Pojem ekonomická transformace se zcela vytratil ze slovníku současné garnitury. Byl nahrazen pojmem revitalizace. Poté, co byl vládou schválen revitalizační program, se ministr Grégr s podporou dvou významných českých komerčních bank, které se zrovna nenacházejí v nejlepší kondici, pokoušejí dodatečně prosadit koncepci revitalizace, kterou již jednou vláda nepřijala. Je reálné, že spory o charakter revitalizace uvnitř vlády znemožní její realizaci. Toto řešení by pravděpodobně způsobilo menší škody. Za třičtvrtě roku diskusí o restrukturalizaci ekonomiky se sociální demokracii zatím podařilo značně zpomalenou transformaci zcela úspěšně zastavit. Jedinými pozitivními kroky jsou opatření vedoucí k privatizaci bank a regionálních energetik, k níž jsou sociální demokraté proti své vůli a proti svým dřívějším prohlášením rostoucím rozpočtovým deficitem a spontánní privatizací dotlačeni. Vláda společně s parlamentem se tak velmi málo podílí na spoluvytváření podmínek pro hladký průběh ekonomické transformace. Naopak se značným zpožděním až následně reaguje na změněnou hospodářskou realitu. V mnoha případech navíc nesprávně (např. národní plán zaměstnanosti, revitalizace, aj).
1. Klausova terapie
Novou alternativu pro dokončení transformace nenabízí ani Václav Klaus na stránkách svého svěžího dílka „V zemi, kde se již dva roky nevládne“. Čtivý pamflet obsahuje řadu silných hodnocení našeho polistopadového hospodářského vývoje. Pozitivní dojem bohužel zamlžuje Klausova terapie našich současných ekonomických problémů:
- rozběhnutí ekonomiky (zřetelným impulsem v oblasti měnové politiky)
- sanace některých vybraných jednotek ekonomiky (v bankovní sféře i v reálné ekonomice)
- pokračování liberalizace, deregulace a privatizace
- zdokonalování systému institucí a legislativy
Řazení těchto kroků by podle autora mělo respektovat časovou naléhavost a účinnost jednotlivých opatření.
Vyhneme-li se diskusi o hledání viníka naší dnešní hospodářské situace mezi centrální bankou, vládou či parlamentem a budeme hledat věcné příčiny současných hospodářských problémů, dojdeme k závěru, že vedle přirozeného cyklického vývoje ekonomiky byla dalším významným faktorem nedůslednost. Nedůslednost v naplnění původně správného projektu transformace. Tato nedůslednost se projevila v zastavení cenové liberalizace, v nesystémové a nedokončené privatizaci a nezapočaté deregulaci některých odvětví. V roce 1995 se Václav Klaus dopustil stejné chyby, jakou opakuje nyní. Pod hrozbou rizika volebního neúspěchu v roce 1996 odsunul cenovou liberalizaci, doprivatizaci a deregulaci některých odvětví (včetně železniční dopravy) na vedlejší kolej a jeho vláda sáhla k opatřením s krátkodobějším efektem, např. přestřelené a nesystémové valorizaci důchodů, jakož i dalším neadekvátním rozpočtovým výdajům.
2. Monetární injekce
První bod navrhované terapie – monetární injekce – může být v našich současných podmínkách nejen neúčinný nýbrž kontraproduktivní. Relevantními fakty jsou nedokončená privatizace klíčových českých komerčních bank a z toho vyplývající styl rozhodování jejich manažerů, nerovnoprávné postavení věřitele a dlužníka a vysoký sklon k nedodržování smluvních vztahů. Naše několikaletá zkušenost ukazuje, že případná rostoucí nabídka peněz se prostřednictvím komerčních bank maximálně přelije k těm, jimž tyto banky umí poskytovat úvěry, a proto i nejraději poskytují. Jsou to velké podniky, převážně ve státním vlastnictví či spoluvlastnictví, které jsou v současnosti největšími dlužníky bank. Smíšená vlastnická struktura v těchto podnicích nevytváří vhodné podmínky pro přijímání zásadních investičních rozhodnutí. Proto tyto firmy buď neinvestují a pak mají komerční banky problémy s umístěním svých úvěrových zdrojů nebo investují s nízkou efektivností. Vzhledem ke zkušenostem s poskytováním úvěrů českými bankami navíc posíleným současným „zadrhnutím“ úvěrových toků (credit crunch) je vysoce nepravděpodobné, že monetární expanze zlepší přístup k penězům pro malé, střední a konkurenceschopné velké podniky a povede k růstu jejich produkce a produktivity. Monetární injekce zvýší celkovou poptávku vyvolanou růstem důchodů, která bude muset být saturována převážně zbožím a službami z dovozu, což bude působit ve prospěch rostoucí nerovnováhy naší obchodní bilance. Sílící tok peněz do ekonomiky bude odplouvat do zahraničí, případně se bude rozpouštět v rostoucí inflaci, což vzhledem k její současné výši nemusí být velký problém. Centrální banka však bude reagovat zvýšením úrokových sazeb především k přilákání zahraničního kapitálu potřebného pro vyrovnání rostoucího deficitu obchodní bilance.
