Co je to Universal Basic Income (dále UBI), neboli základní nepodmíněný příjem? S tímto termínem se zřejmě většina čtenářů již dříve setkala. Jde o nepodmíněný transfer, který jeden subjekt (většinou stát) vyplácí bez dalších otázek jiným subjektům (většinou občanům). Všem ve stejné výši a bez výjimky. Smyslem tohoto transferu bohatství je potom zajištění důstojné základní životní úrovně pro všechny občany bez ohledu na jejich způsob chování, zdraví, věk, vzdělání apod. Ač tento koncept získal na popularitě na přelomu tohoto desetiletí, nejde o žádnou novinku. První zmínky o principech UBI lze najít už v 16. století.
Podoba UBI se může lišit. Může jít o výše zmíněný netestovaný transfer každému nehledě na jeho životní situaci, nebo může jít o transfer testovaný, závislý na velikosti příjmu. Dva příklady za všechny:
- Negativní daň z příjmu: Nápad, s kterým přišel Milton Friedman, stál na progresivním daňovém systému. Negativní daň funguje zjednodušeně tak, že stát, či nějaká jiná autorita, stanoví určitou hranici příjmu, pod kterou, když se jedinec ocitne, tak dostává od státu transfer peněz do výše stanovené hranice. Pokud se jedinec naopak ocitne nad touto hranicí, tak o část transferu přichází, až od určitého přijmu nedostává od státu nic. Negativní daň z příjmu je v současnosti pravděpodobně nejdiskutovanější variantou nepodmíněného příjmu.
- Doplácení mzdy do stanovené minimální výše. Podobně jako u negativní daně by stát nastavil minimální příjem, který by byl následně porovnáván se skutečným příjmem a rozdíl by byl doplacen. Systém by mohl fungovat například skrz slevy na dani v závislosti na výši příjmu z práce, které fungují jako dodatečný příjem ke mzdě. Sleva na dani by pak byla tím vyšší, čím nižší by byl příjem. Systém tedy není univerzální a pomáhá pouze pracujícím.
Proč zažívá idea nepodmíněného základního příjmu svou renesanci právě dnes? Největším faktorem, který způsobuje zmíněnou renesanci UBI, je strach z technologického pokroku. Vznikají různé studie, které skálopevně tvrdí, že až třetina lidí přijde o svou práci díky automatizaci výroby. Na této rovině neexistuje mezi odborníky shoda. Ekonom z MIT David Autor oponuje názoru, že technologický pokrok bude „krást“ lidem práci skrze automatizaci a další procesy. Spíše naopak. Říká, že automatizace různých nezáživných a repetitivních pracovních úkolů způsobí nárůst důležitosti komplementárních činností. Tím po nich vzroste poptávka a stanou se i více lukrativní jak pro domácnosti, tak pro firmy. Podle Davida Autora dojde k pravému opaku a s pokračující automatizací vzroste poptávka po „lidských“ pracovnících. Jako příklad uvádí vznik bankomatů, které by měly podle logiky nahrazovat řadové pracovníky na přepážkách banky, kteří do té doby zastávali činnost bankomatů. Tedy výběr hotovosti. Po 45 letech od vzniku bankomatů se počet bankovních úředníků obsluhujících přepážky zhruba zdvojnásobil. Tento argument lze podpořit i agregovanými historickými údaji. Posledních 200 let zažívá lidstvo extrémní technologický i společenský pokrok. Je to éra převratných vynálezů, cest do vesmíru a dalších revolučních změn nejen na poli výroby.
Graf č.1: Vývoj počtu obyvatel ve světě
Došlo také k více než sedminásobnému nárůstu světové populace. I tak je dnes zaměstnáno více dospělých lidí, než tomu bylo v roce 1820, a to absolutně i procentuálně. Ano, je to kvůli tomu, že je lidstvo bohatší, a tak poptává a nabízí podstatně víc statků a služeb než kdy dříve. Vzniklo tak mnoho nových profesí a pracovních pozic, o kterých se Evropanům v devatenáctém století ani nezdálo. Lze tedy říci, že argument o ztrátě pracovních míst v důsledku automatizace není založen na zkušenostech z historie, ani na reflexi dosavadního poznání. Nelze však s naprostou jistotou předpovědět, že se bude historie opakovat. Až budoucnost napoví, zda byl tento strach opodstatněný, nebo jestli jde o další výkřiky již mnohými zapomenutých Ludditů.
Nehledě na to, zda je strach z automatizace opodstatněný, je UBI podporováno na politickém spektru zprava doleva. Důvodů, proč si UBI našlo své zastánce, je totiž podstatně více než jen strach o pracovní místa. UBI má totiž řadu nesporných výhod ve srovnání se současnými sociálními systémy v Evropě i jinde ve světě. Jaké výhody to jsou? No to zřejmě záleží na tom, s kým o problematice diskutujete. Některé z těch nejčastějších argumentů lze najít v následujících odstavcích.
