Česká pošta bojuje v parlamentu proti konkurenci
Poznámka autora: zkrácená verze tohoto článku byla zveřejněna v Respektu. Obvykle respektuji výslednou verzi a na web LI vkládám totožný text. Nicméně v tomto případě bylo krácení ze strany editorů natolik drastické a odstraněný text dostatečně zajímavý (alespoň tedy doufám), že proti všem tradicím vkládám na www-stránku původní neseškrtanou verzi článku (proto je tedy ve zdroji napsáno Respekt plus).
Poslanci ČSSD Josef Hojdar a Jaromír Schling vytáhli do boje za monopol České pošty. Před dvěma lety ho narušila společnost Mediaservis, a to v oblasti doručování firemních prospektů, katalogů atd. (tzv. direct mail). Využila nejednoznačností v zákoně, který jinak zaručuje České poště monopol na listovní zásilky, a začala jí v direct mailu fušovat do řemesla. Mediaservis získal asi deset procent trhu a díky konkurenčnímu zápolení znatelně klesly ceny. Direct mail přitom představuje trh v objemu necelé jedné miliardy korun ročně. Takovéto příjmy si nechtěla pošta nechat ujít, a proto si začala stěžovat u ministerstva pro informatiku na to, že Mediaservis porušuje její „monopolní právo“ dodávat zákazníkům drahou službu. Když tento postup nepomohl, obrátila se na poslance a ti nyní navrhují zakázat soukromé provozování direct mailu přímo v Zákoně o poštovních službách.
Své peníze si vždy zdůvodníme
Pošta zdůvodňuje poslanecký návrh tím, že musí poskytovat univerzální službu (tedy dopravit poštu i do poslední vísky za stejnou a přijatelnou cenu), což není vždy nutně ziskové. Pak by podle České pošty měla mít i některé výsady, které by jí umožnily ztrátový provoz mnoha poboček dotovat. Nezdůrazňuje ovšem, že jednotné ceny stanovené za doručování zásilek, na které má monopol (jde o zásilky s váhou nižší než 100 g a cenou nižší než 19 Kč – typicky dopisy a pohledy), jsou už stanovené tak, aby i bez monopolu na direct mail pokryly případné ztráty při doručování do vzdálených, hůře přístupných a nepříliš frekventovaných oblastí. Snaha o rozšíření monopolu není tedy ničím jiným než snahou získat na úkor spotřebitelů další peníze. Teorie univerzální služby navíc vznikla uměle jako zbraň proti konkurenci v mnoha odvětvích a je již několikátým v řadě zdůvodnění, proč by měl existovat poštovní monopol.
Americký příklad
Například ve Spojených státech byl poštovní monopol původně zřízen pod záminkou většího svázání jednotlivých tehdy konfederačních států k sobě v roce 1776 (prvním ředitelem Pošty ve Spojených státech se stal sám Benjamin Franklin a poštovní úředníci tvořily v první polovině 19. století asi 80% všech vládních zaměstnanců). Ale v roce 1839 byla nespokojenost s předraženými a nespolehlivými poštovní monopol službami tak vysoká, že začaly vznikat konkurenční společnosti, které je poskytovaly. A využily k tomu podobně jako nyní Mediaservis nejasné znění tehdejšího poštovního zákona – poštovní monopol se podle jejich výkladu nevztahoval na služby, které byly poskytovány pomocí tehdy moderních technologií – tedy prostřednictvím železnice a parolodí. Tento výklad byl potvrzen i soudními rozsudky ve věci Adams & Company (1843), neboť americká pošta se snažila rozvoj konkurence soudně napadnout obdobně jako dnes Česká pošta. Nepodařilo se a rozvoj konkurence donutil americkou poštu zkvalitnit a zlevnit své služby na méně než jednu třetinu původních cen. Státní pošta také okopírovala mnohé od svých konkurentů – začala používat jednotné poštovní známky (jejich důsledkem bylo to, že za doručení přestal platit příjemce, nýbrž odesílatel), platby za hmotnost přepravovaných zásilek a doručování v rámci měst (do té doby si lidé vyzvedávaly zásilky na poštovním úřadě). Nicméně pokusy o opětovnou monopolizaci neustaly. Již v roce 1844 byl schválen zákon, který uzavřel některé „díry“ v poštovním monopolu (zejména zamezil soukromým společnostem v doručování dopisů) a zmnohonásobil tresty za jeho porušování. Nicméně i po „upřesnění“ zákona vnitroměstská pošta mohla stále existovat, neboť tzv. poštovní trasy, kde platil monopol byly pouze mezi městy. A tak pošta začala postupně vyhlašovat za poštovní trasy i části měst a z monopolních činností dotovat ty služby v oblastech, kde ještě zbyla nějaká konkurenční společnost. Kolem roku 1860 byla konkurence v podstatě zlikvidována a status quo byl potvrzen zákonem z roku 1872, který poště přímo garantoval monopol na doručování bez ohledu na prostředky používané k dopravě. A nikoliv překvapivě kvalita služeb začala klesat a její ceny opětovně růst. Odůvodnění poštovního monopolu se ale opět změnilo – údajně je to přirozený monopol (tedy situaci, kdy na trhu může existovat pouze jedna firma, která ostatní přirozeně, tedy bez regulací vytlačí z trhu) a ten je zapotřebí regulovat. Po vstupu společností jako jsou UPS (od 1907), DHL (od 1969) nebo Fedex (1973) na trh, když opět využily „díry“ v amerických zákonech (tyto společnosti se specializují na dodávky balíků a na expresní služby), které prokázaly, že poštovní trh není přirozeným monopolem (a nikdy nebyl) byla k odůvodnění a zachování poštovního monopolu alespoň v oblasti listovních zásilek vytvořena již zmíněná teorie univerzální služby.
