Naše bohatství přerozdělují inflace a daně
Není moc vidět, a přesto ji stále tušíme kolem sebe. Někomu vezme méně,jinému více. Někdo na ní dokonce vydělá. Pomáháme jí všichni a zároveňjsme proti ní. Jsme to my, kdo nakonec prohrává nerovný boj. O čem jeřeč? O inflaci neboli růstu cenové hladiny.
Jako každý měsíc, tak i začátkem srpna zveřejnil Český statistický úřadúdaje za červenec o mnoha ukazatelích, mezi nimi i o indexuspotřebitelských cen (vývoj cen vybraného zboží a služeb), kterým seinflace měří. Index oproti předchozímu měsíci vzrostl o 1 %, vůčistejnému období předchozího roku o 5,9 %. Míra inflace za posledníchdvanáct měsíců byla 4,5 %. Tzn. že jsme museli za stejné zboží a službyvydat o 4,5 % více peněz než před rokem. Obecně lze tedy říci, žezvýšení cenové hladiny znehodnocuje měnu a snižuje tedy její kupnísílu.
Zahraniční zájezdy, deregulace, potraviny
V jakých oblastech došlo k největším pohybům cen oproti červnu? Podlestatistik nejvíce vzrostly ceny za rekreaci a kulturu (nejvíce zazahraniční zájezdy), za bydlení, energii a paliva, naopak poklesly cenypotravin. Proti zveřejněným údajům o růstu cen zájezdů se ohradilyněkteré cestovní kanceláře, které nechápou, na základě čeho statisticik takovým údajům dospěli. Možným vysvětlením růstu cen zájezdů může býtpovinné pojištění cestovních kanceláří, které platí od letošního roku.Zvýšené náklady se někdy projevit musely. Růst cen za bydlení, energiia paliva je dán především dalšími deregulacemi. Politici totiž dosudnenašli odvahu odbourat překážky, které svazují výrobce (kromě těchmonopolních) a spotřebitele a neumožňují efektivní fungování trhu. Jepotřebné rychle odstranit cenové regulace a umožnit volné působeníkonkurence. Jestliže bude trh stále něčím deformován, nelze očekávatjeho stabilizaci a případný pokles cen. Příkladem dobře fungujícíhotrhu (i když s mnoha výjimkami v podobě opět značného státníhozasahování do oboru) jsou klesající ceny potravin v letním období. Vtéto době dochází ke značnému zvýšení nabídky zboží, trh směřuje krovnováze a ceny tedy klesají.
Lze číslům věřit?
Na čísla zveřejňovaná (nejen) Českým statistickým úřadem dychtivě čekámnoho politiků, ekonomů a podnikatelů. Nové údaje vždy rozpoutajídebaty, analýzy a komentáře. Všechna ta čísla však musíme brát srezervou a ne jako nějaké dogma. Ačkoli se statistici snaží ukázat námvěrný obraz reality, nelze úplné přesnosti dosáhnout. Již samotný sběrdat může vytvořit obrovská zkreslení. Data totiž nejsou zjišťována odvšech subjektů v zemi, ale pouze od vybraných (největších,reprezentativních) a zbytek je odhadován. Navíc lze s úspěchempochybovat o věrohodnosti údajů. Pokud jsou totiž údaje vyplňoványsoukromými subjekty, pro které je přirozené se přednostně zabývat svoupodnikatelskou činností, nelze od nich očekávat horlivost v poskytováníněkdy až nesmyslně podrobných údajů. Ty jsou pak často vyplňovány jen“od oka“. Proč by také měly odkrývat věci, které se týkají jejichpodnikání a trávit nad tím svůj drahocenný čas? Proč by to měly dělatzadarmo? Protože si to přeje stát?
Kdo inflaci vytváří
Inflace začala lidstvo zlobit v dobách, kdy státy zvyšovaly nabídku natrhu peněz emisí bankovek nekrytých nějakým aktivem. Potřebovaly totižněčím zaplatit značné výdaje (zprvu zejména válečné). Později bylyzavedeny centrální banky, které tyto peníze emitovaly. Každé vydáníbankovek, za kterými nestálo žádné aktivum, vytvářelo tlak na útratutěchto peněz získaných „zdarma“. A protože zdroje jsou omezené, muselose za dané zboží a služby rozdělit více peněz. Trh tuto nerovnováhuřeší tak, že ceny zboží a služeb rostou. A máme tu inflaci. Každéhojistě někdy napadlo, že kdyby se natiskly peníze a mezi všechny se jentak rozdělily, budeme se mít všichni lépe. Nic takového by se ovšemnestalo. Přebytek peněz v ekonomice by se projevil pouze v růstu cenovéhladiny a nikdo by si tak nepřilepšil.
Pokud rostou mzdy rychleji než produktivita práce (nové penízedostaneme za nic, výkon neodpovídá získaným prostředkům), vytvářízvýšená spotřebitelská poptávka tlak na růst cen. Jestliže firmyprodávají výrobek stále dráž, aniž by zvýšení ceny představovalo nějakékvalitativní zlepšení, růst cenové hladiny je podpořen. Expanzivnífiskální politika, tedy vyšší vládní výdaje než příjmy, je dalšímvýznamným faktorem růstu cen. Spotřebitelská poptávka, náklady tlačenéceny a fiskální expanze však budou zvyšovat celkovou cenovou hladinujen tehdy, pokud budou doprovázeny emisí nekrytých peněz. Kdyby např.rostly mzdy rychleji než produktivita práce, nezvýší to v souhrnuinflaci, neboť navíc vynaložené peníze budou chybět jinde. Tamnásledkem toho budou ceny klesat.
Komu inflace pomáhá
Inflace je tedy špatná, chtělo by se jednoznačně říci. Jsou ale i tací,kteří inflaci přímo milují, neboť je to jejich největší pomocník. Kdoto může být? Dlužníci. Pokud si půjčím dnes peníze a mám je za několiklet splatit, budu fandit, aby inflace byla co nejvyšší. Čím vyšší, tímbudu muset méně splatit. Ne absolutně, suma zůstane nominálně stejná,ale relativně. Peníze budou mít menší hodnotu než v době, kdy jsem sije půjčoval. Platí tedy úměra – čím je inflace vyšší, půjčená sumavětší a doba splatnosti delší, tím bude můj dluh menší. Kdo tedykonkrétně na inflaci nejvíce vydělává? Ten kdo dluží největší částky -stát! Nijak ojedinělé nejsou případy, kdy velmi zadlužené státy pomocívšech dostupných nástrojů zvyšovaly inflaci, aby byl jejich dluhminimální. Stát tedy pomáhá inflaci vytvářet, aby z ní nakonec nejvícezískal. Při růstu cen se tedy bohatství přesouvá od věřitelů kdlužníkům. Tedy stejně jako daně, i inflace přesouvá peníze od jedněchk druhým a přerozděluje tak výsledky ekonomické činnosti jednotlivýchsubjektů proti jejich vůli.
