#100 Ekonomové z George Mason University – Jiří Nohejl

Která malá virginská univerzita vychovala dva nositele Nobelovy ceny za ekonomii a zároveň nejzajímavější ekonomické provokatéry, blogery a podcastery současnosti? V jubilejním stém díle zve Martin Pánek do studia hlavního ekonoma Institutu liberálních studií Jiřího Nohejla, který studuje doktorát na George Mason University. Společně projdou galerii osobností od Jamese Buchanana a Vernona Smithe přes Bryana Caplana, Garetta Jonese a Robina Hansona až po Tylera Cowena, Alexe Tabarroka, Petera Boettkeho nebo Larryho Whitea. Uslyšíte, proč se Caplan s Jonesem přou o migraci, jak vznikl blogpost, z něhož se stal soudní spor o Trumpova cla, jak se Jiří stal posledním studentem Larryho Whitea a jak chce propojit svobodné bankovnictví s bitcoinem a Lightning Network. Nechybí ani historka o tom, jak ChatGPT odpovídá lépe, když ví, že se ptá Bryan Caplan.

---

0:00:00 Úvod: hvězdy ekonomie na George Mason University
0:01:03 Jak se Jiří dostal na doktorát a proč GMU není jen rakouská škola
0:02:13 James Buchanan a zrod školy veřejné volby
0:04:24 Vernon Smith a vznik experimentální ekonomie
0:06:56 Bryan Caplan versus Garett Jones: spor o migraci a kulturu
0:10:29 Robin Hanson: sázkové trhy na terorismus a skandál s tweetem
0:15:24 Věk emulací: svět emulovaných mozků a zdvojnásobení HDP za týden
0:18:13 Hanson o zdravotnictví a signalizování (Slon v hlavě)
0:22:59 Tyler Cowen, Mercatus Center a historie GMU
0:32:42 GOAT: kdo je největší ekonom všech dob a kde je v tom Hayek
0:35:53 Caplan a Cowen jako kritici Hayeka a rakouské školy
0:39:30 ChatGPT, Caplanův test a síla jména v promptu
0:44:13 Dan Klein a smithovská ekonomie
0:46:55 Don Boudreaux, Ilya Somin a cesta cel k Nejvyššímu soudu
0:50:21 Alex Tabarrok a Marginal Revolution University
0:59:15 Jak je GMU organizovaná; návrat Leesona a Coynea
1:02:23 Peter Boettke a renesance rakouské ekonomie
1:06:11 Ekonomická kalkulace, pád Berlínské zdi a Boettke v Praze
1:11:37 Chris Coyne a Peter Leeson
1:19:18 Larry White a svobodné bankovnictví
1:26:35 Jak být posledním studentem Larryho Whitea: disertace o bitcoinu

---

Přepis

Automatický přepis od Spotify, očištěný Claudem. Může obsahovat chyby.

Martin: Vítejte u Co je slyšet a co není slyšet, podcastu Institutu liberálních studií. Já jsem Martin Pánek a po delší době vítám v našem studiu našeho hlavního ekonoma Jirku Nohejla, který k nám přijel až z George Mason University. A dnes ve speciálním díle tohoto podcastu se budeme bavit o hvězdách současné ekonomie, které všechny působí na George Mason University. Budeme se bavit o skvělých jménech, která vám za chvíli představíme, a myslím si, že tohle je hodně dobrý podcast. Nebudu dál zdržovat, předávám slovo tady do studia v Dejvicích sobě a Jirkovi Nohejlovi. Co nám neseš za novinky z George Mason University?

Jiří: Ahoj. No, nevím, to se ptej.

Martin: No tak nám řekni něco o tom svém studijním programu a jak to navazuje na tradice George Mason University.

Jiří: No, já jsem se po dlouhé době konečně před pár lety dostal na doktorský studijní program na George Mason University, což byl můj dlouholetý cíl. Byl jsem rád, že se mi to po eskapádách se snahou získat zelenou kartu do USA podařilo. Začal jsem tam studovat v roce 2022, a teď jsem v programu už čtyři roky. Hrozně mě to zajímá, protože George Mason University, i když to lidé často tak nevnímají, obsahuje hrozně moc zajímavých myšlenkových proudů, byť většina z nich je v ekonomické teorii heterogenního charakteru. Není pravda, že by ten Department of Economics byl čistě místem, kde se sdružují rakouští ekonomové.

Martin: Začněme úplně od začátku. Kdo jsou zajímaví ekonomové, řekl bys, za posledních třeba 30 let na týhle škole? A proč se začali sdružovat právě tady?

Jiří: To je hrozně zajímavé, protože já bych to asi rozšířil na trošku delší dobu, aby se mi tam vešel James Buchanan. Já už jsem zapomněl, že jsme tak staří, že 30 let není počátek věku, který na George Mason University začal v 80. letech minulého století. To už je 50 let. Takže asi nejznámějším jménem je James Buchanan, v podstatě zakladatel školy veřejné volby, neboli public choice. A taky první člověk z Department of Economics na George Mason University, který dostal Nobelovu cenu za ekonomii. On tam v podstatě odešel, protože, byť dostával nabídky z různých škol po Americe, včetně Ivy League a vrcholných departmentů, měl špatnou zkušenost s elitními programy. Sloužil v armádě a nebyl spokojený s tím, že lidé, kteří mu velěli, byli většinou z určitých rodin. Neměl rád elitismus. Shodou okolností byl přesvědčen, že dobrým řešením pro společenské vztahy by byla vysoká, nebo dokonce stoprocentní daň z dědictví. To všechno vycházelo z toho, že neměl rád elitismus, a právě proto se rozhodl, že si za svou školu, kde bude působit, zvolí George Mason University. To je jedna významná osobnost.

Jiří: Druhá významná osobnost, možná nejvýznamnější, někdo, koho mainstreamová ekonomie zná úplně nejvíc, je Vernon Smith, který byl druhým člověkem z George Mason University, který dostal Nobelovu cenu. Vernon Smith je podle mě extrémně zajímavý ekonom, daleko víc, než se mu přisuzuje. Studoval na Harvardu a původně vycházel z levicových, progresivistických poměrů. Měl ale zájem zjistit, zda skutečně tržní mechanismus dokáže dosáhnout rovnováhy nabídky a poptávky. Když poprvé začal učit po doktorském programu, rozhodl se to otestovat na svých studentech a udělat slavný experiment bilaterálního obchodování. To byl jeden z prvních ekonomických experimentů. Napsal o něm paper a v podstatě tím sám založil celý obor experimentální ekonomie. To je dneska nejenom vysoce uznávaný ekonomický směr, ale když člověk chce pracovat v top technologických firmách, jako je Amazon, Uber, Tesla, nevím, jestli ještě Google nebo Apple, tak experimentální ekonomie je v podstatě jeden z nejlepších oborů, které by měl studovat, aby dostal nabídku jako ekonom v těchhle firmách. Hodně se totiž soustředí na A/B testování různých formátů a snaží se na platformách testovat, co je nejlepší uživatelské prostředí, nebo jakou by měly stanovit cenu. A experimentální ekonomie jim dokáže říct možná nejvíc ze všech ekonomických oborů. George Mason University je tedy extrémně zajímavá tím, že nepatří mezi top 10, možná nepatří ani mezi top 100 univerzit na světě, ale z jejího centra vzešli dva držitelé Nobelovy ceny za ekonomii.

Martin: Možná bychom měli zmínit i ty ekonomy, které zná aspoň svět ekonomie, nebo svět libertariánství dneska, a kteří tam působí. My jsme se tady do těch jmen tak zamotali, že je musim říct znova teď tady do záznamu. Říkali jsme jména Pete Boettke, Bryan Caplan, Robin Hanson, Tyler Cowen, Alex Tabarrok, Don Boudreaux, Pete Leeson a nakonec jsme zmínili Garretta Jonese, velkého odpůrce Bryana Caplana, co se týče otevřených hranic. A debata dál pokračuje o Garrettu Jonesovi…

Jiří: Tam můžeme možná začít.

Martin: Toho citujou právě ti odpůrci migrace.

Jiří: Poté, co se libertariánská scéna zhlédla v rapových videích, natočila rapová videa na souboj mezi Keynesem a Hayekem, tak jedno z posledních rapových videí na libertariánské scéně byl souboj mezi Caplanem a Jonesem. Je to zajímavé právě proto, že jsou to dva představitelé univerzity, která je v podstatě známá tím, že je libertariánská, a oni se na tomhle tématu zásadně neshodnou. Dokonce Students for Liberty na LibertyConu v DC loni nebo předloni mezi nimi měli velkou debatu a pouštěli tam tohle video. Myslím, že tou libertariánskou scénou v Americe tenhle jejich rozpor na téma migrace docela hýbe.

Martin: Nicméně Caplan v té své knize, kterou jsme vydali pod názvem Otevřené hranice, má nějakou debatu s Jonesem. Teď nevím, jestli je to přímo v té knize, nebo jestli je na to odkázáno, ale někde psal, že podle Jonesových výpočtů se vlastně Jones s Caplanem shoduje na nárůstu produktivity z migrace. Takže možná ta jejich pozice není až tak odlišná, jak se jeví, nebo jak si možná Jones sám myslí.

