Na počátku byla snaha zamezit nejkřiklavějším případům diskriminace,přičemž ochrana byla velice selektivní: zakázáno bylo rozdílnézacházení jen z některých relativně úzce vymezených důvodů (zejm. rasa,pohlaví), přičemž tato ochrana se navíc uplatňovala pouze v některýchoblastech (typicky pracovněprávní vztahy). Od těch dob však prošloantidiskriminační zákonodárství překotným vývojem a mohutně expandovaloco do svého dosahu a záběru. Bude-li tento trend pokračovat, mohlibychom se také dočkat toho, že téměř každé naše rozhodnutí, s kým sestýkat a s kým nikoli, popř. za jakých podmínek, bude úředněpřezkoumatelné. Úřad zkontroluje, zda můžeme rozdílné zacházení s dvěmajedinci ospravedlnit dostatečně „objektivními“ důvody(např. „měřitelným“ rozdílem ve formální „kvalifikaci“), anebo zda bylozaloženo na „irelevantních osobních charakteristikách“ (rasa, pohlaví,věk, zdravotní stav, sexuální orientace, náboženské vyznání, politicképřesvědčení aj.).
Připojuji několik spíše nahodile vybraných případů,jež ilustrují rozšiřování dosahu antidiskriminačního zákonodárství,popř. alespoň ilustrují mentalitu těch, kdo bojují proti „všem formámdiskriminace“ .
1) Případ „zhrzeného vilného starce“
V říjnu 2007 jsme si mohli na novinkach.cz přečíst, že Němec Rolf Eden(77 let) podal žalobu na devatenáctiletou Berlíňanku poté, co odmítlajeho milostné návrhy s odůvodněním, že je pro ni „příliš starý“. Edentím byl náramně dotčen a cítil se být obětí nepřípustné diskriminace nazákladě věku (dotyčná dívka jej přece a priori hodnotila jen podle jehostáří, aniž by mu dala šanci, aby jí názorně předvedl svou výkonnost!).
Dnes taková žaloba budí úsměv a nemá naději na úspěch, neboťryze osobní a intimní svazky stále ještě nejsou – pokud je mi známo -žádným antidiskriminačním právním předpisem pokryty (přinejmenším vEvropě). Z hlediska „obětí“ diskriminace však nelze takovouvýjimku přesvědčivě odůvodnit. Koneckonců, co asi bude člověk považovatza větší příkoří: to, že jej firma odmítne zaměstnat kvůli tomu, že jeholohlavý, má pupek, křivé nohy anebo akné, anebo to, že jej z týchždůvodů „odmrští“ dívka jeho snů? Tipuji, že odmrštění v osobních aintimních vztazích bývá daleko bolestnější, než když člověka nechcezaměstnat jedna konkrétní firma (srovnatelných firem přece mohouexistovat desítky, stovky, ba i tisíce).
2) „Nikdy (veřejně) neříkejte, že družstvo má přestárlý kádr“
Rovněž druhý případ je úsměvného rázu a používám jej spíše k ilustracispecifické mentality, jež je příznačná pro některé „profesionálníbojovníky“ proti diskriminaci. Oč šlo? Trenér fotbalistů ManchesteruUnited Alex Ferguson prohlásil na adresu hráčů konkurenční Chelsea, že jsou již příliš staří na to,aby se mohli výrazněji zlepšit, a proto Chelsea nejspíše Premier Leaguenevyhraje. Fergusonova slova okamžitě pobouřila sdružení Help the Aged, které hájí „práva seniorů“. Tisková mluvčí sdružení Kate Jopling prohlásila:
„V naší době je již naprosto nepřijatelné posuzovat výkonnost lidípodle jejich stáří. (…) Lidé by nikdy neměli být odepisováni kvůlisvému věku. „Ageistické“ postoje a komentáře tohoto typu si vždy zasluhují červenou kartu. (…)[Naše sdružení] usiluje o to, aby byly ze společnosti důsledně vymýcenyvšechny formy „ageismu“ – ať již při prodeji zboží či služeb, v oblastizaměstnávání, anebo třeba ve sportu.“
Již se těším na to, až se na podobná sdružení začnou obracet stárnoucíbývalé hvězdy se stížnostmi, že klub jim vzhledem k jejich věku nabízíjiž jen smlouvu na jeden rok (s možností prodloužení) a nikoli delší.
3) Podstatné a určující požadavky na zaměstnání
Zákony zpravidla připouštějí rozdílné zacházení na základě toho kteréhodiskriminačního důvodu, pokud z povahy dotyčné pracovní činnosti nebo zpodmínek jejího výkonu vyplývá, že tyto vlastnosti představujípodstatný a určující profesní požadavek. Tak např. jde-li o přehlídkukolekce dámského prádla, asi by nebylo úplně nejvhodnější, kdyby se napódiu v kalhotkách a podprsence místo Diany Kobzanovépromenádoval Sagvan Tofi, že ano?
