Společná zemědělská politika zemí Evropské unie vznikla v roce 1958 a jejím hlavním cílem bylo zabezpečení stabilních pracovních a sociálních podmínek a solidní životní úrovně pro farmáře a zaměstnance v zemědělství. Od té doby bylo podniknuto 7 pokusů o její reformu. Žádný se nezdařil, přestože existuje široká shoda ekonomů na její další neudržitelnosti. Za více než 40 let své existence se Společná zemědělská politika (dále SZP) stala suverénně nejvýznamnější výdajovou položkou rozpočtu EU. Přestože je zemědělství významným příjemcem subvencí, tak vysoká míra ochrany agrárního trhu EU si vynucuje vysoké ceny zemědělských produktů. Ceny potravin v EU jsou vyšší než ve Spojených státech, Kanadě, Austrálii, Novém Zélandě, či než činí průměr zemí OECD. Negativními důsledky vysokých cen potravin jsou nejvíce postiženy nízké příjmové skupiny, které vydávají velkou část svého příjmu na potraviny. Vysoké náklady na SZP si vedle vysokých cen potravin vynucují placení vysokých daní. Toto dvojité břemeno představuje v současnosti pro průměrnou čtyřčlennou rodinu dodatečnou roční finanční zátěž ve výši 1200 Euro. Přes vysoké náklady se hlavní cíl SZP díky neefektivnímu přerozdělování hrubého domácího produktu nedaří plnit. Z celkových nákladů vynaložených na SZP připadá asi 60% na administrativu, zemědělské zásobování a nákup, státní rezervy a subvence na export zemědělské produkce. Ze zbývajících 40% je přibližně polovina určena pro rozvoj podnikání v zemědělství, necelá polovina připadá vlastníkům půdy nebo je investovaná do zhodnocení půdy a pouhá 2% připadnou samotným farmářům a zaměstnancům v zemědělství. Ani další cíle se SZP nedaří plnit. Míra nezaměstnanosti v zemědělství je vyšší než v jiných sektorech ekonomiky a v důsledku toho přibližně 200 tisíc farmářů ročně opouští v zemích EU zemědělství. SZP nedosáhla výraznějších úspěchů ani v mimoprodukčních oblastech, jimiž jsou ochrana životního prostředí, tzv. krajinotvorba a zachování venkovského osídlení.
SZP je vůbec nejhorším produktem EU. Není příkladem hodným následování. Je reliktem studené války a politického řízení ekonomických procesů. Doufejme, že vstup nových členů si vynutí její zrušení, což vyvolá další nezbytné změny nejen v hospodářské politice EU, ale také v jejím institucionálním složení.