Jiří: Ne, já si myslím, že ta jejich pozice se možná neliší tolik ekonomicky, ale… Já jsem to nestudoval úplně do hloubky, ale podle mě je jejich rozpor kulturního charakteru. Před nějakými pěti lety Caplan napsal blogpost, myslím, že se jmenoval něco jako „Nemáte právo na svou kulturu“, a argumentoval, že v liberální společnosti je změna kultury normální. A že dynamika změny kultury je součástí toho, že považujeme svobodu za největší hodnotu. A Garett Jones má jednu, možná dokonce víc knih, ale jednu určitě, která se jmenuje The Hive Mind, kde se snaží argumentovat, že kultura tvoří sociální kohezi, a je potřeba ji udržet za každou cenu, třeba i za cenu toho, že jsou potlačeny nějaké svobody. Protože v podstatě nemůžeme mít svobodnou společnost, pokud se kultura nenachází v nějaké rovnováze. Pak nemůžeme mít ani jiné svobody, protože neustále musíme řešit tu hru ve snaze najít kulturní rovnováhu.

Martin: Podle mě se Caplan s tím nejenom v té knize vyrovnává víc než dobře s těmi námitkami, ale ať se nezdržujeme jedním jménem, pojďme k dalším jménům. Kdo je pro tebe třeba ten nejzajímavější z těch lidí, které jsme jmenovali?

Jiří: No, já asi řeknu někoho, koho jsme nejmenovali.

Martin: Toho jsem myslel, že si necháme nakonec.

Jiří: Jo, to si necháme nakonec. Já jsem totiž na GMU odešel, nebo šel studovat, hlavně proto, že jsem chtěl studovat s Larrym Whitem, který byl pro mě nejinspirativnější ekonom, monetární ekonom, free banking. Ale jestli si ho necháme nakonec, tak se můžeme… Když už jsme zmínili Caplana, tak tam na GMU lidé většinou pracují v takových dvojicích nebo trojicích, v úzkých skupinách, které se navzájem hodně podporují, hodně spolu spolupracují, publikují spolu, nebo třeba nepublikují, ale učí předměty, které jsou si hodně podobné nebo komplementární. Caplanův GMU dvojník, nebo buddy, je Robin Hanson. A Robin Hanson je hrozně zajímavý, protože to je asi nejvíc provokativní ekonom, kterého jsem v životě potkal. On neprovokuje jenom jako vysokoškolský učitel, ale provokuje společnost jako takovou.

Jiří: Jeho nejznámější provokace, a nechci fabulovat, ale možná mu hrozily i různé žaloby, byla jeho snaha prosadit, aby federální vláda financovala program na vytvoření speciálního betting marketu na odhalování teroristických útoků. Robin Hanson argumentoval, že protože nemáme dostatek informací o pravděpodobnosti nadcházejících teroristických útoků, měli bychom vytvořit betting market, na kterém budou lidé sázet na to, kde bude příští teroristický útok. A samozřejmě je asi jasné, proč se to většinové společnosti nelíbilo, ale on říkal: „To je docela dobré řešení, protože tím získáme víc informací. Já samozřejmě nejsem přítel terorismu, ale tím, že lidé budou moct sázet na terorismus, má největší šanci, že mu zabráníme.“ Stal se díky tomu velmi kontroverzní figurou a ten program samozřejmě nebyl úspěšný.

Jiří: Hanson má strašně moc, minimálně kontroverzních a šokujících, názorů. Pamatuji si, že proti němu byl dokonce veden studentský protest. Myslím si, že byl spojený s mnoha různými věcmi, ale byl také spojen s tweetem, kde se Robin Hanson víceméně nevybíravě vyjadřoval o černošském svátku Juneteenth. Pravděpodobně ve snaze provokovat, protože si myslím, že jeho cílem nebylo vzbuzovat rasistické tendence. Napsal, že pokud máme speciální jídlo, které se jí na Den díkůvzdání, měli bychom mít speciální jídlo i pro Juneteenth, a doporučil, že by to bylo smažené kuře. Z pohledu Evropana… ten tweet je třeba deset let starý, a když jsem si ho přečetl, nechápal jsem tu kontroverzi. Ptal jsem se svých amerických kamarádů, jestli by mi to dokázali vysvětlit, a oni říkali: „No to je hrozné, to nemůžeš říct, to je hrozná urážka.“ Já jsem říkal, že tomu nerozumím, protože nemám ten kulturní background, který bych potřeboval, abych to dokázal správně interpretovat. Oni říkali: „No, protože on v podstatě říká, že správným jídlem pro svátek emancipace by mělo být jídlo, které definuje dobu otroctví.“ A jedna moje dobrá známá mi řekla: „No to víš, ale Robin Hanson je provokatér a on moc dobře věděl, co tím způsobí.“ Takže já si myslím, že to občas přehání, ale já ho mám hrozně rád, protože ne že bych souhlasil s většinou jeho názorů, ale je to jeden z myslitelů ekonomů, u kterých mě čtení jejich názorů vždycky zaujme.

Jiří: Napsal známou knihu The Age of Em, „Věk emulací“, což byl nápad, co by se stalo, kdybychom byli schopni emulovat mozek do počítače a tím pádem neomezeně kopírovat vědomí. A on na tom ukazuje, že bychom se dostali do předindustriální situace. Respektive ne my jako lidé, ale ti emové, ty emulace, by se dostali do předindustriálního období: pracovali by jenom za úroveň mzdy, která by umožnila jejich přežití, protože by v podstatě byla neomezená nabídka práce, a velmi kvalifikované. Pokud by chtěli přežít, museli by pracovat úplně na tý minimální mzdě. A ta knížka je tak dystopická, že jsem přečetl asi třetinu a potom jsem to musel vzdát, protože jsem to nedokázal.

Martin: Já jsem ji nečetl, ale neříká tam něco ve smyslu, že ta produktivita by byla tak obrovská, že by je to tak moc nebavilo, že by to vlastně trvalo jenom dvě hodiny nebo něco takového našeho času? Ne v té simulaci, ale…

Jiří: Ne, pro něj to není simulace. On říká: pojďme si představit svět, kdy máme emulace Einsteinů nebo jiných geniálních myslitelů. To znamená, že máme neomezené množství práce, ale zároveň velmi kvalifikované. A já si myslím, že to, co říkáš, se vztahuje k době, kterou by ten jeden em strávil, než by to vzdal. Mezitím by se ale rodily, v uvozovkách, nové emy. Co je zajímavé, a nevím, jestli to píše přímo v té knížce, ale hodně to debatoval v podcastech, je, že cílem té knížky je vysvětlit, jak by vypadal svět, kdybychom měli obrovský růst. A on říká, že jednotliví emové by moc nevydělávali, ale produktivita té společnosti by byla obrovská a my bychom rychle šli skrz ty emy. Kdokoliv, jakýkoliv em, by v podstatě zemřel, protože oni by žili ve virtuálním prostředí a my bychom žili v normálním. Ale to virtuální prostředí by generovalo obrovské množství pokroku. A on právě říká, že bychom se mohli dostat do situace, kdy se naše HDP zdvojnásobí za týden. A potom debatuje, a to je hrozně zajímavé, jak by vypadal svět, kdyby se nám zdvojnásobilo HDP každý týden.

Jiří: Možná uvedu příklad, který je blíž pochopení. V jednom svém, podle mě hodně známém, blogpostu napsal, že výdaje na zdravotnictví by se měly snížit na polovinu. A jak to ekonomicky popisuje, dává to smysl: mezní výdaje na zdravotnictví už nepřinášejí ty benefity a ty peníze se dají použít na něco jiného, co těch benefitů přináší víc. Je to podle mě strašně kontroverzní, obzvlášť v americkém akademickém prostředí, kde si myslím, že naprostá většina učitelů bude chtít spíš rozšiřovat veřejné zdravotnictví. Nejsem si jistý, jestli má pravdu, ale je hrozně důležité, že takovéhle nezávislé provokatérské hlasy existují, i když s nimi třeba naprostou většinu doby nesouhlasíme. Je to jiné než prostě provokatéři typu právních profesorů, kteří jenom chtějí být soudcem a za Trumpa najednou jsou rasisti. Ale někdo, kdo z ekonomických základů rád píše věci, o kterých ví, že budou kontroverzní, to je důležité, že takovíhle lidé pořád existují.

