Názvem učebnice ekonomie od Miltona Friedmana bychom mohli charakterizovat současnou situaci v České televizi. O svobodu slova zde zatím nejde a když, tak ne na prvním místě. Než se rozhodnete jít opět na Václavské náměstí, zamyslete se nad následujícími řádky. Připomeňme si, že Rada ČT je volena podle zákona, který téměř před deseti lety schvalovali i ti, kteří teď protestují proti jeho dodržování.
Těsně před koncem roku dochází v ČT k uzavírání smluv na další období. Právě to bylo pravděpodobně i jednou z příčin odvolání dosavadního ředitele ČT D. Chmelíčka (mnoho tvůrčích skupin ČT se muselo cítit ohroženo po jeho odvolání) a rychlé jmenování nového ředitele ČT. Nevědělo se kdo přijde na jeho místo a jaká opatření pro příští období přijme. Proto již dopředu, preventivně před výběrem nového ředitele ČT bijí zainteresované na poplach a 17. prosince vytváří sdružení Česká televize – věc veřejná. Co kdyby jim (a je přitom jedno který ředitel přijde) sáhl do jejich finančních rošád. Proto ultimativně požadují okamžité odvolání stávající Rady ČT a zastavení výběrového řízení na nového ředitele. Pokud by se jim to totiž podařilo, tak se statutárním zástupcem po odvolání D. Chmelíčka stává dle organizačního řádu další zaměstnanec ČT. Proces uzavírání smluv by mohl pokračovat dále i po dobu delšího přetahování se s Radou. Tak by mohla i nadále pokračovat dosavadní praxe utrácení koncesionářských poplatků vybraných ve formě povinného poplatku (daní) od občanů – koncesionářů ČT.
Nově jmenovaný ředitel nestihl ještě ani převzít základní podklady od svého předchůdce, nemohl udělat žádné rozhodnutí a již se objevuje vzpoura redaktorů, kteří obsadili velín budovy zpravodajství ČT. Upozorňuji, že skupina nevyhlásila stávku a tudíž nevyužila své „zákonné“ možnosti, ale obsadila tento velín a snažila se naprosto nevyváženým zpravodajstvím ovlivňovat veřejnost. Byli to tito redaktoři, kteří první přerušili vysílání a pravděpodobně tak jako první porušili i zákon. Na pomoc jim spěchali politikové se svými prohlášeními a přidává se k nim i prezident ČR výzvou „k občanské neposlušnosti“ s tím, že zákony této země, které se nelíbí určitým skupinám politiků, nemusí být vlastně dodržovány. Generální ředitel se dostává do izolace, nemá žádné nástroje v ruce, aby mohl ovlivnit kvalitu vysílání, protože je mu v tom bráněno ze strany zaměstnanců zpravodajství. Paradoxně nemůže prokázat ani schopnost ani neschopnost svého „týmu“. Vzbouřenci se prohlašují za jediné spravedlivé a jediné schopné podávat v této republice nezaujaté, vyvážené zpravodajství. O tom, že toho nejsou všichni schopni, svědčí některé relace, které se jim podařilo odvysílat. Zvláště nevyvážená byla relace o samotném generálním řediteli ČT (proti obsahu se postavila jen paní Radka Kvačková). Zpravodajové ve velíně ČT se opírají o širokou podporu ostatních médií. Jak by také ne, když řada zaměstnanců ČT působí ještě v dalších sdělovacích prostředcích. Na běžného posluchače působilo v posledních prosincových dnech velmi zaujatě a nevyváženě i vysílání Českého rozhlasu – Radiožurnálu. Prostor pro občany a komentáře s jiným názorem než je prosazován zabarikádovanými členy televizního zpravodajství je poskytován jen velmi zřídka. Tento dojem celé řady nezaujatých lidí dokládá analýza provedená firmou InnoVatio, otištěná v časopise Týden č. 2, str. 23, pod názvem „Kauza ČT: Selhání novinářů“.
Co ještě nezaznělo na Václavském náměstí. Známé osobnosti zde neřekly občanům, že Česká televize zaměstnává relativně 2 – 3x více osob než je tomu obvyklé v jiných zemích u veřejnoprávních médií, např. BBC, ARD a ZDF, že výroba zpravodajských i publicistických pořadů je 2 – 3x dražší než je běžné.
Nekomunikování „vzbouřenců“ s novým vedením je profesionálně diskvalifikuje. Mrzí mě to, protože mnohé z nich za profesionály považuji (např. pan Dědič, pan Schmarcz, paní Drtinová).
Není všechno černobílé. Pan Hodač by měl přesto setrvat ve funkci ředitele ČT, do které byl legálně a legitimně zvolen. Stávkující, pokud jsou to rozumní lidé, kterým opravdu jde o svobodu slova a ne jen o prosazování ekonomických zájmů úplně jiných skupin, které nám teď již splývají a zůstávají mnohdy ukryty před hněvem roztrpčených diváků, by měli být schopni alespoň zahájit jednání s novým vedením a ne si klást ultimativní požadavky. Žádný nový ředitel, který by chtěl změnit chod televize by se nemohl opřít o lidi, kteří nekomunikují.