Královská výsada pro špehování
Obdobně je na tom Velká Británie – další ze zemí s tradicí tržní ekonomiky, avšak s pevným poštovním monopolem (původně zřízeným zejména z důvodů špehování potenciálních Jakobitů, neboli příznivců bývalých katolických králů ze Stuartovské dynastie, kteří se po celou první polovinu 18. století snažili neúspěšně vrátit na anglický trůn). Nespokojenost s tímto monopolem a jeho drahými a nekvalitními službami však začala po roce 1815 velmi výrazně růst. Klíčovou postavou pro jeho záchranu se stal paradoxně jeden z jeho největších odpůrců a kritiků – Rowland Hill. Byl to muž, který sice monopolům v jakékoliv podobě odporoval, ale pragmaticky usoudil, že vládu v té době ke zrušení poštovního monopolu nepřiměje. A proto začal argumentovat ve prospěch zásadních reforem, které nastínil ve svém pamfletu z roku 1837. Ty byly překvapivě rychle prosazeny (již v roce 1839) a zahrnovaly sjednocení poštovného pro celou oblast Británie, jeho stanovení podle váhy zásilky (nikoliv podle vzdálenosti) a využití poštovních známek (neboli vznik tzv. penny post). Právě tyto reformy ovlivnily fungování amerických soukromých společností – zejména poskytly významnou inspiraci poskytnutím nového business modelu. Reformy a upevnění poštovního monopolu v Británii v roce 1839 však měly své zcela nezamýšlené důsledky pro celou Evropu. Relativně efektivní monopolní Královská pošta si v roce 1869 prosadila rozšíření monopolu i na telegrafní služby (aby dostala pod kontrolu i potenciální konkurenci v doručování zpráv jinak než prostřednictvím dopisů) a telegrafní služba byla definována tak široce, že zahrnula i telefon, který se objevil později, a dokonce též ještě pozdější televizní vysílání po drátě. Institucionální propojení mezi poštou, telegrafními a telefonními službami včetně monopolního uspořádání pak zkopírovaly všechny evropské země (na rozdíl od USA, kde státní pošta byla vždy oddělena od telegrafních a telefonních společností) včetně Československa. Vzpomenete si ještě na Správu pošt a telekomunikací a z ní později odvozené jméno SPT Telecom? Jenomže toto uspořádání je dnes již v Evropě minulostí, neboť se v 80. a 90. letech (snad) definitivně rozpadlo tlakem konkurence, nových technologií a vlastní neefektivnosti.
Svět je jinde
Proti zmíněnému poslaneckému návrhu na zpětnou monopolizaci direct mailu tak jde kromě historické zkušenosti, ekonomické teorie a zdravého rozumu i vývoj v jiných evropských zemích. I podle stanoviska Evropské komise (!) by mělo i v Čechách platit, že nelze zpětně zmonopolizovat tu část odvětví, ve které již existuje konkurence. Navíc v celé Evropě existuje jednoznačný trend postupně všechny poštovní služby po jejich oddělení od telekomunikací liberalizovat a poštovní monopol rušit, nikoli rozšiřovat. Oblast direct mailu je v podstatě ve všech zemích otevřena konkurenci. K volnému trhu poštovních služeb se dopracovali již i v těch zemích, které rozhodně nelze podezírat z bezbřehého liberalismu. Od roku 1993 neexistuje žádný poštovní monopol ve Švédsku, byť pošta jako taková zůstala stále ve státních rukou. V důsledku konkurence musela propustit zhruba polovinu svých pracovníků (skoro 30 tisíc) a ceny obchodní korespondence poklesly na polovinu. Pošta však stále na komerční bázi poskytuje peněžní a poštovní služby po celém Švédsku, i v málo osídlených oblastech. Podobná je situace ve Finsku, byť tam stále existují některé regulace. Počet pošt poklesl zhruba na polovinu, avšak kvalita služeb paradoxně vzrostla, neboť Finská pošta přišla s novým modelem obsluhy vzdálených zákazníků – místo poboček je obsluhují přímo pošťáci (mimochodem se jedná o stejný model, kterým se v zemědělských oblastech prosadily soukromé společnosti v USA po roce 1839 a který státní pošta po opětovné monopolizaci po roce 1860 zrušila a zavedla až na přelomu 19. a 20. století). Poštovní monopol dále zrušilo i Estonsko, mimo Evropu Argentina či Nový Zéland. Pokud bude poslanecký návrh na zpětnou monopolizaci direct mailu schválen (Hospodářský výbor PS PČR to již doporučil), pak dosáhne jediného – na určitý čas zpomalí postupný rozpad jednoho z nejstarších monopolů v lidské historii. A toto zpomalení zaplatí zákazníci ve vyšších cenách a horší kvalitě poskytovaných služeb.