Martin: Já jsem o tomhle jenom slyšel v podcastu, dokonce jsem ho neslyšel naživo o tom mluvit, ale on vychází ze studií, které zkoumaly vztah mezi výdaji na jednoho pacienta a jeho celkovým zdravotním stavem. Ty studie byly postavené na tom, že lidé náhodně dostali zdravotní péči zdarma a kontrolní skupina byla ta, která si za tu péči musela platit. Lidé se přihlásili do nějaké takové loterie, půlka lidí dostala zdravotní péči zdarma a v těch studiích ukázali, že byť je pravda, že lidé, kteří měli lékařskou péči zdarma, jí dostali víc, neprokázalo se, že by díky tomu byli zdravější. A to je základ toho, na čem on staví. Ale zároveň napsal knížku The Elephant in the Brain, „Slon v hlavě“, kde částečně tohle diskutuje, jenom okrajově. Ta knížka je o signalingu, což je ekonomická teorie, že hodně lidského jednání signalizuje nějakou pozici, nějaký postoj, a on vysvětluje mnoho zvláštních věcí, které vidíme ve společnosti, právě signalingem. Třeba říká, proč si členové jakuzy v Japonsku tetují tak, aby to bylo všude vidět. No to je proto, že ten kredibilní signál musí být viditelný a musí být těžké ho odstranit, aby ten člen jakuzy získal důvěru té mafie.

Martin: A jedna z věcí, které říká, a která jde v podstatě proti tomu, je, že důvod, proč máme tak drahé zdravotnictví, je ten, že jsme se evolučně vyvinuli ze společností, kde bylo potřeba signalizovat péči. V podstatě cena našeho dnešního zdravotnictví je ten signál té péče. Představme si, že v pravěku jsme šli jako tlupa lovit mamuta. A teď mamut na nás zaútočil a jednoho člověka skoro zabil. Nakonec jsme ho ulovili a teď ten jeden člověk tam leží a všichni ostatní mají mamuta. A on říká: my jsme mu sice neuměli pomoct, ale museli jsme vynaložit péči, protože to byl signál pro to, aby příště zase všichni šli na mamuta. Kdybychom ho nechali umřít bez pomoci, on stejně zemřel, ale kdybychom se o něj nestarali, rozpadla by se ta sociální koheze a příště už by nikdo nešel na mamuta. Takže on na jednu stranu říká, že jsme neměli mít tak drahé zdravotnictví, a na druhou stranu říká, že je to v podstatě evoluční mechanismus a signál, že společnost se stará o lidi. My jsme evolučně připravení k tomu, abychom ten signál vnímali, a to to zdravotnictví zdražuje.

Martin: Přesunul bych se ostrým můstkem k dalšímu ekonomovi, k Tylerovi Cowenovi. Ten kdysi psal na svém blogu, udělal si nějaké vyhledávání v těch svých článcích a zjistil, že nejcitovanějším ekonomem je pro něj právě Robin Hanson, daleko, že ho v těch svých článcích cituje víc než třeba Krugmana nebo Bradleyho DeLonga. Tak co Tyler?

Jiří: Já se přiznám, že už dlouhé roky ten jeho blog nečtu. Dlouhé roky jsem to četl denně, teď už dlouho ne, jenom občas, když na to někdo odkáže, nebo když specificky něco hledám.

Martin: Ten je dneska hrozně slavný, že? Asi mezi laiky, nebo mezi neekonomy, je asi nejslavnější z těch dnešních z GMU. Souhlasíš?

Jiří: Asi souhlasím. Já si myslím, že o Tylerovi Cowenovi, speciálně o jeho ekonomii, možná víš víc než já, ale on je rozhodně slavný, nebo známý, protože je ředitelem Mercatus Center, což je klasicky liberální, libertariánský think tank, který přišel na GMU původně z Rutgers University, v New Jersey, jestli si to dobře pamatuju.

Když jsme řekli George Mason, tak George Mason University ve Virginii má dva kampusy. Jeden je ve Fairfaxu, to je ten původní, a druhý je v Arlingtonu. Oba dva kampusy jsou skvělé a jede tam metro z Washingtonu, takže v podstatě Washington. Ještě zajímavé jako odbočka: George Mason University původně vznikla jako community college, součást University of Virginia, a potom hodně dlouho bojovali o to, aby byli samostatní. To se jim podařilo a před třemi lety, mám pocit, oslavili 50 let výročí. Takže je to vlastně hrozně mladá škola ve Virginii, možná nejmladší univerzita ve Virginii.

Martin: Ježíš, to jsem nevěděl.

Jiří: No a každopádně Mercatus byl původně Center for the Study of Market Processes, centrum pro tržní proces, které bylo hodně postavené na myšlenkách rakouské ekonomické školy. Odešla tam známá jména, třeba Karen Vaughn, velká propagátorka rakouské ekonomie, emeritní profesorka na George Mason University. Napsala známou knihu, která se jmenuje něco jako Austrian Economics in America: The Migration of a Tradition, o znovuzrození rakouské ekonomie ve Spojených státech, kde argumentuje, že se v určité době mladí akademici začali hrozně zajímat o rakouskou ekonomickou školu a postupem času ji vlastně obnovili z ničeho, z neexistující. To centrum se právě snažilo propagovat rakouskou školu, ale postupem času se proměnilo v moderní klasicky liberální think tank, který je přidružený k George Mason University. Často se tam stírá rozdíl mezi George Mason University, Department of Economics, což je normální akademická instituce, a Mercatus Center, což je čistě think tank zabývající se politikou a mnoha dalšími věcmi. Podle mě je Cowenova známost spojená víc právě s Mercatus Center.

Martin: To si teda myslím, že není pravda. Podle mě je nejznámější jako podcaster a autor knih.

Jiří: Jako bloger, že jo.

Martin: Ten blog jsou jenom ekonomové, si myslim.

Jiří: Tabarrok a Cowen byli hodně brzo v blogosféře, což podle mě přispělo k jejich popularitě.

Martin: Nikdo jiný na světě nemá tolik článků každý den jako Tyler Cowen, tomu nikdo nemůže konkurovat.

Jiří: A přečte tolik knih. Co je nejzajímavější na Tylerovi Cowenovi: já jsem začal psát paper, který jsem teda ještě nedokončil, protože jsem se začal zabývat věcmi, které se víc týkají mé disertace. Začal jsem psát paper na téma oceňování jízdy na lyžařských vlecích. Je to paper, který se nějakým způsobem snaží odpovědět na některé otázky nebo částečně kritizovat přístup slavného, aspoň v AER publikovaného, paperu od Barra a Romera, který se jmenuje Ski-Lift Pricing. A když jsem na tom pracoval, zjistil jsem, že Tyler Cowen k tomu uveřejnil komentář, na který potom Barro a Romer zase odpověděli. V podstatě argumentoval, že objevili pouze teorii klubů. Ten argument není úplně důležitý, ale tak jsem psal paper. A když jsem ho napsal v nějaké formě, říkal jsem si, co budu dělat. Našel jsem tenhle komentář od Tylera Cowena, tak jsem mu ho poslal, a Tyler Cowen mi asi za jeden den odpověděl s tím, že se diví, že tak pozdě odpověděl. Přečetl si ten asi 20stránkový soubor textů, který jsem dal dohromady, a napsal mi: „Musíte začít nějakou lepší hypotézou. Tady na straně 15 máte tyhle dvě věty, tak ty přesuňte do úvodu, od toho se odpíchněte a celé to přepište.“ Já jsem byl úplně v šoku. Je schopný přečíst podle mě 1000 stránek textů denně, vůbec nevím, jak to dělá.

Jiří: Já jsem se chtěl ještě vrátit k tomu jeho. Je určitě populární ekonom a je hrozně úspěšný, studoval na Harvardu, má skvělé vzdělání, publikoval v top žurnálech. Ale myslím si, že poslední dobou se víc věnuje policy orientaci, a podle mě je teď nejslavnější těmi svými velkými Conversations with Tyler, kde dělá podcasty před obrovskou skupinou lidí, což ho poslalo do role hvězdy. A já o jeho ekonomii vím daleko míň než o jeho podcastování, protože on často v podcastech mluví o vaření a jídle a cestování a jídle spojeném s cestováním. A to se mi na něm vždycky hrozně líbilo, protože má i svůj vlastní menší blog, kde lidem radí, jak mají jíst, jak mají jíst na cestách a jak se mají rozhodovat, kde jsou největší marginální utility, mezní užitek ze stravování. Jedna z jeho rad je, že vždycky si vyberte vietnamskou restauraci před thajskou, protože tam dostanete lepší užitek. Nevím, jaký je ten argument, ale říká to.

Martin: To možná nebude platit všude na světě. Asi záleží nějak na koncentraci těch menšin, bych řekl. Ale nevím. On má taky knihu An Economist Gets Lunch, česky „Ekonom jde na oběd“, která je podle mě skvělá. Já teda na rozdíl od tebe nejsem foodie, takže tyhle jeho zápisky o tom, kde se dobře najíst a jak to zjistit, si tolik neužiju, ale ta knížka je podle mě výborná. On tam mluví o tom, proč je jídlo v Mexiku lepší než v Americe, když ho vaří stejní Mexičané. Někdy vyloženě ti samí lidé, že jo, prostě se přestěhují a najednou to jídlo chutná jinak. Proč to tak je? Proč v New Yorku není tak dobré barbecue jako v Severní Karolíně? A tak dál, kolik stojí víno ve vinném sklepě newyorské restaurace. Je tam strašně moc zajímavých věcí, právě pohledem ekonoma. Ta knížka se mi hrozně líbila.