- Kdybyste si nakreslili výrazné zjednodušení současných sociálních systémů jako propojené bubliny, vypadal by jako nekonečné mraveniště. Systémy bývají často šíleně složité. Existuje velké množství různých dávek od přídavků na děti, příspěvku na bydlení, podpory v nezaměstnanosti, mateřské, dávky v hmotné nouzi, příspěvků na léky, příspěvků na vzdělávání, pastelkovné, po příspěvky na cokoliv, co si zrovna která vláda usmyslí, že je nutné dotovat. Vznikají pak desítky různých dávek, podmínek, formulářů, úřadů, které následně řeší, kdo má za co a kolik dostat. UBI tak slibuje vysoké úspory na byrokracii, protože „vypsat šek“ každému jednotlivci ve společnosti bez rozdílů je mnohem jednodušší než každého zvlášť testovat, zda má nárok na dávku ze sociálního systému a v jaké výši. To by v perfektním světě dramaticky snížilo náklady na přebujelý úřednický aparát.
- Taková změna systému by zároveň výrazně zvýšila transparentnost. Současný komplikovaný systém totiž nabízí stejným dílem všem lidem ve „stejné situaci“, ale ne každý zná perfektně systém. Zvlášť pokud se v něm nepohybuje dlouhodobě. Dochází pak k tomu, že dva lidé ve stejné životní situaci čerpají různé částky ze systému. Takto fungující systém pak odměňuje ty, kteří se v něm naučí chodit a ty, kteří jsou ochotni trávit velké množství času na získávání informací o různých dávkách a na vystávání ve frontách pro jejich získání. UBI slibuje snížení takto ztraceného času a narovnání systému.
- Zvýšení transparentnosti zároveň umožní lépe korigovat nastavení výše benefitů. To pak předchází notoricky známé pasti sociálních systémů, kdy se jedincům nevyplatí chodit do práce, protože tím přijdou o část (nebo o všechny) sociálních transferů. Mzdu, kterou by pak jednotlivec dostával v zaměstnaní, porovnává se ztrátou sociálních transferů. Pokud tedy nastoupí do práce, tak si přilepší o mzdu mínus ztracené dávky. V extrémních případech si jednotlivec nástupem do zaměstnání, nebo založením podniku může dokonce pohoršit. To značně snižuje motivace k podobnému jednání. UBI do podobné pasti nikoho nedostane. Ti, co pracují, vydělají vždy více než ti, co nepracují.
- UBI svým adresátům na rozdíl od současných sociálních systémů neříká na co mají peníze použít a co si za ně můžou, nebo nesmí koupit. Neusměrňuje tak spotřební chování adresátů pomocí různých poukázek na potraviny, pleny, vzdělávání, kulturu, exekuce, nebo další věci, které naši milí sociální inženýři vymysleli, nebo teprve vymyslí. Přistupuje tak ke všem adresátům jako k dospělým a vrací jim zpátky část zodpovědnosti, která byla systémem dříve přenesena na stát.
To všechno vypadá na první pohled skvěle. Otázka ale zní, jak něco takového zaplatit. V následujícím grafu 2 můžeme vidět odhad situace v ČR. Ve sloupcích jsou znázorněny celkové náklady v případě stanovení UBI na úroveň životního minima, průměrné starobní penze a minimální mzdy. Levý sloupec představuje současný státní rozpočet a druhý sloupec zleva současné výdaje na sociální věci a politiku zaměstnanosti, kde drtivou část představují důchody a sociální dávky.
Graf č.2: UBI v ČR 2017
Na grafu 2 můžeme vidět finanční náročnost projektu UBI. Současné výdaje na sociální věci by zvládly pokrýt akorát variantu s životním minimem, které v roce 2017 bylo 3.410 Kč měsíčně. Lze si jen stěží představit, že by podobný příjem dlouhodobě stačil na důstojný život. Je nutné si uvědomit, že UBI by zároveň nahradil starobní penze. Důchodci by si tak místo průměrného důchodu 11.850 Kč měsíčně přišli na zhruba o 7.500 Kč méně. UBI ve výši průměrné starobní penze by nepokryl ani celý státní rozpočet. Ten samozřejmě neslouží pouze k výplatě důchodů a sociálních dávek, ale k mnoha dalším věcem, jako je výstavba silnic, dálnic, financování školství, státních zaměstnanců od učitelů, přes hasiče, doktory, úředníky a mnoho a mnoho dalšího. Přes 45 % státního rozpočtu je pak vymezeno na sociální věci a politiku zaměstnanosti, kde drtivá většina výdajů padne na důchody. Tyto výdaje by bylo nutné zvýšit skoro třikrát, aby bylo možné vyplácet UBI na úrovni minimální mzdy. To by znamenalo nutnost navýšení státního rozpočtu o zhruba čtvrtinu!
Laika by mohlo hned napadnout zvýšit výběr daní. Nehledě na to, zda se to ministrům financí v ČR, nebo jinde v Evropě daří, nefunguje výběr daní jako lineární funkce. Je to spíše „oblouk“, kterému se v ekonomii říká Lafferova křivka.
