fbpx
Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut

Zákon (úryvek z díla)

0

Zákony se úplně otočily! Zákony – a s nimi i veškerá donucovací moc státu – se nejen odvrátily od svého pravého účelu, ale tvrdím, že se začaly používat k účelu právě opačnému. Zákon se zvrhl v nástroj honby za kořistí všeho druhu, místo aby zabraňoval zločinům! Zákony samy páchají stejné zlo, které mají trestat! Je-li tomu tak, je to vážná věc, a já cítím morální povinnost upozorňovat na to své spoluobčany. (…)

Zákon je institucionalizace přirozeného práva na sebeobranu. Je to nahrazení sil jednotlivců veřejnou mocí. A tato veřejná moc může provádět jen to, co je oprávněným právem jednotlivců: chránit osobu, svobodu a majetek jednotlivců, zachovávat práva všech lidí a zajišovat, aby nad všemi osobami vládla spravedlnost.

Věřím, že kdyby existoval národ založený na těchto základech, panoval by v něm řád, v myšlení i v jednání. Myslím, že vláda takového národa by byla maximálně malá a levná, nebyla by molochem, který občané cítí na každém kroku, starala by se o minimum věcí a byla by nanejvýš spravedlivá. V důsledku by pak taková vláda byla tak stabilní, jak si jen lze představit, bez ohledu na politické zřízení.

V takovém uspořádání by každý chápal, že mu náleží všechny výsady jakož i veškerá odpovědnost plynoucí z jeho existence. Nikdo by nemohl být s vládou ve sporu, byla-li by respektována jeho osoba, byl-li by svobodný ve své práci a byly-li by plody jeho práce chráněny před všemi neoprávněnými útoky. Kdybychom dosáhli úspěchu, nemuseli bychom děkovat za svůj úspěch státu. A naopak, kdybychom byli neúspěšní, nemohli bychom stát z našeho neštěstí obviňovat, tak jako zemědělec nemůže vinit vládu za krupobití či mráz. Stát bychom vnímali jen jako neocenitelného poskytovatele bezpečnosti.

Dále lze konstatovat, že díky nezasahování státu do soukromých záležitostí, by se naše přání a jejich uspokojování ubíraly samy podle logiky věcí. Neviděli bychom chudé rodiny pátrající po formulářích, když chtějí jíst. Neviděli bychom města zalidněná na úkor venkova, ani venkov osídlený na úkor měst. Neviděli bychom umělé obrovské přesouvání kapitálu, pracovní síly a obyvatelstva způsobené legislativními rozhodnutími, to přesouvání, které je zdrojem nejistoty a komplikací naší existence a na vládu klade stále větší odpovědnost.

Zákony se ale bohužel neomezují na své původní funkce. A jestliže zákony šly nad rámec své původní funkce, nestalo se tak pouze v několika nepodstatných a sporných oblastech. Zákony došly mnohem dále, dostaly se do přímého opaku svého původního smyslu. Zákony se začaly využívat k pošlapání jejich vlastního smyslu. Uvádění zákonů do praxe začalo znamenat pošlapání spravedlnosti, jejíž vládu měly zákony zajišovat, a vymazání hranice mezi právy jednotlivců, jejíž respektování měly zákony garantovat. Zákony daly veřejnou moc do rukou osob, které chtějí – bez rizika a bez výčitek svědomí – pošlapávat osobu, svobodu a majetek druhých. Zákony učinily z okrádání ctěné právo a ze sebeobrany trestuhodný zločin. (…)

Člověk může žít a těšit se ze života díky tomu, že neustále přizpůsobuje a využívá přírodní zdroje, neboli aplikuje své schopnosti čili pracuje. Tak vzniká vlastnictví.

Také ale může žít a uspokojovat své potřeby přivlastňováním a spotřebováváním plodů práce druhých. To je podstata okrádání.

A jelikož člověk má přirozený sklon vyhýbat se strastem – a jelikož práce sama o sobě je strastí – je jasné, že člověk se uchýlí ke krádeži vždy, když krást bude snazší než pracovat. Dějiny nám to ukazují zcela zřetelně. Za těchto okolností nemůže tuto tendenci zastavit žádné náboženství ani morálka.

