V poslední době vláda po několikaleté odmlce opět otevřela téma privatizace extrémně ztrátových státních Českých aerolinií. Zájemci mají přitom šanci získat maximálně necelou polovinu podílu ve firmě tak, aby dominantní podíl státu (resp. Ministerstva financí ČR) byl nadále zachován. Komu a zda stát část podílu v ČSA odprodá, by mělo být jasno v květnu 2013. Nepřichází však další kolo privatizace ČSA příliš pozdě a se špatně nastavenými podmínkami? A především, nešlo státního leteckého dopravce zprivatizovat hned na první pokus?
České aerolinie jsou jedním z typických příkladů státního, vysoce neefektivního podniku, pomocí kterého se snaží stát podnikat v sektoru, který s fungováním státu jako takového nemá z mého pohledu prakticky nic společného. Již za vedení Jaroslava Tvrdíka došlo v ČSA k objednávání nových letadel Airbus série A320 a tím pádem nastává i skokové navýšení kapacity flotily až o 60 %. Poptávka po produktech Českých aerolinií nerostla však takovým tempem jako nabídka jejich služeb, a z tohoto důvodu došlo k dalšímu snižování sedačkového i váhového load faktoru, který v procentních bodech udává obsazenost letadel a např. v roce 2008 dosáhl jen 68,4 %, což je hluboko pod evropským průměrem.
Kombinací nevhodného rozšíření letadlového parku, špatné koncepce dálkové flotily letadel, placení leasingu za nová letadla, snížení sedačkového i váhového load faktoru, zvýšení ceny ropy, špatné obchodní strategie a růstu nízkonákladových leteckých společností se České aerolinie dostávají do velké provozní ztráty, která vyústila až k opakovaným výměnám ve vedení společnosti. Nyní začíná koloběh nepříliš povedeného „napravování“ vzniklé situace. Jak by řekl Milton Friedman „Většina politické energie je věnována tomu, jak napravit důsledky špatných vládních rozhodnutí.“ Níže uvedený graf dokládá, že ČSA se v roce 2007 a 2008 dostávají do zisku, ale pouze kvůli prodeji vlastního majetku v celkové hodnotě cca 3,8 miliardy korun. Celkový provozní výsledek byl tedy „zamaskován“ prodejem majetku společnosti, což snížilo hodnotu ČSA během první nepovedené privatizace.
Provozní hospodářský výsledek ČSA v letech 2005–2010 (zdroj: výroční zprávy ČSA)
Přestože byl v roce 2009 prodán majetek v hodnotě téměř 1 mld. Kč, České aerolinie skončily ve ztrátě přes 3,5 mld. Kč. Pokud by stát neposkytnul ČSA de facto finanční dar přes státní firmu Osinek ve výši cca 2,5 mld. Kč, firma by zbankrotovala. V roce 2009 se také uskutečnilo první kolo privatizace ČSA, vážný zájem měla nakonec jen společnost Travel Service, která by v podstatě společnost za 1 Kč převzala (resp. nabídla vyšší částku, ale při odepsání dluhů).
Pokud by stát na tuto nabídku již tehdy přistoupil, mohl se zbavit vysoce neefektivního státního podniku a současně mohl ušetřit mnoho miliard korun, o které mohl snížit rozpočtový deficit či daňovou zátěž. V roce 2010 dosáhly díky prodeji svého majetku za téměř 3 mld. Kč ztráty „jen“ přes čtvrt miliardy, v roce 2011 pak přesáhla ztráta 240 mil. Kč. I přes rozprodání majetku v hodnotě přes 7 miliard vykázaly České aerolinie souhrnně za 7 let ztrátu 5 miliard korun. Nechápu, proč stát nezprivatizoval či případně nenechal ČSA zbankrotovat již v roce 2005 nebo nejpozději v roce 2009. Výhodné by to bylo pro stát, trh i daňového poplatníka.
Primární funkcí státu dle mého názoru není, aby přepravoval cestující, vařil pivo, nebo vyráběl radiátory. Jedná se samozřejmě ve většině případů o neobhajitelný zásah do tržního hospodářství a často také o ukázku geniálního plýtvání. Podle informací idnes.cz např. České aerolinie platily firmě, které prodaly svůj catering, za čtvrtku citronu 27 Kč. Je evidentní, že stát by žádnou leteckou společnost vlastnit vůbec neměl a řešením je prodat České aerolinie celé (jsou-li vůbec ještě prodejné, o čemž se dá vážně pochybovat), nikoliv pouze jejich část.
Stát by se z podnikání v letecké dopravě (a nejen v ní) měl stáhnout, umožnit řádnou hospodářskou soutěž a liberalizaci celého dopravního odvětví. V případě transformace na polostátní firmu politici předpokládají, že bude vykazovat zisk a tímto ziskem budou „látat“ průběžné výdaje, jak mají někteří z nich ve zvyku. Nemyslím si, že by měl mít stát v letecké společnosti hlavní slovo a nad výnosem bych i po prodání menšinového podílu trochu polemizoval, nejen kvůli stále rostoucí konkurenci v tomto odvětví. Do značné míry se však jedná spíše i o politicko-filosofickou otázku, o to jak úlohu a funkci státu chápeme.
Pokud se privatizace ani nyní nezdaří, resp. se nenajdou vážní zájemci (nebo svou nabídku stáhnou), což je pravděpodobné, je nejlepším řešením nechat ČSA zbankrotovat, k čemuž by za normálních okolností došlo už dávno. Bankrotem ČSA by se samozřejmě letecká doprava v České republice nezhroutila. Možná by došlo ke zrušení konkurence naprosto neschopných linek, na kterých létá ČSA se 150místným letadlem s 15 lidmi. Soukromí dopravci si však místo po ČSA rozdělí rádi a nepochybně nemalou část zaměstnanců ČSA při rozšiřování svého portfolia taktéž zaměstnají. Zbývá už jen doufat, že případné převzetí ČSA jiným dopravcem „nezatrhne“ Evropská komise jako v případě Aer Lingus (společností Ryanair) nebo řeckých Olympic Airlines společností Aegean.
