Australský premiér John Howard připomněl vraždu 35 lidí v roce 1996 v Port Arthuru. „To nás dovedlo … k tomu, abychom přijali opatření omezující prodej zbraní. Vynaložili jsme úsilí, aby se kultura střelných zbraní, tak neblahá ve Spojených státech, nedostala k nám,“ nechal se slyšet.
Skutečně, počet vražd vztažený k počtu obyvatel byl v Austrálii v roce 2004 o čtvrtinu menší, než v roce 1996. Pan premiér ale jaksi zapomněl uvést, že zhruba stejně poklesl počet vražd i v kovbojských Spojených státech (v roce 2004 na tři čtvrtiny; 0,8 v následujícím roce).
Úmyslně je řeč o celkovém počtu vražd: kriminalita je složitý jev a účinky regulace zbraní nejde posuzovat jen pohledem na zločiny spáchané za použití zbraně. (Jak by řekl ekonom s dostatkem cynického smyslu pro humor, při zvýšení ceny střelných zbraní budou vrazi a zloději substituovat pistole za levnější alternativy.)
Británie přitvrdila po masakru v Dunblane v roce 1996 (který mimochodem spáchal člověk, o kterém policie věděla, že je duševně narušený – varovaly ji i střelecké kluby, které ho odmítly přijmout za člena). V roce 1997 nastalo velké odzbrojení obyvatelstva, které bylo tak důkladné, že přinutilo britské olympijské střelce trénovat v zahraničí. Výsledek? Zázrak se nekonal, růst počtu vražd se nezastavil.
A jaká je situace ve Spojených státech kovbojských? V roce 2001 tu došlo ke zhruba 450 000 zločinům s použitím střelné zbraně, z toho asi 8000 bylo vražd (viz článek The Failed Experiment).
Zároveň Američané odhadem dvoumilionkrát použili zbraň k osobní obraně, z toho v naprosté většině případů vůbec nedošlo na střelbu.
Kolik životů tak bylo zachráněno? Méně, než kolik včera postřílel šílený student ve Virginii? Více? Padesát? Tisíc? Dají se vůbec porovnávat počty životů? To jsou otázky, proti kterým je argumentace typu „nemůžete dát lidem zbraně, protože by se postříleli“ zoufale primitivní.
O podobných výkřicích tenhle komentář měl být původně… Nedávno totiž městečko Kennesaw ve státě Georgie oslavilo čtvrtstoletí života s vyhláškou, podle které každá hlava domácnosti musí vlastnit zbraň. Média se po schválení vyhlášky předháněla v popisování toho, jak se městečko změní v divoký západ. Po 25 letech se nestalo… NIC. Kennesaw utěšeně roste, kriminalita zůstává pod federálním průměrem. Neliberální vyhlášku nikdo nevynucuje. Zbraň má ten, kdo chce, a Divoký západ se nekoná.
Zrádná je samozřejmě i argumentace statistikami. Jednoduché porovnání trendů neříká nic o tom, jak by se zločinnost vyvíjela v alternativní situaci (volnější pravidla v Austrálii, přísnější v USA).
Selský rozum ale velí dát za pravdu argumentu, že pokud si zločinec nemůže být jistý tím, že libovolní vyhlédnutá oběť není ozbrojená, bude opatrnější. A že pokud si chce chladnokrevný nájemný vrah nebo šílený střelec opatřit zbraň, na černém trhu ji sežene, i když budou schváleny ty nejpřísnější zákony.
A pokud bude, jako Cho Seung-Hui, vraždit legálně koupenou zbraní, nebude si dělat hlavu s tím, že na univerzitní půdu zbraně nesmí. Kdyby směly, pondělní tragédii mohl alespoň z části zabránit ozbrojený spolužák (spolužáci dokonce měli podezření, že by Cho by mohl vraždit!).
Mimochodem, až do pondělí patřilo smutné prvenství v počtu obětí (23) šíleného střelce incidentu z roku 1991 v Texaském Killeenu. V místní restauraci tehdy seděla i pozdější texaská zákonodárkyně Suzanna Hupp – a sledovala, jak šílenec popravuje její rodiče. Svoji zbraň nechala v autě, protože jí tak přikazoval nový zákon.
Řečnická otázka na závěr: je Suzanna Hupp pro nebo proti zákonům omezujícím nošení zbraně?
K tématu viz také článek Dana Šťastného v časopise Terra Libera 6/2002.