Kdy se tedy okrádání zastaví? Až s ním bude spojeno více strastí a rizika než s prací. Pak je evidentní, že pravou funkcí zákona je používat veřejnou moc k zastavování této osudové tendence volit okrádání místo práce. Veškerá opatření zákona by měla chránit vlastnictví a trestat krádeže. (…)

Lidé mají v povaze bouřit se proti nespravedlnosti, jejíž jsou obětí. Proto, je-li okrádání organizováno zákonem ve prospěch těch, kdo zákony tvoří, bude se okrádaná sociální skupina snažit nějak – pokojnou či revoluční cestou – vstoupit do procesu tvorby zákonů. Podle míry osvícenosti mohou tyto okrádané sociální skupiny, když získají politickou moc, navrhovat dvě zcela rozdílná řešení: Bu mohou usilovat o zastavení zákonného okrádání, nebo se mohou chtít na něm podílet. (…)

Legální a nelegální okrádání

Pan M. de Montalembert přijal myšlenku obsaženou ve slavném prohlášení pana Carliera, když pravil: Musíme vést válku proti socialismu. – A socialismem, podle definice ražené panem Charlesem Dupinem, myslel okrádání.

O jakém okrádání ale hovořil? Existují totiž dva druhy: okrádání nelegální a okrádání legální.

Nemyslím si, že nelegální okrádání, které definuje, anticipuje a trestá Trestní zákoník, lze nazvat socialismem. To není to systematické okrádání, které ohrožuje základy společnosti. Kromě toho, válka proti tomuto druhu okrádání nečekala na povel od pana M. de Montalemberta a M. Carliera. Válka proti nelegálnímu okrádání je vedena od počátku světa. Dlouho před Únorovou revolucí roku 1848 – dlouho před tím, než se vůbec nějaký socialismus objevil, měla Francie na boj proti nelegálnímu okrádání policii, soudce, četníky, věznice, žaláře a šibenice. Zákon sám vede tuto válku a mým přáním a postojem je, že zákon by si tento postoj vůči okrádání měl udržet na věky.

Zákon ale takový není vždy. Někdy zákon okrádání straní a někdy se na něm podílí, takže ti, kdo z něj mají prospěch, jsou zproštěni studu, rizika a rozpaků. Někdy zákon staví celý aparát soudců, policie, věznic a četníků do služeb zlodějů a s okrádanými, když se hájí, jedná jako se zločinci. Stručně řečeno, existuje legální okrádání – není pochyb o tom, že o něm pan M. de Montalembert hovořil.

Toto legální okrádání může být izolovanou skvrnou v národní legislativě. Pokud tomu tak je, je nejlepší jej bez řečí smést navzdory křiku zájmových skupin. Jak ale můžeme legální okrádání rozpoznat? Je to celkem jednoduché. Musíme se podívat, zda zákon bere některým osobám to, co jim patří, a dává to jiným osobám, kterým to nepatří. Musíme se podívat, zda má ze zákona prospěch jeden občan na úkor jiného, tím, že mu umožňuje, aby dělal to, co druhý nemůže udělat, aniž by spáchal zločin. Pak rychle takový zákon zrušte, nebo takový zákon není pouze zlem sám o sobě, ale plodí další zla, protože vyvolává odvetu. Pokud takový zákon – který mohl být izolovanou skvrnou – není okamžitě zrušen, rozšíří se, znásobí se a vyvine se v systém. Ten, kdo na takovém zákonu vydělává, bude nepochybně křičet a bude hájit nabytá práva. Bude tvrdit, že stát má povinnost chránit a podporovat jeho konkrétní odvětví, že z daného opatření bohatne společnost, protože chráněné odvětví je tak schopno více utrácet a zaplatit vyšší mzdy chudým pracujícím. Neposlouchejte tuto sofistiku, protože právě systematické přijetí těchto argumentů vede k ustavení systému legálního okrádání.

Ve skutečnosti se to již stalo. Chiméra dneška spočívá v obohacování všech sociálních skupin na úkor v
šech ostatních sociálních skupin, v zavedení všeobecného okrádání pod zástěrkou zavádění programů. Nyní existuje nekonečně mnoho způsobů páchání legálního okrádání, nekonečně mnoho vládních programů: cla, ochranná opatření, dávky, dotace, podpory, progresivní zdanění, bezplatné školství, právo na práci, právo na zisk, právo na mzdu, právo na podporu, právo na pracovní pomůcky, bezúročný úvěr, atd., atd. Všechny tyto programy dohromady – jejichž společným jmenovatelem je legální okrádání – lze nazvat jedním slovem – socialismus.

Ztělesňuje-li takto definovaný socialismus doktrínu, jakou jinou válku proti němu můžete vést než válku proti doktríně? Musíte prokázat, že je tato doktrína falešná, absurdní a špatná. Pak ji vyvrátíte. Čím falešnější, absurdnější a špatnější tato doktrína je, tím snazší ji bude vyvrátit. Hlavně, pokud chcete být silní, začněte tím, že ze své legislativy vykořeníte veškerý socialismus, který v ní již je. A to nebude lehký úkol.

