Ministru financí Vlastimilu Tlustému minulý týden spadl kámen ze srdce. Pokud by stát neuzavřel smír s Nomurou a poté by prohrál arbitráž, museli by ministerští úředníci začít hledat až 70 miliard.
Tytam jsou doby, kdy platilo špidlovské „zdroje jsou“, zazáplatovat tak velkou díru ve státní pokladně by nebylo snadné. Stát by musel škrtat v dost napjatém rozpočtu (s příjmy 949,5 miliardy a schodkem převyšujícím 91 miliard). Nebo se ještě více zadlužit – vyrovnaný rozpočet je beztak jen nedostižný přelud.
Zatím to naštěstí vypadá na happy end – odškodné Nomuře nepřesáhne sedm miliard, tedy desetinu částky, která hrozila. Ministr Tlustý mluví o tlusté čáře za minulostí.
Socialismus pro bankéře
Jaká ta minulost vlastně byla? Podívejme se třeba do částečného nálezu londýnské arbitráže z letošního března. Situace v českém bankovnictví v devadesátých letech se tu popisuje následovně: „Vládní politikou bylo pokračovat v poskytování úvěrů nově privatizovaným firmám, a to ne zcela nutně na komerčním základě.“ „Tato liberální úvěrová politika byla uplatňována i tehdy, když se firmy, kterým bylo pomáháno, potápěly a přestaly úvěry splácet,“ pokračuje verdikt. To vše za asistence čtyř velkých bank, ve kterých měl stále výrazný vliv stát. Koncem roku 1999 odpovídal objem špatných úvěrů zhruba čtvrtině českého HDP.
Z nějakého důvodu takovou situaci autor citovaného textu označil jako „liberální“. Ve skutečnosti šlo samozřejmě o pravý opak liberalismu – tedy státní zásahy (odkládání privatizace) se všemi negativními následky. Ne nadarmo se někdy používá termín „bankovní socialismus“. Případ IPB je zajímavý ještě z jiného úhlu pohledu: v roce 2000 vypukl run na banku (tedy snaha velkého množství vkladatelů vyzvednout si v hotovosti své vklady ve stejnou dobu). Žádná z ostatních velkých bank takové situaci dosud nečelila. Klienti v obavách o svoje úspory začali hromadně vybírat vklady. To pak ČNB a vláda uváděly jako argument pro nucenou správu: pokud by IPB padla, mohlo to údajně ohrozit celou ekonomiku.
Run na banku ukazuje prostý fakt, že lidé nejsou vždy úplně nakloněni myšlence svěřit peníze někomu, kdo je použije na podivné transakce. Háček je v tom, že ne každý vede v patrnosti, že jeho běžný účet je de facto půjčkou bance. Klienti zapomínají, že svoje prostředky nemají k dispozici za všech okolností a v plné výši. To ani nejde: není možné, aby jedno aktivum vlastnili zároveň dva výhradní vlastníci (vkladatel na jedné a dlužník banky na druhé straně).
Za obvyklých okolností to vkladatelé samozřejmě nepocítí. Banky dodržují pravidla kapitálové přiměřenosti precizně vypracovaná ekonomy, kteří bankovnictví s částečnými rezervami považují za skvělý vynález moderní doby. Problém nastává, když vypukne finanční krize jako v Argentině v roce 2001, nebo když banka ztratí důvěru, právě jako IPB v roce 2000 či o dva roky později Union banka (která sice run bezprostředně ustála, ale stejně zkrachovala).
Dvojí hazard s penězi
V devadesátých letech bankéři podstupovali hned dvojí morální hazard: nejenže riskovali s penězi svých klientů, ale ještě se spoléhali na to, že jim z následných problémů pomůže stát. Nyní tak daňoví poplatníci platí dvojí účet: jednak za riziko celého bankovního systému, jednak za hrátky mocných.
Nomura si stěžovala na diskriminaci – stát před prodejem IPB neočistil od špatných pohledávek. Otázka je, jestli ostřílení bankéři skutečně bezstarostně věřili, že státu nedojdou peníze nebo politická vůle nebo obojí a nedá od IPB ruce pryč. Stát ruce pryč dal, z nějakého důvodu si to však rozmyslel a nákladem nějakých 120 miliard korun od špatných úvěrů Investiční a Poštovní banky pomohl ČSOB.
Ať už se v bance stalo cokoliv a ať spor s Nomurou skončil sebedokonalejším smírem, rozhodně za tím nelze udělat nějakou tlustou čáru.
Už proto, že účet budeme splácet ještě dlouho.