Jiří: On snad každý rok vydá novou knížku. Já jsem kdysi měl nějaký cíl přečíst každou jeho novou knihu. Že ty staré už nikdy nedoženu, to mi bylo jasné, ale chtěl jsem teda ty nové. A to se musel vzdát, protože on píše knihy rychleji, než já je dokážu číst. Takže ani nevím, co vydal teď naposled. Vím, že vydal Největší ekonom všech dob, ale to už je taky pár let.

Martin: Ano, GOAT: Who Is the Greatest Economist of All Time. Vydal to tuším v sandboxu s AI, bylo to těsně poté, co přišla ChatGPT revoluce. Myslím, že nemusíme upřesňovat, že knihu napsal sám, ale dělal pokus, že se můžeš ptát té umělé inteligence na to, co je tam napsáno, který podle mě neskončil moc dobře. Podle mě ta umělá inteligence neříkala, co v té knize ve skutečnosti je.

Jiří: Jo, ale on se snažil udělat… AI by bylo natrénované na obsah té knihy, ale moc se to podle mě nedařilo. A chci jenom upřesnit, že to není tak, že by ChatGPT napsal knihu, knihu napsal normálně Cowen. A ta kniha je dobrá, přestože ten pokus s natrénováním tehdy nevyšel. Třeba už to je lepší, dneska nevím.

Martin: Nevím, jestli ta kniha může být dobrá, když Cowen nenominoval jako GOAT Friedricha Hayeka. Tak ta kniha nemůže být dobrá, no.

Jiří: OK. Já jsem si říkal, že bych si ji měl přečíst, a potom jsem se zeptal té AI. Říkám: tak kdo je teda ten GOAT? A ona mi řekla, že John Stuart Mill. A já říkám: no, ale to by měl být Hayek, ne? A AI mi řekla: ne, ne, ne, byl to John Stuart Mill, jestli si to dobře pamatuju. A já jsem říkal, tak to tu knihu nemusím číst. Ale zajímavé je, že Cowen neučil moc. A speciálně ne na doktorském programu. Mám pocit, že pořád učí principy ekonomie, protože s Tabarrokem vydal dobrou učebnici základů ekonomie. Ale poté, co vydal tuhle knihu o nejlepším ekonomovi všech dob, začal učit kurz dějiny ekonomických teorií, což je docela zajímavé, protože to je předmět, který se běžně ani na amerických univerzitách, ani na dobrých evropských nevyučuje, vymizel z univerzitního prostředí na ekonomických fakultách. A on se ten předmět snažil znovu obnovit na úrovni doktorského studia.

Martin: K tomu Hayekovi jsem chtěl poznamenat, že podle mě spousta libertariánů, Cowena asi neznají, ale dělají chybu, protože Cowen je podle mě hodně poučený, hodně sečtělý a hodně inteligentní kritik rakouské ekonomické školy. A já mám zkušenost, že když jsem se o tom bavil s internetovými rakušáky, jak je to výraz Pete Boettkeho, tak že ho vlastně neznali. A když jsem jim posílal nějaké odkazy, stejně vždycky rovnou deklarovali, že stejně vyhráli a že rakušáci mají pravdu. A podle mě je to škoda. Měli by tu literaturu víc číst a víc se s ní seznámit.

Jiří: To možná může být, ale Tyler Cowen v té knížce dává Hayeka mezi pět posledních favoritů na to, kdo by měl být ten GOAT. A byť mu nedává titul nejlepšího ekonoma, mám pocit, že říká, že i přesto, že Hayek není nejlepším ekonomem všech dob, jeho článek „Využití znalostí ve společnosti“ je nejlepším ekonomickým článkem všech dob. Takže já si myslím, že Tyler Cowen je daleko větší přítel Hayeka, ne nutně rakouské školy, ale Hayeka, než například Bryan Caplan, který je známý velkou kritikou rakouské školy a vlastně ještě větší kritikou Hayeka než rakouské školy jako takové. Rakouskou školu totiž kritizuje metodologicky, ale protože se sám označuje za anarchokapitalistu, má lepší vztah k té anarchokapitalistické větvi rakouské školy, aspoň na filozofické bázi, než právě k Hayekovi, kterého kritizuje jak metodologicky, tak zároveň za to, že Hayek nedokázal udělat jasnou čáru. A napsal třeba The Constitution of Liberty, kterou teď mám pocit, že překládá Štěpán Drábek. A taky tvrdí, že Hayek neumí psát, že se to nedá číst a že by se to mělo hodně redigovat. Ty Hayekovy texty, Caplan to říká.

Martin: No, tak to se podle mě plete. Jestliže někdo, kdo napsal nejlepší článek v historii ekonomického myšlení, „Využití znalostí ve společnosti“, neumí psát, tak nevím, kdo by teda uměl psát.

Jiří: Jo, ale to není jenom myšlenka Tylera Cowena. Myslím, že Kenneth Arrow s mnoha spoluautory před deset lety napsali článek v American Economic Review na téma sto let historie American Economic Review: dvacet nejvlivnějších článků. A American Economic Review je nejlepší, nejuznávanější žurnál v ekonomii. A mezi dvaceti nejlepšími články za posledních sto let, které tam byly uveřejněny, byl „Využití znalostí ve společnosti“ jeden z nich. To znamená, že to není jenom názor lidí na straně rakouské ekonomické školy nebo na straně Hayeka, ale ten článek, který Hayek napsal, je skutečně všeobecně v ekonomii uznávaný.

Martin: Já bych se teda možná mírně zastal toho Caplana. Caplan podle mě píše skvěle, umí složitou myšlenku vyjádřit v krátkém textu tak, aby to pochopil i laik. Což teda musím říct, že Hayek dělá spíš opak, že i jednoduchou myšlenku vysvětluje tak dlouze, že se v tom kdekdo ztratí, ale to je asi pravda. I přesto Bryan Caplan v mnoha ohledech vyjadřuje názory a způsob přemýšlení, který je trošku idiosynkratický.

Jiří: Já mám vlastně jednu zajímavou historku ze života na GMU. Když přišel ChatGPT, tak Caplan napsal blogpost, ve kterém argumentoval, že ChatGPT nikdy nedokáže úspěšně udělat jeho test. Dal mu ten test a ChatGPT dostal 20 bodů ze 100 a on říkal: „Vidíte? Je to takhle.“ Potom se ChatGPT vylepšoval a já jsem chodil na Caplanův předmět Mikroekonomie 2. Caplan říkal: „Asi budu muset přepsat ten svůj blogpost,“ protože ChatGPT se už podařilo odpovědět na 70 %. Potom napsal další post, kde napsal, že už je to dobré, že už by ChatGPT dostal B, což je docela dobrý úspěch, to je průměrný student na té křivce, kterou hodnotí. On teda hodnotí hrozně přísně na rozdíl od většiny jiných profesorů a říkal, že ChatGPT by dostal B, tak to už je dobré.

No a ten úplně poslední post, který jsem četl, byl hrozně zajímavý. Byla tam jedna otázka, kde ChatGPT neuspěl, dostal 0 z 10 za tu otázku. A já jsem si sám pro sebe dělal výzkum, protože jsem byl v té době research assistant pro Alexe Tabarroka a bavili jsme se o tom, kdy LLM odpovídají dobře a kdy špatně na ekonomické otázky. Bavili jsme se hodně o kontextu a já jsem Tabarrokovi argumentoval, že je důležité, jaké jsou původní podmínky toho promptu. Tak jsem si udělal svůj vlastní malý výzkum na tu otázku, kterou měl Caplan. Nejdřív jsem se zeptal na tu otázku, obnovil jsem ten prompt desetkrát, abych se desetkrát zeptal na to samé. Caplan měl pravdu a odpověď byla vždycky špatně, takže desetkrát ChatGPT dostal 0 bodů. No a já jsem říkal: ale co kdybych se zeptal, že se ekonom ptá? Zase jsem to desetkrát zopakoval a vyšlo mi, že třeba třikrát, čtyřikrát z deseti odpověděl ChatGPT správně. No a poslední test byl, že jsem se zeptal: „Ekonom Bryan Caplan se ptá na tuhle otázku.“ A potom ChatGPT odpověděl pokaždé správně, v deseti iteracích. Takže já jsem nakonec Caplanovi nenapsal, ale chtěl jsem se ho zeptat: jste si vědom toho, že vaši studenti vědí, když píšou váš test, že ho zadáváte vy? A v čem ChatGPT udělá velký rozdíl, když ví, že je to test od Bryana Caplana?

Martin: To jsem ani nevěděl. Chtěl jsem říct, že ten student má výhodu, nebo že ty velké jazykové modely by určitě uspěly líp v těch testech, kdyby navštěvovaly ty Caplanovy přednášky, že jo, a věděly by, jak on to prezentuje a co chce asi slyšet, což ten student, co tam chodí, ví. A není to úplně srovnatelné, ale to, že ten velký jazykový model i bez toho, aby chodil na ty přednášky, dokáže dneska mít já nevím 90 bodů ze 100, nebo jak jsi to říkal, tak to je úžasné.