Pan M. de Montalembert je obviňován, že chce v boji se socialismem používat hrubou sílu. Měl by být takového osočení zproštěn, protože jasně prohlásil: Válka, kterou musíme vést proti socialismu, musí být v souladu se zákonem, ctí a spravedlností.

Proč však pan de Montalembert nevidí, že se dostal do začarovaného kruhu? Jak chcete čelit socialismu použitím zákona? Vždy právě na zákonu socialismus spočívá! Socialismus neusiluje o nelegální okrádání, ale o legální okrádání. Socialisté, jako všichni další monopolisté, si chtějí zákon přivlastnit jako vlastní zbraň. Jestliže je tedy již zákon na straně socialismu, jak jej chcete užít v boji proti němu? To chcete na socialismus jít se svými soudy, četníky a věznicemi?

Co tedy uděláte? Nepustíte socialismus do tvorby zákonů? Nepustíte socialistické myšlenky do Parlamentu? Odhaduji, že nesklidíte úspěch, dokud bude tvorba zákonů spočívat na legálním okrádání. Bylo by to dost nelogické a nesmyslné.

Problém legálního okrádání se musí vyřešit jednou provždy. Existují jen tři možnosti:

  • Menšina okrádá většinu.
  • Všichni se okrádají navzájem.
  • Nikdo neokrádá nikoho.

 

Musíme si zvolit mezi omezeným okrádáním, všeobecným okrádáním a absencí okrádání. Zákony mohou odpovídat pouze jedné z těchto tří možností.

Omezené okrádání: Tento systém převažoval, dokud existovalo omezené volební právo. Invazi socialismu by mohl návrat k tomuto systému zabránit.

Všeobecné okrádání: Tímto systémem jsme ohroženi od zavedení všeobecného volebního práva. Nová většina oprávněná rozhodovat se rozhodla formulovat zákony podle stejného principu legálního okrádání, který používali jejich předchůdci, když bylo volební právo omezené.

Žádné legální okrádání: To je princip spravedlnosti, míru, pořádku, stability, harmonie a logiky. Až do smrti, budu tento princip hlásat veškerou silou svých plic (která žel je již tak nedostatečná).

Ruku na srdce, můžeme po zákonu chtít něco jiného? Může zákon – který nezbytně vyžaduje užití síly – být racionálně použit k jinému účelu než k ochraně práv všech? Copak je možné rozšířit zákon nad tento rámec aniž by došlo k jeho převrácení a v důsledku toho k postavení moci proti právu? To je nejfatálnější a nejnelogičtější sociální zvrácenost, jakou si dovedu představit. Je třeba pochopit, že jediné pravé řešení, které hledáme, je obsaženo v těchto prostých slovech: Zákon je institucionalizovaná spravedlnost.

Nyní si uvědomme toto: Jestliže je pomocí zákona – tj. silou – institucionalizována spravedlnost, vylučuje se tím myšlenka institucionalizovat pomocí zákona neboli silou libovolnou lidskou činnost – práci, dobročinnost, zemědělství, obchod, průmysl, školství, umění či náboženství, nebo je vyloučené, aby potom některá z těchto druhotných lidských institucí nepošlapala spravedlnost jakožto instituci základní. Není přece možné, aby byla použita síla proti svobodě občanů, a přitom nebyla pošlapána spravedlnost a síla nebyla použita proti svému pravému účelu.

Te se porvu s nejoblíbenějším omylem naší doby. Již nestačí, aby zákon byl spravedlivý, musí prý ještě konat dobro. Již ani nestačí, aby zákon každému občanovi garantoval svobodné použití svých schopností k fyzickému, duševnímu a morálnímu rozvoji bez použití násilí. Místo toho se požaduje, aby zákon šířil bohatství, vzdělání a morálku národa. To je lákavá vábnička socialismu.

Ale já znovu opakuji: Tato dvě použití zákona jsou navzájem v přímém protikladu. Musíme si mezi nimi vybrat. Občan nemůže být ve stejném okamžiku zároveň svobodný i nesvobodný. Pan de Lamartine mi jednou naspal toto: „Vaše doktrína je jen polovinou mého programu. Vy jste se zastavil o svobody. Já mám v programu ještě solidaritu.“ Odpověděl jsem mu: „Vaše druhá polovina programu tu první zničí.“ Ve skutečnosti je nemožné oddělit slovo solidarita od slova dobrovolnost. Nedokážu pochopit, jak by mohla být solidarita legálně vynucována, aniž by současně byla legálně ničena svoboda, a tím legálně pošlapána spravedlnost. (…)

 

Sdílej

O Autorovi

Comments are closed.