme již uvedli, trh bymohl jen těžko fungovat bez jakéhosi právního rámce. Bez existence státu bylale jeho vznik ponechán trhu, tedy lidem.“ Jak Schwarz dále uvádí, řešeníse našlo ve zvykovém právu prosazovaném v rámci klanů, jejichž vůdci úspěšněčelili až donedávna pokusům o vznik centrální správy. A právě tato centrálníspráva je Schwarzovi trnem v oku.
Mezititulek „Jde to iv anarchii“ následuje po několika odstavcích, kde předkládám statistickésrovnání Somálska s okolními zeměmi např. v přístupu k telefonům(i mobilním), internetu, sdělovacím prostředkům či v podílu lidí žijícíchpod oficiální úrovní chudoby (tedy za méně než $1 na den). A část citovanápanem Šmídem ve skutečnosti zní:
Co by tedy mohlo způsobitpokrok Somálska v některých oblastech a jeho zlepšení v žebříčkuostatních afrických států? Zbývá snad jen jediný důležitý rozdíl –v Somálsku není vláda a stát, zato trh tam funguje lépe než jindev Africe. Navíc díky vzniku a rozvoji trhu došlo v druhé polovině 90.let k značnému omezení bojů, takže vžitý obraz neutuchající občanské válkylze označit za lživý.
Následně dokládám tototvrzení výsledky průzkumu důvodu úmrtí z roku 2002, z nichž plyne, žena 80 % Somálců umírá na nemoci a stáří, nikoliv na následky ozbrojenýchstřetů. Výše uvedená poznámka pana Šmída o „šestnácti letech chaosu a klanovýchválek“ se tedy ve světle těchto informací jeví jako nepravdivá.
O právním rámci pak píšuz důvodu, že v Somálsku vznikl „systém opřený zejména o jižexistující zvykové právo a islámské právo šaríja“. Islámské soudy tedy bylyfunkční organizací zajišťující ochranu a vynucování práva. Uvádím však jednusituaci, která mě pomalu posouvá k odpovědi na otázky položené na začátkučlánku:
Je však zdokumentovánjeden případ (a docela určitě nebude jediný), kdy se vůdce jednoho takovéhosoudu v severní části hlavního somálského města Mogadišo rozhodl rozšířitsvé pravomoci za rámec udržování práva a pořádku, obsadil blízký přístav auvalil na něj daně. Okamžitě se však proti němu spojili klanoví vůdciv oblasti a odebrali soudu veškerou moc.
Ptám se, jak je možné, žedříve klanoví vůdci regulovali moc islámských soudů a náhle tento mechanismuspřestal fungovat:
Pokud něco nejdřívefungovalo a najednou přestalo, je nutné hledat důvod takového posunu. Snadjedinou důležitou změnou, jíž Somálsko v poslední době prošlo, však bylovytvoření Prozatímního federálního parlamentu Somálské republiky v Keniv roce 2004. Ten následně zformoval Prozatímní vládu a zvolil prezidentaSomálské republiky. Co je však nedůležitější – tato vláda je od roku 1991jedinou, které se podařilo získat na území Somálska jistý nezanedbatelný vliv.Naklonila si totiž mnohé z klanových vůdců tím, že jim nabídlaministerstva (kterých je neuvěřitelných 31!) a tedy i peníze somálskýchdaňových poplatníků (…) výměnou za převedení jejich zejména vojenské síly dorukou státu. A v tom je zřejmě nutné hledat příčiny dnešní krize.
Z této skutečnostidovozuji, že vzestup Svazu islámských soudů je možné přičíst na vrub vznikucentrální vlády a zapojení klanových vůdců do jejích struktur. Nebylo tedy mým cílemv článku dokázat, že společnost bez státu funguje lépe než společnosts funkční centrální vládou (jakkoliv si to mohu myslet). Pouze jsem hledalmožný důvod vzestupu Svazu islámských soudů. Milan Šmíd však následně demonstrujetěžko uvěřitelnou neschopnost pochopit psaný text, když sděluje:
Shrnuto a podtrženo podleSchwarze juniora (…): Centrální vláda ješkodlivá, bezstátí je prospěšné.
Přitom z posledníhoodstavce mého článku jasně plyne výše nastíněná pointa mého textu:
Když nyní celý somálskýpříběh shrneme, získáváme zajímavý obraz: dlouhá léta to šlo bez státu a vlády.Dokonce tak, že Somálsko v mnoha oblastech předběhlo jiné africké země,jež centrální vládu měly. Pak se najednou krátce po obnovení státu tato zeměpropadla do války a dokonce se stala sídlem islámských radikálů. Náhodusamozřejmě nelze vyloučit nikdy, ale v tomto případě máme spousty indiciívedoucích k tomu, že to žádná náhoda nebyla. Člověka proto napadá zásadníotázka, jestli je opravdu stát, centrální vláda a demokracie pro tyto africkézemě tím nejlepším, co si mohou přát. Při detailnějším pohledu to tak totiž anitrochu nevypadá.
Jinými slovy na základěinformací podaných ve svém článku tvrdím, že se situace Somálců i přesneexistenci vlády zlepšovala rychleji než situace obyvatel okolních africkýchzemí. Následně dávám do souvislosti vznik centrální vlády, zainteresováníklanových vůdců na této vládě a vzestup moci Svazu islámských soudů. Až v posledníchdvou větách celého článku se zamýšlím nad tím, zda by ze všech uvedených důvodůnebylo africkým zemím jako je Somálsko lépe bez centrální vlády, ačkoliv médiastav anarchie (snad v důsledku nedostatku informací) prezentují jakonejhorší představitelný. Shrnout proto myšlenku mého textu do věty „centrálnívláda je škodlivá, bezstátí je prospěšné“ je zcela zřejmý pokus zesměšnit podlýmzpůsobem celý článek.
A k výsměchu Šmída mépoznámce o tom, že k rozdělování a kontrole využívání frekvencí nenípotřeba státních regulací, bych dodal jen jediné – možná by měl vědět, že totéžtvrdí například nositel Nobelovy ceny za ekonomii Ronald Coase.
Po přečtení reakce panaŠmída na můj článek se nedokážu ubránit jedné vtíravé otázce (stejně jako jsemse otázce neubránil ke konci článku o Somálsku) – opravdu by měli lidé, kteřínedokáží pochopit psaný text, přednášet na univerzitě budoucím žurnalistům?