Jiří: Myslím, že ten poslední měl asi 70 nebo 78, ale možná že teď už dá víc. Ale na těch modelech je právě hrozně zajímavé, a to se trošku vzdaluje od tebe, že stačí zmínit to jméno, Bryan, a potom to radikálně změní ty váhy toho modelu, takže pravděpodobnost té odpovědi se úplně radikálně změní. Ty modely pracují s obrovským rozměrem těch vektorů, kde je význam daný tím vektorem. A když tam napíšu Bryan Caplan, tak dotlačím ten model do části toho vektorového prostoru, ve které je velká pravděpodobnost, že ta část byla natrénovaná na těch datech, kterými jsou třeba Caplanovy knížky. Takže já tomu vlastně řeknu: teď sedíš na přednášce u Caplana, píšeš test. Tak je větší pravděpodobnost, že ta odpověď bude víc odpovídat tomu, co Caplan bere jako správnou odpověď.

Martin: Tak kdo nám ještě zbývá? Tabarrok, Boettke, jo. Ještě jsme nezmínili Dana Kleina, když zmiňuješ Dona Boudreauxe. My jsme dali výroční cenu Danu Kleinovi při výročí narození Adama Smithe. A právě Boudreaux a Klein…

Jiří: Učí spolu zajímavý předmět, respektive každý učí půlku toho předmětu. Jsou to dva navazující semestry a je to v podstatě smithovská ekonomie, což je dneska v ekonomii taky málo používaný formát. Půl roku čtou studenti Teorii mravních citů a druhý půl roku čtou Bohatství národů. V podstatě celý ten předmět se skládá z veškerého díla, které napsal Smith.

Martin: Pokud se nepletu, tak Klein měl kdysi na Národohospodářské fakultě mimosemestr, kde se taky četla Teorie mravních citů. Ale to bylo, když já jsem tam chodil, a zrovna ten týden, kdy to bylo, jsem na to neměl čas tam chodit, takže tenhle kurz mi unikl. Ale přišlo to i do Prahy, tenhle kurz kdysi.

Jiří: Podle mě Klein to učí na GMU už 20 let, ale je to zajímavý kurz, který se hodně zaměřuje… Lidé si normálně vyberou smithovskou ekonomii jako obor a v podstatě dělají dějiny ekonomického myšlení ve vztahu k dílu Adama Smithe a je to pak probrané do hloubky. Ale ten kurz je hrozně náročný, protože je to číst Adama Smithe v originále, a často Klein zadává i texty, které třeba ani nejsou v Teorii mravních citů nebo v Bohatství národů.

Martin: Jak se ta knížka jmenuje? Theory of Jurisprudence? Smith napsal ještě knížku o právní vědě. A samozřejmě i o vesmíru.

Jiří: Ne, tohle taky psal, no. Ten předmět je docela náročný, protože přečíst takové kvantum textu v dobové angličtině je dost náročné. Já jsem ten kurz taky neabsolvoval, ale on ty texty zadává i ve svém jiném předmětu, který se týká ekonomické filozofie. Takže Smith je na GMU hodně.

Martin: Bohužel ten Klein je jeden z lidí, co se trochu zbláznili z Trumpa, ale to můžeme nechat na jinou debatu. Tím myslím negativně. Co ten Boudreaux teda?

Jiří: No, já jsem s ním neměl moc interakcí. Ale co je zajímavé: Boudreaux je jeden z lidí, kteří mají naopak opačný sentiment vůči Trumpovi, a speciálně vystoupil velmi hlasitě proti clům. Na GMU vznikla koalice lidí, která kritizovala cla jak ekonomicky, tak právně, a Boudreaux patřil mezi nejhlasitější kritiky Trumpovy ekonomické politiky. Ono to dává smysl, protože učí Bohatství národů Adama Smithe a celé Bohatství národů bylo napsané jako kritika merkantilismu. Není překvapivé, že dlouholetý učitel kritiky merkantilismu je zároveň kritikem neomerkantilismu, který je představovaný tou Trumpovou celní politikou.

No a ve spojení ekonomické teorie, ale hlavně právní vědy a vztahu k ústavnosti těch Trumpových opatření… Ilya Somin, což je profesor práva na právnické fakultě George Mason University, napsal krátký blogpost o tom, jak jsou cla ekonomicky špatná, ale že existují tři právní argumenty. Já si je nedokážu vyjmenovat, ale ten hlavní právní argument byl ten, že cla jsou zdanění a zdanění musí odsouhlasit Kongres. Napsal blogpost, který se stal virálním, a mnoho dovozců si ho přečetlo. V podstatě ho kontaktovali s tím, že se snaží udělat class action a soudní spor, který by skončil u Nejvyššího soudu. A tenhle jeden blogpost se postupně nabaloval jak sněhová koule, až ta opozice vůči Trumpovým clům vyhrála u Nejvyššího soudu.

Martin: To vím, protože jsem Ilyu Somina sledoval bedlivě. Taky o tom mluvil na letošním LibertyConu v Madridu, kde jsem s ním pak moderoval krátkou debatu o tom. Podívám se, ale myslím si, že Studenti za svobodu ještě nezveřejnili ten záznam, tak je kdyžtak popíchnu, ať ho zveřejní. Nicméně Somin není ekonom, ten je na GMU na právech. Ale taky zajímavá postava, a zvali jsme ho na naši konferenci do Kyjeva letos v červenci, ale bohužel jsme neměli peníze na to, abychom zaplatili let z Ameriky, takže snad někdy příště. Boudreauxe mi trochu mrzelo, co psal za covidu, ale to už je za námi, tak si můžeme užívat jeho články o volném obchodu. A zbývá nám Tabarrok. O tom jsme ještě nemluvili.

Martin: Píše ten blog s Tylerem Cowenem a společně taky založili Marginal Revolution University, což je podle mě úplně skvělý zdroj všemožných ekonomických přednášek. Jejich učebnice je podle mě velmi dobře napsaná, ty Principles of Economics, a ve spolupráci s tím, že oni dobře a rychle uchopili ten moderní audiovizuální obsah, se jim to hrozně povedlo. Myslím si, že tahle úroveň toho, že spolu napsali učebnici, spolu píšou blog a zároveň spolu udělali Marginal Revolution University, hodně pozvedla i jméno George Mason University obecně. Já si myslím, že ten zdroj je skvělý.

Jiří: Já jsem i na doktorském studiu často sáhl k některým jejich videím, abych si zopakoval některé základy, protože to je vysvětlení velmi dobrou formou. Ty videa jsou hrozně dobře udělaná. Oni na začátku deklarovali, že nechtějí, aby tam byla prostě hlava v obraze a někde za uchem nějaká powerpointová prezentace, a je to výborně udělané. Některá videa jsou krátká, třeba dvouminutová, a věnují se jedné konkrétní otázce a dobře ji vysvětlují. Podle mě je rozhodně všem doporučuji. Taky vydali skvělou sérii videí na téma ekonometrie, kde velmi dobře pracují se základními charakteristikami dobrého ekonometrického výzkumu a velmi dobře to vysvětlují.

Jiří: Dělají různé věci a právě to je třeba zajímavé, že jsou metodologicky úplně někde jinde, než je třeba ta rakouská větev na GMU. To je to, co jsem říkal na začátku, že George Mason University je metodologicky hodně rozdělená. Cowen i Tabarrok jsou velcí fanoušci ekonometrického výzkumu a matematických modelů v ekonomii a podobně.

Martin: Podle mě bychom měli říct, že Tabarrok je z nich dvou ten zásadovější libertarián. Aspoň mi to tak přijde z těch blogových zápisků.

Jiří: Aha, tak. Já asi nejsem pravidelný čtenář. Ale možná máš pravdu. Já jsem Tabarroka zažil na GMU v podstatě ve dvou situacích. Chodil jsem na jeho kurz Industrial Organization, organizace trhů a odvětví, což je skvělý kurz a v některých ohledech dost matematický.

Martin: Jo, to bylo u nás taky.

Jiří: Dokonce Tabarrok jednou vyžadoval matematiku, se kterou jsem se do té doby vůbec nesetkal. U nás to tak nebylo, bylo to hodně matematické. Na některé jeho otázky jsem dokázal odpovědět matematicky až poté, co jsem si naprogramoval v Pythonu simulaci a věděl jsem správnou odpověď. Potom jsem to dokázal spočítat i matematicky. A zároveň jsem mu dělal výzkumného asistenta, takže jsme spolu měli takový vztah. V obou těch případech, jak jako učitel, tak jako výzkumník, neakcentuje podle mě libertariánská témata.

Martin: Na tom blogu ne. Vždycky je samozřejmě spousta článků o nějakém výzkumu, ale zažil jsem mockrát, že mi přišlo, že se prezentuje jako větší liberál nebo větší libertarián než ten Cowen. Ale ne jako internetový rakušák, ale jako skvělý akademik.

Jiří: To nemůže být internetový rakušák, ale je pravda, že Cowen s Tabarrokem před dvěma lety začali svůj podcast, kde se baví o nějakých tématech, a když měli téma peníze, centrální banky a zlatý standard, tak je pravda, že na tomhle tématu ten rozpor byl výrazný. Cowen byl větším zastáncem centrální banky, kritikem klasického zlatého standardu, v podstatě příznivcem velmi aktivní monetární politiky, oproti Tabarrokovi, který naopak podporoval to, že klasický zlatý standard fungoval dobře, a že centrální banky často dělají mnoho chyb. Tam ten rozpor byl trošku citelný, no.