Zábavné je sledovat spory mezi firmami a úřady, zda ta či ona vlastnostje vskutku „podstatná a určující“ pro výkon daného zaměstnání. Taknapř. v USA tamější Komise pro rovné pracovní příležitosti (EEOC =Equal Employment Opportunity Commission) vytáhla do boje proti sítirestaurací Hooters Inc. (o případu informuje např. John Stossel zde). Tyto restaurace se totiž vyznačovaly tím, že jídlo a pití hostůmservírovaly výhradně krásné a spoře oděné ženy a dívky. Tím se majitelésnažili přilákat (a dosti úspěšně!) mužskou klientelu. EEOC ovšem vtomto jednání shledávala nepřípustnou diskriminaci mužů, neboť dospělak závěru, že pohlaví není „podstatným a určujícím požadavkem“ proroznášení jídla a pití v restauraci (případ nakonec dospěl kmimosoudnímu smíru). Jak vidno, rozhodnutí úřadu (popř. soudu) může leckdy vést k radikální změně charakteru nabízené služby acílové skupiny, na níž je služba zaměřena.
Související otázkou je problematika církevních charitativníchorganizací a rozdílného zacházení se zájemci o práci na základě jejichnáboženského vyznání. V Německu se soudy zabývají případem, kdyDiakonie Hamburk odmítla přijmout na místo poradkyně pro integraciimigrantů ateistku, která ovšem ostatní požadavky na výkon této prácesplnila. V prosinci 2007 soud rozhodl,že Diakonie Hamburk porušila zásadu rovného zacházení a neoprávněnědiskriminovala stěžovatelku na základě jejího ateismu. (V současnostiprobíhá odvolací řízení.)
4) Hlavně mlčet!
Pavla Špondrová píšeo případu belgické firmy Feryn, jež se specializuje mj. na instalaciautomatických garážových dveří v domech zákazníků. Ředitel zmíněnéfirmy neprozřetelně prohlásil v jednom rozhovoru, že firma nepřijímá natyto posty imigranty (v případě Belgie jde zejm. o Marokánce), protožejejich zákazníci neradi vidí, když právě tyto osoby mají běheminstalace přístup do jejich domovů. Belgické Středisko pro rovnépříležitosti a potírání rasismu následně podalo na firmu žalobu, a to zvlastní iniciativy, tj. aniž by si na postup firmy stěžoval jakýkolikonkrétní uchazeč o zaměstnání z řad imigrantů, který byl odmítnut.
V jiném případě, který popsal na svém blogu Eugene Volokh, jistý lesbický pár hodlal uzavřít manželství (či registrovanépartnerství). Obrátily se na profesionální fotografku Elaine Huguenin,která na svých webových stránkách inzerovala mj. fakt, že fotografujesvatby. Předem ji upozornily, že půjde o sňatek dvou žen. Fotografkajim poté otevřeně odpověděla, že lituje, ale z náboženských důvodůfotografuje jen „tradiční sňatky“ (mezi mužem a ženou). Jak reagovalydotyčné vdavek chtivé ženy? Mávly snad nad tím rukou a šly takříkajíc odům dál? Nikoli. Podaly si u příslušného úřadu stížnost na to, že jefotografka diskriminovala.
Z obou případů plyne „plzákovské“ poučení: zatloukat, zatloukat,zatloukat! Nikdy nesdělovat ani nenaznačovat pravý důvod, proč nechci sdaným člověkem spolupracovat!
5) Konflikt různých typů diskriminace
Na závěr další dva kuriózní případy, o nichž hovoří Pavla Špondrová. VeŠvédsku byl jistý muž muslimského vyznání propuštěn ze zaměstnání poté,co odmítl podat ruku ženě. Švédský „etnický“ ombudsman se ovšempostavil na jeho stranu a podal na zaměstnavatele žalobu, neboť dleombudsmanova názoru byl muž diskriminován na základě svého náboženskéhovyznání.
Oddávající na radnici v Islingtonu (VB) odmítla z náboženských důvodůprovést obvyklé ceremonie během svatebního obřadu homosexuálů.Zaměstnavatel ji za to pokáral a vyzval ji k nápravě. Žena se potéobrátila na soud, ten jí dal za pravdu a rozhodl, že bylapronásledována na základě svého náboženského přesvědčení.
Sečteno, podtrženo: myslím, že je poměrně evidentní, že buď ouřadybudou dále podporovat tuto „právní válku všech proti všem“, anebo dámepřednost zásadě „žít a nechat žít“ a smíříme se s tím, že lidé někdyholt jednají na základě preferencí, které nám mohou připadat odporné čipochybné. Pokojné mezilidské soužití je však možné jen tehdy, kdyžnebudeme vynucovat „spolupráci“ tam, kde si jedna strana nepřeje stýkats druhou.