Lafferova křivka vyjadřuje nelineárnost vztahu mezi daňovým výnosem a daňovou sazbou. Podle Laffera rostou přírůstky daňového výnosu se zvyšováním daní stále pomaleji. Je to způsobeno efektem, který daně na ekonomiku mají. Vysoké daně oslabují ekonomickou aktivitu, čímž klesá i základ pro výběr daně. Roste navíc motivace přesunout své aktivity do šedé, nebo černé ekonomiky. Tedy tam, kam výběrčí daně nedosáhne. Od Lafferova bodu vede další zvyšování daňové sazby ke snižování daňového výnosu. Státní rozpočet nelze daněmi nafukovat donekonečna. Je tedy otázkou, zda by bylo vůbec možné podobně náročný projekt ufinancovat.
Abychom přivedli do státního rozpočtu chybějící finance, tak by bylo potřeba skoro ztrojnásobit příjmy z daně z příjmu a z DPH. Dramatické zvýšení sazeb by fungovalo tak, jak ukazuje Lafferova křivka výše. Daňový výnos by pravděpodobně nedosáhl potřebné výše a celá ekonomika by dostala takovou facku, že by se z ní jen tak neprobrala. To by pak nakonec uškodilo úplně všem. Tento pravděpodobně dobře myšlený projekt by tak skončil jako naprostá katastrofa. Stát by vám sice vyplatil nějakých 12.000 Kč každý měsíc na účet, ale vzal by vám to z příjmu ve formě daně, a navíc by všechno zdražilo vlivem vyššího DPH. Tomu říkám skvělý obchod. Dobré úmysly zdaleka nestačí na realizaci dobrých projektů.
Pozitivních dopadů UBI si může každý navymýšlet kolik chce. Experimenty s nepodmíněným příjmem ve světě ale nenabízejí žádné tvrdé závěry. Mnoho experimentů a pokusů jsou zatím buď ve velmi ranném stádiu, nebo koncepčně úplně mimo a nesplňují základní kritéria seriózního výzkumu. Metodika některých experimentů je pak zvlášť zarážející. Funguje to asi takhle: „Pojďme najít zemi třetího světa, sehnat sponzora. Vezmou se pak peníze a mlékař každý první den v měsíci spolu se džbánem mléka doveze ještě šek na XY dolarů. No a budeme sledovat, co se bude dít.“ Závěry podobných experimentů pak interpretují následovně: „Ano, potvrdilo se, že klesá ochota pracovat, ale to je dobře, protože pak rodiny tráví víc času s dětmi. No a tady máte rozhovor, kde jeden člověk ve zkoumané oblasti díky UBI začal podnikat a hrozně ho to baví.“ Do materiálů k studii přidají fotku šťastné rodiny a hotovo. Nejčastějšími výsledky podobných studií jsou pak pokles kriminality, zlepšení zdravotního stavu obyvatelstva, zvýšení školní docházky a již zmíněný pokles ochoty pracovat. Tyto výsledky jsou legitimní a očekávané u bohatnoucích společností. Testování UBI v zemích třetího světa za peníze různých sponzorů a dárců by se tak mohlo ukázat, jako efektivnější verze humanitární pomoci. Takto získané poznatky mají však omezené využití ve vyspělých zemích Evropy.
Mnozí zastánci UBI se radovali, když zjistili, že se Finsko rozhodlo zkoumat dopady zavedení UBI na svém území. Projekt měl trvat do roku 2018. Nedávno pak noviny zaplavily zprávy, že se Finsko rozhodlo v experimentu po jeho konci nepokračovat, a navíc zpřísnilo stávající systém vyplácení dávek. Perličku na závěr dodal vedoucí finského experimentu, který přiznal, že na získání jakýchkoliv relevantních dat o fungování a dopadech UBI potřebujete mnohem více času, než jsou pouhé dva roky. S tímto tvrzením se nedá jinak než souhlasit. I přes zbožná přání zastánců UBI dosud neexistuje relevantní výzkum na odpovídající úrovni, který by mohl posloužit k hlubší analýze problematiky, a tak jsme odkázáni pouze na teoretické výstupy.
Závěrem lze poznamenat, že UBI je zatím v plenkách a jeho plošné zavedení by bylo velice riskantní. S ohlédnutím na nereálnost financování projektu, které by muselo být provázeno extrémním zvýšením daní, což by poškodilo a utlumilo ekonomiku. Jedna z hlavních výhod UBI je pak univerzálnost a menší náročnost na byrokracii. To ale ovšem platí pouze za předpokladu, že stát je ochoten propouštět nadbytečné úředníky (z historie lze vyčíst, že není) a za předpokladu, že se během pár let nezačne se systémem hýbat. Jde jen stěží věřit tomu, že politická situace bude dlouhodobě taková, že nepodmíněný příjem zůstane opravdu pro všechny stejný. Dříve nebo později pak dojde k zvyšování výše nepodmíněného příjmu jedné skupiny na úkor druhé. Toto testování výše příjmu potom znovu zvýší náročnost na úřednický aparát a dostaneme se po krůčkách zpátky k systému který máme teď. Bohužel ale s trojnásobným rozpočtem a v zemi, kde budou extrémně vysoké daně.
Článek v plném rozsahu vyšel v časopisu Trade-off (ve třetím čísle roku 2018)