Martin: A myslím, že to byla jiná témata, co se týče svobody slova a nějaké reformy trestní justice a takové věci. Podle mě primárně i na tom blogu táhne Tabarrok, i když se shodnou a občas k tomu Cowen třeba nic nepíše. Ale to asi není důležité. Podle mě je důležité zmínit, že Tabarrok se věnuje deregulaci zdravotnictví, možná i deregulaci něčeho jiného, ale z poslední doby si člověk vybaví zdravotní politiku. Podle mě o tom píše skvělé věci, skvělé papery s doktory a nějakými biochemiky, a je v tom hodně aktivní, co jsem měl možnost vidět. Jsou to výborné věci. Přijde mi to jakožto někomu, kdo rozumí jenom té ekonomické části, nebo se snaží rozumět.

Jiří: On hodně píše i o vzdělávání. Poslední věc, kterou jsem s ním dělal jako výzkumný asistent, byl paper na to, zda soukromé školy jenom vysávají ty nejlepší studenty, nebo zda větší podíl soukromých škol skutečně zvyšuje kvalitu vzdělání. Ani nevím, kde byla jeho původní data. Teď jsme replikovali jeho model na datech z Chile a zdá se, že ty efekty jsou patrné: ty soukromé školy nejdřív samozřejmě vysávají kvalitnější studenty, ale pokud roste podíl soukromých škol v nějaké zemi a přestávají tam být i kvalitnější studenti, tak potom to pomáhá i těm méně kvalitním studentům, aby měli lepší akademické výsledky.

Martin: Ještě jednu větu k tomu zdravotnictví, čímž můžu nalákat nebo odradit posluchače. Podle mě je ten hlavní Tabarrokův claim, že té regulace je tolik, že například to povolování léků je tak dlouhé, než ti povolí nějaký lék, že to zabíjí neefektivně moc lidí, kteří nemůžou dostat ten lék, než ho FDA schválí. A že by se to mělo zásadně urychlit a zreformovat, a že by se v Americe měly prodávat léky, které se můžou prodávat v Kanadě, že je nesmysl, že se to nesmí. Mně to připadá naprosto logické. Psal jsem to i do knihy, kterou vydával INESS o covidu, tuhle myšlenku, do té své kapitoly.

Jiří: To je ale docela časté téma na GMU. Možná že se vrací až ke Gordonu Tullockovi, o kterém jsme taky nemluvili, spolupracovníkovi Jamese Buchanana, toho jednoho nobelisty z George Masonu. Tohle téma se tam podle mě vrací, dokonce i Dan Klein, o kterém jsme mluvili, má paper, který se jmenuje „Quality and Safety Assurance“, ve kterém dělá podobný argument. GMU je tímhle argumentem známá: že ten efekt toho neschválení není vidět, kdežto ten efekt těch léků, které se schválí, ale jsou špatné, ten vidět je. A ty incentivy potom hrají roli. Ale kritika FDA je na GMU dlouhodobá, taková tradiční, no.

Martin: Tak co ten Boettke? A Leeson? Nebo ještě jsem chtěl: Tabarrok, on je vedoucí katedry, ne? Jak by se to jmenovalo tady v Čechách, nebo jak to tam je?

Jiří: Vedoucí katedry… Ten department je trošku větší než katedra, ale menší než fakulta.

Martin: Jak se jmenuje ta fakulta vůbec? To je fakt School of Business, nebo ne?

Jiří: Ne, to je fakulta společenských věd, asi v překladu nejlépe. School of Social Science. Myslím, že tam jsou ty departments.

Martin: A to bychom nazvali katedrou.

Jiří: Nenazvali, je to větší, protože v rámci Department of Economics jsou potom ta jednotlivá témata, kdežto u nás ty katedry mají užší specializaci, třeba Katedra hospodářské politiky.

Martin: Katedra, to je možná něco jako na Karlovce Institut ekonomických studií, ne?

Jiří: Já nevím, jaký je vztah mezi katedrou ekonomie, jestli tam něco takového je, a Institutem ekonomických studií. Shodli jsme se na VŠE, takže nevím, jak to funguje na jiných školách. Velikost Institutu ekonomických studií na Karlovce je hodně podobná velikosti toho ústavu ekonomie na GMU, protože se do toho schová veškerá ekonomie. Není to už specializované jenom na mikro a makroekonomickou teorii. Vedoucím katedry je Houser, což je student a úzký spolupracovník Vernona Smitha, a původně jím byl Don Boudreaux.

Martin: Tak Boettke, Leeson… Leeson býval před 20 lety na jiné škole, ne? Když jsem ho vlastně začal číst, tak si myslím, že byl jinde.

Jiří: Pete Leeson. A ještě Chris Coyne, kterého jsme dneska ještě nezmínili. Chris Coyne a Pete Leeson jsou nejúspěšnější studenti profesora Boettkeho. Oni nejdřív samozřejmě šli někam jinam a potom se vrátili na GMU, protože většinou v tom americkém systému je to tak, že málokdo se dostane na školu, která je stejná nebo lepší, než kde dělal doktorát. Většina lidí první akademickou práci dostane na univerzitě nižšího ohodnocení, takže tam začínali, a oni se potom vrátili na GMU, což je vlastně lepší pozice, než měli, když začínali. Tyhle dva se vrátili. Shodou okolností, jestli si dobře pamatuju, tak Alex Tabarrok má taky doktorát z GMU a nakonec se potom vrátil zpátky na GMU jako profesor.

Martin: No a takže Boettke, že jo. Boettke je rakouská ekonomická škola a bývalý prezident Mont Pelerin Society, myslím si.

Martin: Je vlastně šéfredaktorem… jakého žurnálu? Journal of Institutional Economics, nebo nevede?

Jiří: Jsou to dva žurnály. Jeden je Quarterly Journal of Austrian Economics a ten druhý se jmenuje… to mi teď vypadlo. Ale oni se trošku nemají rádi. Myslím, že Boettke už nevede ani jeden. Ale já si myslím, že Boettke je nejvýraznější postavou toho, o čem Karen Vaughn psala v té knize o znovuoživení rakouské ekonomické školy. Taky má doktorát z George Mason University. Přišel tam studovat někdy v osmdesátých letech. Já si myslím, že je nejvýznamnější postava rakouské ekonomické školy v dnešním světě, protože existuje relativně hodně lidí, kteří se zabývají rakouskou ekonomickou školou, ale mnoho z nich můžeme označit tím, jak jsi použil, za internetové rakušáky. To je výraz, který jsem slyšel právě od Boettkeho.

Martin: No, to by mě nepřekvapovalo.

Jiří: Boettkeho argument je, že v případě, že máš skutečně něco, co říct, a věříš, že rakouská ekonomická škola je relevantní směr v ekonomickém myšlení, tak tu bitvu musíš vyhrát na tom bitevním poli té mainstreamové ekonomie. Jak říká klasik, jediný způsob, jak porazit nějaký model, je vytvořit nějaký jiný model. A to, co on nazývá internetový rakušák, je někdo, kdo říká: „No, Mises to vymyslel, nebo Rothbard to vymyslel, a my už to nemusíme nijak dokazovat, protože oni to vymysleli a už ukázali, že keynesiánská teorie je špatná.“ A Boettke říká: „No to ne. Do té doby, dokud nepřesvědčíme mainstreamovou ekonomii, že některé ty modely jsou, byť třeba verbálně popsané, důležité, tak ta bitva není vyhraná.“ Zároveň ale Boettke říká: podívejte se, mnoho rakouských nápadů, přístupů, modelů a argumentů vlastně bylo integrováno do toho mainstreamového ekonomického myšlení. Což říká náš Pavel Potužák taky často, že to, co je dobré na rakouské škole, už bylo adoptované do mainstreamu. No a může mít pravdu, možná v makroekonomii je to ještě větší pravda než v mikroekonomii, ale každopádně… Boettke je podle mě, aby se vrátil k tomu, kde jsem začal, nejvýznamnější a nejviditelnější představitel. Je to osoba, která je podle mě nejvíc nezištně přesvědčená o rakouské ekonomické škole. Studoval u mnoha představitelů rakouské ekonomické školy, účastnil se toho znovuobrození, a jeho životní mise je udržet akademický přístup k rakouské ekonomické škole.

Martin: Boettke byl taky mockrát v Praze, vždycky říkal, že má Prahu hrozně rád. Teď už tady dlouho nebyl, tak třeba bychom ho měli pozvat.

