Rychlý růst cen potravin vedl k rozčarování hlavně mezi chudším obyvatelstvem Francie. Rozhořčení přerostlo v destabilizace společnosti a vyústilo ve změnu politického režimu. Hovoříme sice o Francii konce 80. let 18. století, ovšem ekonomické zákony časem platnosti nepozbývají. Žádná vláda se jejím účinkům nevyhne, každý odpor je marný. Přesto zoufalé souboje politiků s realitou zuří po celém světě.
Kupříkladu potraviny. Dostupnost potravin je zásadní podmínkou přežití. Proto také bylo prvotní snahou lidstva opatřit si potravu. V současných vyspělých zemích jsou na tom lidé relativně dobře, díky technologické a životní úrovni mohou na výrobu a spotřebu potravin vynakládat již daleko menší podíl dostupných zdrojů než dříve. Ne všude však panuje takový blahobyt. V rozvíjejících se ekonomikách je vnímání dostupnosti a cen potravin poněkud citlivější, neboť potraviny pohlcují relativně větší část příjmu spotřebitelů.
Pokud ceny potravin prudce rostou, vzniká zejména v rozvojových zemích potenciálně velmi výbušná směs sociálního napětí. Politici si toho jsou vědomi, proto se takovému vývoji snaží zabránit. Neuvědomují si však, že pouze vyhánějí čerta ďáblem, že jejich opatření neřeší skutečnou příčinu růstu cen. Proto „chvályhodná“ snaha poskytnout regulací cen potraviny i těm nejchudším způsobuje další škody. Marný pokus zajistit zdánlivý dostatek má název „cenová regulace“.
Obecným problémem cenových regulací je, že zmrazením cen nebo stanovením cenových stropů jsou potlačeny signály o skutečném stavu. Konzumenty motivují rostoucí ceny potravin k (pokud možno) hospodárnější spotřebě. Pro farmáře jsou vyšší ceny komodit pobídkou ke zvýšení produkce, k jejímu rozšíření či zintenzivnění. Prostě k realizaci dalších investic do výroby, neboť se v důsledku očekávání budoucích vyšších tržeb prostě vyplatí. Ovšem potřebují informaci o skutečném stavu. Trh se poté, alespoň částečně, stabilizuje. Tyto mechanismy však zůstanou v důsledku cenových regulací nevyužity.
Před intervencemi do fungování trhů varuje Světová Banka. Ta upozorňuje právě na kontraproduktivní důsledky regulačních opatření. Jenže cenové regulace již dříve zavedly Rusko a Venezuela, omezení vývozu hovězího ustanovila Argentina, o zavedení nových omezení uvažuje prý Ekvádor. Nejnověji k řízení cen přistoupila Čína. Paradoxně, Venezuela se od regulací cen částečně odklání, neboť, jak se dalo ostatně čekat, vedly k nedostatku mléka, cukru či jiných základních potravin. Venezuela však kráčí z louže do hodně hlubokého bláta. Chavéz totiž zvažuje nový program vyvlastňování soukromé zemědělské půdy.
Čínští představitelé zase věří, že jejich země bude v krocení cen potravin pomocí regulací úspěšnější. I přes snahu zmírnit monetární expanzi se růst čínských spotřebitelských cen v listopadu vyšplhal na 11leté maximum a dostal se až na úroveň 6,9 %. Ceny vepřového meziročně vzrostly o 48 %, zeleninový olej pak podražil o celých 58 %. Čínské úřady jsou proto rozhodnuty jednat a poškozované tržní mechanismy „opravit“ po svém. Jak?
Producenti i prodejci vybraných potravin (jako třeba mouka nebo nudle) například musí úřadům oznámit každé zvýšení cen o více než 4 %. Úředníci si vyhradili právo takové zvýšení cen zrušit. Ale žádný strach, tato regulace má být prozíravější než ty ostatní. Vládní představitelé ujišťují, že firmy nebudou nuceny, aby fungovaly za cenu ztráty. Analytici však upozorňují, že v důsledku cenových limitů může dojít k omezení nabídky či kvality. První zprávy v tomto směru již přicházejí. Například restaurace ve městě Lančou prý v reakci na cenové stropy snížily porce nudlové polévky. Budou následovat nucené „standardy kvality“? Nic jako „správná“ regulace jednoduše neexistuje.
Ceny potravin však rostou po celém světě. Příčin lze spatřovat několik. Růst poptávky silně povzbudily vládní dotace na výrobu biopaliv. Mezi faktory je zmiňována i rostoucí poptávka právě ze strany dynamických gigantů jako je Čína a Indie. Na druhou stranu čínský růst již dlouhou dobu světové ceny spotřebního zboží snižoval, což umožnilo hlavním světovým centrálním bankám udržovat vysoká tempa růstu měnových agregátů, aniž by se projevily odpovídající tlaky na růst cenových indexů. Přimyslíme-li „zemědělské politiky“ jakou předvádí např. EU, dostává seznam příčin růstu cen potravin již úplnější podobu
Státy, které již zavedly nebo možná brzy zavedou regulace cen potravin i nadále zůstávají ekonomikami, které nabízejí řadu příležitostí. Jedno je důležité připomenout. Kromě vlivu surovinových příjmů rostla v posledním desetiletí většina bouřlivě se rozvíjejících ekonomik jako je Čína primárně díky skutečnosti, že se tamější společnost začala těšit rozsáhlejším ekonomickým svobodám. Podnikatelé svojí kreativitou poté poměrně snadno urychlují proces postupného dohánění vyspělých světových ekonomik. Přejme si, aby stávající zavádění cenových stropů bylo skutečně jen dočasné.
