Když v roce 1998 slavili Francouzi titul fotbalového mistra světa na svém Stade de France, podráždil slavící davy Jean Maria Le Pen: „Tohle že je francouzská reprezentace?“ pohoršil se Le Pen nad složením základní sestavy vítězů, čtyřmi hráči černé pleti a hráči s arabským původem (včetně největší hvězdy Francie Zinedina Zidana). Možná se dnes Le Pen nestačí divit, eurokraté se nyní táží podobně: „Tohle že je anglický (francouzský, italský, německý, …) klub?“ Co bylo před lety z úst nacionalisty odsouzeno, je nyní vizí – národnostní čistota lig.
Vlivné země se totiž dostaly do problémů. Hrdá Anglie těžce snáší, že se neprobojovala na mistrovství Evropy. Příčinou jsou prý cizinci v anglických týmech, čímž je poškozena kvalitu národního týmu. A přidávají se další, nemohou chybět Francouzi, dále Němci, jejichž reprezentace také neprožívají slastné období. Podobné složení zájmové skupiny zemí slibuje, že „nápravné opatření“ spatří světlo světa. Že je vztah mezi kvalitou domácí soutěže a reprezentace holý nesmysl, je zřejmé třeba z českého příkladu. Česká liga v žádném případě nedosahuje kvalit zahraničních soutěží, přesto je česká reprezentace světovou špičkou.
I angličtí hráči mají stejnou možnost, tedy prosadit se v zahraničí. Pokud chtějí mít Angličané národní tým složený z hráčů z domácí soutěže a nekoukat v prvé řadě na kvalitu, to je volbou Anglie. Není-li dostatek kvalitní anglických hráčů, výsledky budou odpovídat. Problémem může být i samotný výběru hráčů do národního týmu. Že se angličtí fotbalisté tolik neprosazují v zahraničí? Pak bude problém v kvalitě hráčů, v jejich výchově, v práci s talenty. Nikoli v tom, že v zahraničí to dělají lépe, vychovávají kvalitnější hráče a anglické týmy tyto hráče upřednostňují před anglickými „produkty“. Angličané (a nejen oni) v ostrém konkurenčním boji trochu nestíhají a chtějí se nyní zahojit na náklady všech, snížit kvalitu.
Fotbal je vhodnou ukázkou, jakou kvalitu dokáže konkurence vyprodukovat. Evropa je poseta bohatými kluby schopnými přivést nejlepší hráče z celého světa, nabízet divákům skvělou podívanou, naplnit krásné stadiony davy fanoušků, prostě dát lidem zábavu o níž stojí, za níž jsou ochotni i výrazně zaplatit. A díky zájmu fanoušků je konkurence mezi evropskými kluby obrovská. Důsledky? Italský AC Milán je aktuální klubový mistr světa, světovému žebříčku klubů vévodí španělská FC Sevilla, oficiálně nejlepší hráč světa Brazilec Kaká hraje v Evropě, atd. Evropa v klubovém fotbale dominuje.
Národní týmy jsou však údajně prioritou. Proč? Ztrácíme národní identitu! Anglická liga pro především anglické hráče, německá pro německé, italská pro italské … Zajímavé, až paradoxní, že slova o národní identitě nyní zaznívají v souvislosti s evropskou regulací. Naplnění podivné představy o národní identitě a větší národnostní „čistotě“ lig ztratíme to, co současná silná konkurence mezi kluby a hráči vybudovala – kvalitu. Ale nejen to, při nižší kvalitě lze očekávat nižší příliv sponzorských příspěvků, příjmů z televizních práv, nižší příjmy klubů živících se především výchovou talentů a jejich prodejem solventním zájemcům (zpravidla zahraničním) a možná i nižší zájem o fotbal nejen mezi dospělými fanoušky, ale i mezi malými adepty fotbalového „řemesla“.
I tento tvrdý políček fotbalovému průmyslu ovšem může být k něčemu dobrý. Fotbal je obrovský fenomén. O anglických, italských, španělských či německých fanoušcích bývá uváděno, že fotbal je pro ně náboženstvím, celým jejich životem. „Měnová regulace? Občas inflace povyskočí, kolem se občas prožene nějaká ta krize, recese, ale čím platit máme, tak proč proti tomu zbrojit. Potraviny by asi mohly být levnější, ale zatím na ně máme, tak co! …Hele ale nevíš, jestli bude už zítra hrát Ronaldinho?“ Ze spokojené ignorance by se mnoho dosud spících Evropanů mohlo probudit. Jistými krůčky totiž regulace dochází k citlivějším a citlivějším oblastem lidského života, ke každodenní radosti – k fotbalu. Zde by se snad i ti nejzarytější ignoranti mohli při fotbalových debatách v oblíbené putyce pozastavit a říci si – „Něco je špatně“.
Stavěním národního zájmu nad zájem soukromý se tedy chystají eurokraté zaútočit na zdroj kvality. Ne všichni ale tento krok samozřejmě podporují. Zazněly radostné výkřiky apologétů, ale ostrůvky přetrvávajícího rozumu se dají nalézt. Arsene Wenger, manažer anglického Arsenalu, dalšího ze špičkových světových klubů, velmi správně říká: „Nedívám se nikomu do pasu, ale jen na to, jak kvalitní hráč to je.“ Protistrana se zdá být naneštěstí co do vlivu daleko silnější, opatření si pochvaluje mezinárodní asocice FIFA. Navíc fotbal dosud evropské struktury k obrazu svému „dostatečně“ neregulují. Musí být velkým lákadlem.