Jiří: Boettkeho vztah k Praze a hlavně k východní Evropě je daný tím, že Boettke měl akademicky velké štěstí v jedné věci, a to je, že na konci osmdesátých let pracoval na své disertaci, která byla na téma ekonomické kalkulace v sovětském bloku. V podstatě rozšiřování myšlenek rakouské ekonomické školy, která začala vznikat kolem roku 1920, kdy Mises napsal kritiku možnosti centrálního plánování v Sovětském svazu, a ta teorie se rozvíjela. „Využití znalostí ve společnosti“, článek od Hayeka, který jsme zmiňovali, je jedním z pokračování té kritiky centrálního plánování. Boettkeho školitel na doktorském studiu byl Don Lavoie, který se tím tématem hodně zabýval a chtěl ho posunout ještě dál. Boettke začal psát na téma centrálního plánování a ekonomické kalkulace na konci osmdesátých let, a když tu práci dokončil, tak padla Berlínská zeď. Takže celá mainstreamová ekonomie začala v podstatě dávat těm rakouským ekonomům za pravdu. Známý historik ekonomického myšlení Robert Heilbroner slavně napsal podle mě do New York Times [pozn.: ve skutečnosti pravděpodobně The New Yorker, 1990] někdy v roce 1990 nebo 1991, jestli si to dobře pamatuju: „Nakonec se ukázalo, že Ludwig von Mises měl pravdu a my všichni jsme se mýlili.“ V tomhle prostředí Boettke dokončil doktorát na George Mason University a stal se z něj hvězda. Dostal nabídku být profesorem na New York University, což v té době byla ještě velká bašta rakouské ekonomie, působil tam třeba Mario Rizzo. Ale Boettke tam potom nakonec nedostal ten americký takzvaný tenure, to znamená doživotní pozici.

Martin: Myslím, definitiva. Ale myslím, že to existovalo někdy za První republiky pro úředníky. Nebo za Rakouska možná.

Jiří: Nedali mu ji i proto, že Boettkeho ekonomie je nematematická. On vždycky píše v próze, a tím pádem publikuje v žurnálech, které jsou otevřené slovnímu vyjádření. No a on se potom vrátil na GMU. Ale jistou dobu na začátku devadesátých let to vypadalo, že rakouská ekonomie zažila ještě větší boom a že New York University by mohla být tím místem, kde se to koncentrovalo, protože v té době tam byl Larry White a byl tam George Selgin, který psal u Whitea disertaci. New York University byla v té době místem, kde na tom rakouská ekonomická škola byla dobře.

Martin: Boettke podle mě taky skvěle přednáší. Pokud vím, tak minimálně kdysi učil nějaký ten základní kurz ekonomie na GMU. Takhle nám tady říkal kdysi v Praze, že učí základní kurz ekonomie pro neekonomy a že se ty lidi snaží šokovat tím, čím vším se ekonomie zabývá, na co všechno umí odpovědět. Mně vždycky přišlo, že to přednáší hrozně dobře a hrozně zajímavě. Tak říkám, měli bychom ho zase někdy pozvat. Mimochodem, v jedné knize Václava Klause, nebo možná ve více, ale já jsem to viděl v jedné, je Boettke citovaný. Já jsem se ho na to jednou ptal a on to nevěděl, tak jsem mu myslím poslal, kde to bylo. Už si to nepamatuju, ale můžu to dohledat. Takže Boettke se dostal až na Pražský hrad, prostě minimálně citací.

Martin: Boettke se dostal na Pražský hrad a Boettke se taky dostal do kontroverze při přebírání Národohospodářské fakulty docentem Ševčíkem.

Jiří: Protože já jsem shodou okolností byl na GMU ve stejné době a Boettke jednou přišel na přednášku a říká: „Já se omlouvám, já jsem takový celý roztřesený. To se mi ještě v životě nestalo. Z ničeho nic do mé kanceláře vrazil nějaký Zajíček a začal na mě řvát, co si to dovoluju, že podporuji ty špatné osoby na pražské Vysoké škole ekonomické. Tak jsem mu řekl, že ať si příště domluví schůzku a že já jdu učit, ale byl jsem z toho v šoku, jak si tohle někdo může vůči profesorovi dovolit.“ Takže já si myslím, že Boettke tady byl velmi činný, byl velmi vidět, a třeba jeho angažmá na pražské Vysoké škole ekonomické mělo velký vliv na to, proč jsem měl zájem o určitá témata rakouské ekonomické školy.

Martin: Tak ať vezmeme asi spíš ve stručnosti ty jeho dva nejslavnější doktorandy, Leesona a Coynea. Coyne je hodně známý tím, že píše o těch zahraničních intervencích, o válkách, které vede a nevede Amerika, a o tom, že jsou nerozumné. Těch argumentů je spousta, jeden z nich je, že často o tom konfliktu nic moc nevíme. Vlastně ani nevíme, kterou stranu by ta Amerika měla podporovat. Myslel jsem si asi naivně, že nesmyslné války v Iráku a Afghánistánu poučily aspoň naši generaci o neefektivitě těchhle válek. Ale když Trump začal válku s Íránem, tak mi lidé říkali: „Ne, vždyť to je dobré. Vždyť ti Íránci jsou špatní.“ No tak jsou, ale to George Bush žil nadarmo, prostě vy jste se nepoučili nějak. Takže to je jedno z Coynových témat. Máš k tomu něco?

Jiří: Asi nemám nic. Spíš jakože Chris Coyne je vlastně pokračovatel té Boettkeho tradice, zastánce rakouské ekonomické školy, pracující v té tradici a přednášející rakouskou ekonomickou školu na GMU. Oproti tomu Pete Leeson, byť je taky student Boettkeho, tak někdo mu říká, že je novodobý Gary Becker z Chicagské univerzity. Je to proto, že tam na chvilku odešel, do Chicaga, potom se vrátil zpátky a přišel na GMU. Vysvětluje svět velmi spíš chicagským než rakouským pohledem. Leeson je podle mě dneska jeden z největších představitelů chicagské tradice takzvaného price theory, teorie cen, která je velmi specifická. Často lidé říkají, že to je marshallovský přístup k ekonomii, po Alfredu Marshallovi, který se soustředí na rovnováhy na lokálních trzích a na vztahy mezi jednotlivými trhy, a ne na všeobecnou rovnováhu.

Martin: Mimochodem, o tom jsme se bavili v podcastu s Markem Hudíkem [?], takže doporučuji všem poslechnout.

Jiří: To jsem ještě neslyšel, tak si to taky určitě poslechnu. Leeson se věnuje neuvěřitelnému množství témat. Nejslavněji piráti, a to až do netflixové série o pirátech. Věnuje se všemožným podivným zvykům, které lidé dělají. Ty procesy s čarodějnicemi. Chrlí, nevím, jestli ještě dneska, ale když jsem já byl na magistru, tak chrlil nový paper snad každý měsíc. Nedalo se to ani stíhat číst, natož psát. Nevím, jak to ti lidé dělají.

Martin: A záběr je neuvěřitelný. Jedna z jeho knih se jmenuje WTF?! a tam právě má několik kapitol, kde se podíváte na nějakou tradici, co dělají lidé, a řeknete si WTF. Tak Leeson vysvětluje, jak se to dá ekonomicky zdůvodnit, proč to asi vzniklo, ta tradice. O tom je taky film, myslím, je to zfilmované, to WTF, jestli se nepletu. Já myslím, že jo.

Jiří: Rozhodně zajímaví lidé. Já musím teda říct, že jsem byl na semináři rakouské ekonomie před 15, 16 lety a byli tam Leeson i Coyne. Ta Leesonova přednáška byla skvělá. Jedno z jeho témat jsou anarchistické společnosti, takže měl přednášku o anarchii v… jak se to jmenuje? V Africe, v Somalilandu?

Martin: Ne, to je Somálsko. Somálsko je právě ten stát a Somaliland je nějaký ten, nevím, jestli to ještě vlastně existuje, ten útvar bez státu někde sousedící. Původně kolaps Somálska, ne?

Jiří: Myslím si, že jo. Somálsko… O tom ekonomové z GMU hodně psali jednu dobu. Třeba Will Luther, který tam už nepůsobí, ale má doktorát z GMU. Jedna z jeho disertací byla na to, jak se chovala somálská měna, právě když tam zkolaboval ten stát. A já si myslím, že potom ten stát část obnovila, v části se to nepodařilo.

Martin: Asi, asi.

Jiří: Jo, ale původně zkolaboval stát celkově. Právě to bylo zajímavé, že ta měna pořád cirkulovala a chovala se, jako kdyby byla skutečná, jako by pořád byla podpořená tím státem, ale postupně klesala její kupní síla, protože ta měna se nemohla tisknout ve stejné kvalitě v Somálsku, tak se musela dovážet z nějakých tiskáren v Británii. Takže její kupní síla neklesla na nulu, ale klesla na ty náklady, které je potřeba vynaložit k tomu transportu, protože oni nemohli [vytvořit] hyperinflaci. Je to zajímavý příběh.

Martin: No. Ta přednáška mi přišla super, a měl tam Coyne přednášku o těch intervencích a ta mi přišla špatná. Ale možná jsem v té době prostě ještě nebyl tak přesvědčený o tom, že ty intervence v Iráku a Afghánistánu jsou až tak katastrofické, a možná to bylo tím, že Coyne byl taky o 15 let mladší a nebyl tak zkušený. Tehdy mě ten Coyne vůbec nepřesvědčil, ale časem jsem dokonvergoval k jeho postoji, musím říct.