V podmínkách očekávaných rostoucích rozpočtových deficitů se monetární injekce stává dvojnásobně riskantní. Očekávání ohledně pozitivních účinků monetární injekce jsou příliš optimistická. Tato opatření neusnadní přístup k finančním prostředkům malým a středním podnikům, nýbrž umožní přežít podnikům velkým a nekonkurenčním a oslabí tlaky na jejich restrukturalizaci. Tím se ještě zvýší morální hazard, obvyklý to jev v chování manažerů našich velkých podniků.
Druhé doporučení Václava Klause o sanaci některých vybraných jednotek ekonomiky připomíná svým názvem sociálně demokratický program revitalizace, byť jeho autor nenaznačil, co by mohlo být jeho obsahem. Patrně se jedná o natažení provazového mostu umožňujícího přechod od smluvní opozice k vládní „velké“ koalici. Je možné, že teprve takové uspořádání naší politické scény přiměje vlády opustit nereálná očekávání o účinnosti vládních zásahů, což umožní pokročit v řešení systémových problémů naší ekonomiky. Jakékoli přijatelné řešení musí respektovat požadavek minimalizace národohospodářských ztrát.
3. Možné řešení
Tento požadavek nejlépe splňují opatření, která budou kompatibilní s původním projektem hospodářské transformace, který byl ve své době oceňován nejen většinou našich ekonomů, nýbrž i renomovanými zahraničními institucemi, Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou, OECD a dalšími.
Pokračování cenové liberalizace bude mít vedle zdokonalení tržních signálů nezbytných pro racionální rozhodování manažerů a vlastníků firem i pozitivní dopady na strukturu domácí spotřeby, jejíž změna sníží tlaky směrem k zahraničně obchodní nerovnováze.
Deregulace odvětví (energetika, plynárenství, produktovody apod.) vyvolá rostoucí konkurenci, která je neúčinnějším regulátorem a ve středním období velmi nepochybně povede ke snížení cen, které bude mít pozitivní dopad na domácí výrobce, jimž se sníží prostřednictvím cen vstupů náklady. Takto lze pozitivně dosáhnout stejných efektů jako ochranou trhu či podporou exportu, což jsou opatření, která nás mimo jiné vzdalují EU či způsobují problémy ve WTO (Světová obchodní organizace).
Doprivatizace přinese vedle tolik očekávaného přítoku zahraničního kapitálu a investic jako motoru našeho ekonomického růstu i pozitivní sekundární efekt pro skomírající kapitálový trh potýkající se navíc s dětskými nemocemi Komise pro cenné papíry.
Za předpokladu devítiměsíční lhůty potřebné pro účinnost monetárních opatření, navíc doprovázenými velkými riziky a nejistotami, jsou liberalizační, deregulační a privatizační opatření proveditelná ve srovnatelném časovém období s daleko nižšími riziky a vyšší pravděpodobností dosažení dlouhodobého stabilního ekonomického růstu.
Pozitivní dopad těchto opatření by posílila daňová reforma založená na současné změně struktury a snížení daňových sazeb, které by stimulovaly růst úspor a investic. Vyvolaný ekonomický růst by eliminoval nezbytnost razantních škrtů rozpočtových výdajů, přestože potřeba změny jejich struktury je očividná.
K realizaci je zapotřebí více odvahy a odhodlanosti k boji s parciálními zájmy lobbistických skupin, které se zmocnily transformace naší ekonomiky.
