Současný boj o nezávislost České televize, stále se vlekoucí spor o nezávislost České národní banky, dříve o nezávislost Komise pro cenné papíry, nekonečné diskuse o nezávislosti regulačních orgánů jako jsou Energetický regulační úřad, Český telekomunikační úřad, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a další, nás dovádějí k zamyšlení nad obsahem magického pojmu nezávislost.
Zdá se, že zákonodárce k naplnění tohoto pojmu většinou přistupuje se snahou vytvořit mechanismus, který by měl zabránit, aby vůle či zvůle jednotlivce, firmy, politické strany nebo určité zájmové skupiny ovlivňovaly chování a rozhodování tzv. nezávislého orgánu.
Pro naplnění ideálu nezávislosti jsou vymýšleny komplikované volební a jmenovací mechanismy. Právě jejich složitost a nepřehlednost mají vytvořit zdání objektivního, z hlediska zájmů neutrálního složení nezávislých orgánů. Ukazuje se však, že sebepropracovanější způsoby volby nemohou zabránit iracionálnímu chování tzv. nezávislých institucí, jejichž chování poškozuje ty, v jejichž zájmu byly zřízeny. Nevysílající ČT určitě není v zájmu koncesionářů, stejně tak v minulosti horentní pokuty rozdávající Komise pro cenné papíry se chovala proti zájmům drobných akcionářů. Podobně i způsob regulace bankovního trhu ze strany ČNB v minulosti bude i v budoucnu ochuzovat peněženky občanů České republiky, z jejichž prostředků (příjmy z privatizace) nebo z jejichž daní jsou a budou banky u nás sanovány.
Všeobecně se očekává, že složité volební či jmenovací mechanismy při obsazování exekutivních pozic v nezávislých institucích přispějí fenoménu nezávislosti také tím, že oslabí jejich závislost na volebním cyklu, především na termínu a výsledku v parlamentních volbách. Ukazuje se, že tento předpoklad je neudržitelný, pokud je jmenování členů tzv. nezávislých orgánů, byť sebekomplikovaněji odvozeno od výsledků parlamentních voleb, tj. když je volí a jmenuje jakkoli nepřímo Poslanecká sněmovna, vláda, prezident či Senát. Protože se jedná o politické instituce, které při svém rozhodování se přirozeně nemohou zbavit svých politických preferencí, tak jimi jmenovaní zástupci nemohou být apolitičtí. Jakákoli snaha o vyváženost politických názorů či stranického obsazení proto nevyhnutelně přerůstá v politický boj. V zavedených demokraciích má často skrytou podobu, v rodících se demokraciích (u nás) probíhá naprosto otevřeně. To se odehrává právě v České televizi. Není to však poprvé. Podobné představení jsme mohli nedávno sledovat v Komisi pro cenné papíry nebo při jmenování členů bankovní rady ČNB. Podobných politických dramat budeme mít tím více, čím více tzv. nezávislých státních či veřejnoprávních institucí, ale ve skutečnosti netransparentních politických entit budeme mít. Pokud by politici veřejnoprávnost chápali vážně, sami by se museli zříci práva jakkoli zasahovat do fungování těchto institucí. Obsazení orgánů těchto institucí by muselo proběhnout přímou volbou nebo losem. Jsme přesvědčeni, že losováním z občanů starších 15 let by zvolená rada ČT nejmenovala ředitele, který by brzy po svém jmenování zastavil její vysílání. Vzpoura redaktorů České televize podobně jako boj o Lidový dům v roce 1920 patrně vejde do našich dějin. Než se to stane, měli bychom se čile zabývat podmínkami televizního vysílání v České republice, aby naše moderní dějiny nebyly dějinami bojů o televizi.
Vedle pojetí veřejnoprávnosti ČT, která se stala rukojmím politiků, je velkým problémem trh televizního vysílání u nás, především privatizace a udílení licencí. Už dávno měl být privatizován jeden z kanálů veřejnoprávní televize (přestože si myslím, že ČT 2 nabízí nejkvalitnější program u nás), aby vznikla skutečná konkurence dominantní TV Nova. Veřejnoprávní televize z podstaty věci nemůže být rovnocenným konkurenčním subjektem soukromé televizi, byť existuje snaha vytvářet tento dojem. TV Prima s nejasnými vlastnickými poměry svého provozovatele zatím nemůže dominantní postavení Novy výrazněji ohrozit. Protože další vlnové délky pro klasické televizní vysílání nejsou zatím k dispozici a skutečná konkurence by pomohla kultivaci vysílání soukromých televizí, jediným schůdným řešením se jeví uvolnění jednoho vysílacího kanálu ČT a jeho privatizace. Určitě tím nebude dotčena veřejnoprávnost ČT, neboť stačí ubrat akční filmy a další zábavné pořady pochybné provenience. Jeden veřejnoprávní kanál bude mít dostatečnou kapacitu pro kvalitní zpravodajství (chlouba ČT), publicistiku, tuzemskou tvorbu i vysílání pro minority. Divák určitě nebude ochuzen. Problémy nastanou jedině politikům, kteří si místo kontaktů na Barrandově a na Kavčích horách budou muset prošlapávat cestičku ke zviditelnění i jinde. Tam už ovšem může být zavedená jejich politická konkurence. Navíc hrozí, že v časovém zaneprázdnění se nebudou moci tak intenzivně věnovat svým klientům. Pokud se zákon o veřejnoprávní televizi nezmění, tak za nějakou dobu můžeme být svědky situace, kdy politikové dnes bdící a spící na Kavčích horách, budou zítra proti neposlušným redaktorům mocensky zasahovat. Ti, co se dnes ohánějí nutností dodržovat špatný zákon, budou možná spát zítra na Kavčích horách. Ne všem, však zůstávají oči pro pláč, tak jako koncesionářům. Nad vypnutím ČT určitě nepláčou politikové a pan ředitel, který vás houževnatě žádá: Volejte řediteli!
