Britský premiér Tony Blair tlačí na další bohaté země, aby zvětšily zahraniční pomoc Africe až na 26 miliard dolarů ročně do roku 2010. Jen Spojené státy poslaly loni do Afriky 3,2 miliardy dolarů. Když slyším Blairovo volání po větších finančních dávkách Africe, nemohu si nepoložit otázku, jestli zahraniční pomoc je opravdu to, co Afrika potřebuje pro svůj hospodářský rozvoj.
Existuje mýtus o tzv. začarovaném kruhu chudoby a o tom, že zahraniční pomoc je nutným předpokladem pro hospodářský rozvoj afrických zemí. Jenže Spojené státy, Velká Británie, Kanada a další země také byly kdysi chudé. A jak nedávno napsal Andrew Bernstein z Institutu Ayn Randové v článku „Lékem na problémy Afriky je kapitalismus“, předindustriální Evropa byla mnohem chudší než je současná Afrika.
Relativně blahobytné země, jako Francie, zažily mezi 15. a 18. stoletím několik hladomorů, epidemie moru a dalších chorob, které někdy dokázaly zahubit stovky tisíc lidí. Průměrná délka života ve Francii bývala 20 let, v Irsku 19 a ještě na začátku 19. století zemřelo v Londýně 74 procent dětí dříve, než dovršily pátý rok života.
S koncem 18. století ale v Evropě došlo k dramatickému ekonomickému zlomu. Jak dokázaly tyto dříve bídné země prolomit „začarovaný kruh chudoby“ a stát se bohatými bez toho, co je podle dnešních odborníků na ekonomický rozvoj absolutně nezbytnou podmínkou pro ekonomický růst, tedy mohutných finančních darů, půjček Světové banky a Mezinárodního měnového fondu a miliard dolarů odpuštěných dluhů?
Odpověď je jednoduchá. V Evropě začal zapouštět kořeny kapitalismus. Kapitalismus je hospodářský systém založený na nenásilné dobrovolné směně. Vláda v kapitalistické společnosti chrání soukromá vlastnická práva ztělesněná ve zbožích a službách. Panuje vláda práva a státní regulace hospodářství je minimální.
Stačí se podívat na Index ekonomické svobody washingtonské Heritage Foundation. Na špičce zemí s největší ekonomickou svobodou najdeme Hongkong, Singapur, Lucembursko, Estonsko, Irsko a Nový Zéland. Na konci žebříčku s nejnižší nebo nulovou mírou ekonomické svobody najdeme Severní Koreu, Zimbabwe, Angolu, Burundi a Kongo. Není těžké dovodit, že hospodářská svoboda a bohatství země a jejích občanů spolu souvisí, nemluvě o míře garance lidských práv.
Někteří tzv. odborníci na rozvoj přičítají africké potíže dědictví kolonialismu. To je nesmysl, vždyť některé z nejbohatších zemí světa jsou bývalé kolonie – jmenujme např. Spojené státy, Kanadu, Hongkong či Austrálii. Ve skutečnosti jsou některé Africké země dnes chudší než byly v době kolonií a jejich obyvatelé trpí větším potlačováním lidských práv.
Smutným faktem, který svědčí o mrhání talentem afrických národů je, že všude mimo Afriku se Afričanům daří dobře. To potvrdí spousta vzdělaných a prosperují cích černošských rodin v Evropě i Spojených státech. Doma by titíž lidé čelili útlaku ze strany zkorumpovaných vlád.
Nejhorší, co lze udělat, je posílat více zahraniční pomoci africkým státům. Zahraniční pomoc jsou peníze od jedné vlády ve prospěch druhé vlády. Zahraniční pomoc umožňuje zkaženým africkým režimům nakupovat zbraně, uplácet vlivné přátele a pokračovat v útlaku vlastních občanů. Politickým vůdcům pomáhá zahraniční pomoc plnit soukromé „důchodové“ účty u švýcarských bank.
Co Afrika skutečně potřebuje, zahraniční pomoc poskytnout nedokáže. Afrika potřebuje eliminovat diktátorské a socialistické režimy, zavést politickou a ekonomickou svobodu, vládu práva a respekt k právům jednotlivce. Dokud toto nenastane, nebude Africe pomoci navzdory miliardám dolarů zahraniční pomoci.
