Uplynulo více než 20 měsíců od posledních voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Na světlo světa se konečně dostávají konkrétnější informace o zamýšlených změnách ve fungování veřejného zdravotnictví v ČR z úst těch, kteří za fungování zdravotnictví zodpovídají. Přes všechny dílčí změny, kterými jsme byli svědky po dobu budování standardní kapitalistické společnosti, se snad konečně dočkáme uceleného systémového balíčku změn. Systémová opatření by mohla ovlivnit kvalitu zdravotnictví a mohla by vést ke zvýšení efektivnosti poskytovaných služeb. Připomenu, že v celém systému veřejné zdravotní péče existuje celá řada zájmových skupin, které mají mnohdy naprosto rozdílné cíle.
Na straně „poptávky“, se snahou získat co nejkvalitnější péči za co nejnižší „cenu“ jsou pacienti, resp. pojištěnci. Ti jsou „ve vztahu“ jednak k poskytovatelům zdravotní péče tzn. k jednotlivým zdravotnickým zařízením, případně k jednotlivým lékařům, ale zároveň jsou svým způsobem „rukojmí“ svých zdravotních pojišťoven. Na straně nabídky jsou různá zdravotnická zařízení a jednotliví lékaři a zároveň pak farmaceutické firmy vyrábějící léky a zdravotnické technologie. Jejich zájem je maximalizovaní zisků (odměn, mezd).
Hledání cesty k co nejefektivnějšímu používání systému veřejného zdravotnictví, je tak velmi složité a zdlouhavé a přímo závislé na rozhodování politiků. Mnozí z nich se snaží získávat „hlasy“ tím, že prostřednictvím médií podávají zcela zkreslené pohledy na možnosti fungování veřejného zdravotnictví. Tím ovlivňují jednak zákazníky tohoto systému tzn. pacienty a pojištěnce a jednak ty, kteří poskytují zdravotnickou péči tzn. zdravotnický personál. Všichni tito lidé jsou zároveň voliči.
Za dobrý nápad se tak jeví snaha současného ministra a jeho náměstků o co nejsrozumitelnější podání navrhovaných systémových změn širokým vrstvám obyvatel tzn. pacientům, pojištěncům. To jsou ti, kteří jsou na straně poptávky.
Snaží se ovlivnit i „stranu nabídky“, lékaře a zaměstnance zdravotnických zařízení a další subjekty, které zdravotní péči poskytují.
Ministr Julínek hovoří o tom, že po zavedení systémových změn a po spuštění celého reformního programu by mělo dojít k situaci, že každý subjekt pohybující se v oblasti veřejné zdravotní péče získá a nebude ztrácet.
Sám však připouští, že až 20% prostředků, které plynou do zdravotní péče mizí v neefektivním plýtvání, možná se dá říci, že mizí v černé díře. Doufám, že systémové změny budou tak razantní, že právě ti, kteří dovedli využívat možnosti získávání prostředků z této černé díry, tak ti tuto možnost ztratí. V tomto případě „jejich ztráta“ je pozitivní.
Za velmi důležité považuji přeměnu většiny zdravotnických zařízení na standardní společnosti, ať už mají podobu obchodní společnosti, akciového typu či jiného. Za neméně důležité však považuji nutnost vysvětlit občanům, že tato přeměna zatím nemusí nutně vždy znamenat privatizaci těchto zařízení. Tak, jak je nyní zřizovatelem kraj či jiná autorita, tak po převedení těchto společností na akciové společnosti zůstanou akcie, předpokládám alespoň po určitou dobu,v rukou současných zřizovatelů. Přeměna na akciové společnosti umožní daleko lepší možnosti zamezení plýtvání a umožní efektivnější hospodaření v těchto zařízeních. Jednoduše shrnuto přeměna na akciové společnosti neznamená automatickou privatizaci zdravotnických zařízení proti které, zcela bez argumentů, vystupují komunisté spolu se socialisty a některými levicově smýšlejícími lidovci, kteří nepochopili podstatu těchto přeměn.
Za nejdůležitější součást změn považuji to, že zdravotní péče by měla být směřována podle individuálních potřeb „zákazníků“ tzn. pacientů. Je důležité, aby tyto systémové změny získaly politickou podporu. Zatímní politická podpora je velmi křehká, proto je potřeba učinit některé z ústupků. Jedním z nich může být změna poplatkové povinnosti pro některé skupiny občanů. Poplatky, které byly zavedeny od začátku roku 2008, mají plnit spíše regulativní funkci než funkci posílení příjmů veřejného zdravotnictví. Je zřejmé, že systém začíná fungovat již po dvou měsících od jeho zavedení. Za cenu přijmutí daleko důležitějších systémových změn se tak dá „politicky ustoupit“ některým požadavkům koaličních partnerů např. při placení pobytu v nemocnici pro novorozence a jejich matky. Tady je naprosto zřejmé, že poplatek nemá žádnou „regulační“ funkci. Je proto možná zbytečné ztrácet čas a síly při politickém boji o to, zda tyto poplatky tyto skupiny pacientů mají platit nebo ne. Uvidíme co se stane v Poslanecké sněmovně s návrhy sedmi zákonů které ministr Julínek předkládá. Je v zájmu především pacientů, aby „Sněhurka“ (Julínek) svých „sedm trpaslíků“ (zákonů) protáhl co nejrychleji parlamentem, aby začaly být co nejdříve uplatňovány v praxi.
