Zdroj: Lenka Reznicek
Od druhé poloviny 50. let dvacátého století zásadně přispěl k rozšíření v té době poměrně úzkého obzoru zkoumání ekonomie do oblastí jiných sociálních věd. Ekonomii, do té doby se převážně zabývající problémy hospodářského růstu a rovnováhy, přeměnil v ekonomii každodenního života, ve vědu zkoumající lidský kapitál, motivace vedoucí ke vzdělání, k ochraně zdraví, k závislostem na návykových látkách, založení a zachování rodiny, problémy diskriminace, kriminality, ale také chování zájmových skupin, lobbistů a politiků. Jím zkoumaná palčivá a aktuální témata ze života moderních demokratických společností s tržní ekonomikou často provokovala.
Mikroekonomická analýza byla pro něj nástrojem zkoumání problémů, které byly do té doby doménou studia jiných společenských věd. Za svůj originální přístup, který v mnoha oblastech přinesl překvapivé, často i kontroverzní výsledky, byl mnohými kritizován. Jeho vědecký přínos byl ovšem v roce 1992 oceněn autoritou nejvyšší a byla mu udělena Nobelova cena, a to za rozšíření používání mikroekonomické analýzy v širokém spektru lidského jednání a společenských vztahů zahrnujících netržní chování. Svými badatelskými „intervencemi“ do tehdejších domén ostatních společenských věd učinil z ekonomie imperiální společenskou vědu. Liberální ekonomové jej spontánně považovali za jejího imperátora.
Již za svého života se Gary Becker stal jedním z nejcitovanějších ekonomů. Milton Friedman jej ve svých pamětech označil za svého nejtalentovanějšího a nejlepšího studenta. Akademické práci, jejíž podstatná část je svázána s Chicagskou univerzitou, na níž Becker působil nejdéle, zůstal věrný po celý život. Už v roce 2011 na jeho počest a na počest jeho slavného učitele byl na Chicagské univerzitě založen Beckerův a Friedmanův institut pro ekonomický výzkum. Gary Becker byl jeho prvním předsedou.
Gary Becker měl rád Prahu a Českou republiku, a to nejen proto, že se od počátku 90. let živě zajímal o proces transformace bývalých komunistických zemí s centrálně řízenou ekonomikou. Lidskou svobodu považoval za nutnou podmínku racionálního ekonomického rozvoje. Privatizace, pomocí níž se centrálně řízené ekonomiky mohou zbavit neefektivních státních podniků, byla pro něj středobodem hospodářských reforem postkomunistických zemí. Uvolnění podnikatelských aktivit a liberalizaci cen, mezd a měnového kurzu znamenaly pro něj nezbytné předpoklady úspěšné hospodářské transformace. V roce 1991 se jako prezident Montpelerinské společnosti podílel na uspořádání její konference v Praze, což od jejího založení v roce 1947 bylo poprvé za bývalou železnou oponou. V roce 1995 navštívil Prahu podruhé, aby obdržel první Výroční cenu Liberálního institutu a byl mu udělen čestný doktorát Vysoké školy ekonomické. Od toho roku osvětloval jeho obývací pokoj lustr z českého křišťálu a svým návštěvám neopomněl zdůraznit, že je z Prahy…