Jiří: Já si myslím, že částečně je to dané tím, že Boettke a Coyne, a jsou tam ještě další lidé okolo té skupiny, třeba Virgil Storr a další, se v podstatě posunuli trošku od ekonomie a snaží se v rámci ekonomie rozvíjet obor, který nazývají ekonomická sociologie. A já si myslím, že hodně těch Coynových prezentací jde víc v té tradici ekonomické sociologie. Pete je víc takový tradiční ekonom, vlastně mainstreamového charakteru, byť píše zajímavá, kontroverzní, překvapivá témata. Ale on je takový klasický ekonom, snaží se, aby to bylo fakt ekonomicky napsané, takže si myslím, že tam je takový trošku rozpor.

Martin: Tak co ten Larry White? No, co ten borec? Nakonec, to dlouho trvalo, borec nakonec, to je Larry White.

Jiří: No, to je hrozně zajímavé, protože když jsem studoval tady na Vysoké škole ekonomické, tak jsem četl hrozně moc věcí o rakouské ekonomické škole. Ze začátku jsem byl hrozný zastánce té rothbardovské tradice, která argumentuje ve prospěch stoprocentních rezerv ze vkladů a hotovosti. Cokoliv jiného je podvod, že jo.

Martin: Jesús Huerta de Soto a jeho kniha Peníze, bankovní úvěr a hospodářské cykly. Mám pocit, že byla přeložená do češtiny.

Jiří: Já jsem na to dokonce dělal jeden referát pro paní docentku Koderovou. Přečetl jsem celou knihu a byl jsem docela přesvědčený, že to dává smysl. Ale postupem času jsem začal číst víc Larryho Whitea a George Selgina a mě ten jejich přístup uchvátil. Existuje slavný článek, který oni napsali spolu, který se jmenuje „We Are Not Devolutionist, We Are Misesian“, který kritizuje právě ten trend v rakouské ekonomické škole argumentovat, že Mises byl zastáncem stoprocentních rezerv. Oni mě přesvědčili tím svým argumentem svobodného bankovnictví. Existují nějaké periody svobodného bankovnictví a ta nejviditelnější je ve Skotsku. Ve Skotsku existovaly dekády svobodného bankovnictví, kde volně cirkulovala hotovost, bankovky, které byly vydávány různými bankami, a ty banky držely rezervy třeba jenom na úrovni 5 % té hotovosti, ale ten systém byl extrémně stabilní. V podstatě ten systém dodával tolik likvidity, kolik odpovídalo poptávce po penězích, a udržoval vůči poptávce po penězích dlouhodobě stabilní cenovou hladinu, a jediné výkyvy, na které reagoval, byly výkyvy produktivity.

Jiří: Jejich přístup mě velmi přesvědčil, protože oni říkali, že ten systém jako takový… Moje původní vzdělání je v počítačových vědách, v informatice, a ten jejich argument velmi dobře rezonuje s mnoha teoriemi, které se v počítačových vědách používají, jak může fungovat samoregulující se systém. Ten systém svobodného bankovnictví je samoregulující se systém. A ty rezervy tam netvoří ten regulující mechanismus primárně. Ten regulující mechanismus tvoří to, jak si ty jednotlivé banky vyměňují ty rezervy a jak požadují platbu. Protože to bylo za standardu, tak jak požadují platbu zlatem oproti bankovkám jiných bank.

Martin: Larry White to hezky shrnuje, podle mě dobrou myšlenkou, která říká: ve svobodném bankovnictví s částečnými rezervami může jakákoliv banka dát do oběhu, kolik bankovek chce, ale jiná otázka je, zdali je tam dokáže udržet. A ten systém funguje přes clearingový mechanismus tak, že tam [nadbytek] žádná banka udržet nedokáže.

Jiří: To znamená, že ten argument těch kritiků, kteří říkají „stoprocentní rezervy“, je: pokud tam nebudou stoprocentní rezervy, tak nebude žádný limit na to, kolik těch bankovek bude moct být v oběhu. A White se Selginem říkají: ten limit tam je, protože ten systém jako takový ten limit poskytuje. Takže já jsem byl přesvědčený. A zároveň mi imponovalo, že zatímco rakouská ekonomická škola hodně stavěla na stoprocentním krytí a na přístupu k bankovnictví u Rothbarda, tak jak White, tak Selgin byli schopni publikovat velmi rakousky orientované články na téma peněz a bankovnictví v těch nejprestižnějších ekonomických žurnálech, a dělali perfektně přesně to, co Boettke právě doporučuje: musíte vyhrát modelem.

Jiří: Já si myslím, že byť samozřejmě svobodné bankovnictví není žádný mainstream, tak nedávno jsem četl paper mainstreamového ekonoma, teď si nevzpomenu přesně, od Willa Verdeho [?], on má dvě jména. Zabývá se měnovou konkurencí, má klasický mainstreamový model, takzvaný search model, nový měnový search model. A on tam začíná právě tím, že jsme si přečetli Whitea se Selginem a jejich názory na svobodné bankovnictví, a teď tady můžu ukázat, jak by se v tomhle modelu, když máme digitální měny a každý může vyprodukovat, jaké měny chce, jak by se to chovalo. To znamená, že ten jejich výzkum, byť neovlivnil nějakým zásadním způsobem, v podstatě znamenal, že lidé berou svobodné bankovnictví jako relevantní argument.

Martin: Jednoho z nich, nejsem si jistý, jestli Selgina nebo Whitea, jmenuje ve své knize i profesor Jílek, český expert na centrální a obchodní bankovnictví, a vymezuje se proti nim. On by nikdy nepodpořil určitě cokoliv, co by zavánělo svobodným bankovnictvím nebo libertarianismem, ale ukazuje to, že to jsou lidé, co se dokážou prosadit tak, že i ti, kdo s nimi nesouhlasí, je čtou a vymezují se proti nim v těch svých dílech.

Martin: No a jak ty ses teda dostal k tomu, že seš poslední student Larryho Whitea a že u něj píšeš o bitcoinu?

Jiří: No, jak jsem se dostal k tomu, že jsem poslední student? Tak to bylo tak, že jsem napsal hodně moc e-mailů, ve kterých jsem hodně moc prosil. Já jsem byl v situaci, kdy jsem mohl navrhnout svou disertaci, před rokem. A dozvěděl jsem se, že Larry White končí jakožto profesor a jde do důchodu. Teď aby byl vyloženě mým školitelem, to už teď není možné, ale je spoluškolitel. Každopádně on už nechtěl přijímat žádné studenty, a já jsem hodně prosil a říkal jsem: „Já jsem přišel na GMU kvůli tomu, abych s vámi mohl studovat. Nemohl byste udělat výjimku a zůstat v té mé komisi, i když nemůžete být školitelem?“ Takže jsem si složil komisi z lidí, kteří podporují ten můj výzkumný program, ale zároveň je v ní Larry White. Měl poslední dva studenty, Michael [nejasné: příjmení] obhájil disertaci letos na jaře, a já, protože nejsem tak rychlý, tak mi to bude ještě chvilku trvat. Ale právě že jsem nedávno dostal e-mail od Larryho Whitea, že se ho někdo ptal a on říká: „Jo, vlastně mám ještě jednoho studenta.“ Tak jsem zjistil, že jsem poslední student.

Martin: Proč bitcoin? Jak ses dostal k tomu, že by to mělo být u Whitea, a jestli můžeš spoilovat, co nám ta tvoje práce zhruba řekne?

Jiří: To je trošku obsáhlejší odpověď. Vedle Larryho Whitea jsem měl ještě jeden důvod, proč jsem hrozně chtěl studovat na George Mason University. A to byl profesor Robert Axtell, který není vůbec spojený s tou ekonomickou katedrou, nebo jak jsme se rozhodli to nazývat, ale je na katedře počítačové vědy. George Mason University, jako ještě mnoho jiných, ale je jich relativně málo, je jedním z těch míst, která umožňují studovat napříč fakultami a dělat práci, která je víc rozkročená. Já jsem právě hledal školu, na které bych mohl psát práci, která by byla napůl ekonomická a napůl počítačová. A na GMU mě vzali, tak jsem tam šel, ale doufal jsem, že bych mohl kombinovat Larryho Whitea a Roberta Axtella.

Jiří: A to je právě zajímavé, že Larry White je vlastně jedna z klíčových postav vývoje bitcoinu. Existoval časopis, který se jmenoval Extropy, a do něj psali takzvaní extropiáni. Extropie je opak entropie. Entropie znamená, že každý termodynamický systém má tendenci dostávat se do nerovnováhy a do chaosu, a pokud mu nedodám dostatečnou energii, tak se postupně rozpadá. Extropie je opak: tlak na lepší uspořádanost systému v čase. Mám pocit, že Hanson byl okolo tohohle klubu, taky se okolo těchhle lidí pohyboval. A oni říkali: s nástupem počítačů, s nástupem technologií vytvoříme systém, který bude samoudržitelný. Měli různé nápady. Jeden z těch nápadů byl, že aby člověk nezemřel, tak je potřeba, aby se zmrazil, a potom ho buď obživíme, nebo ho aspoň překopírujeme do toho počítače, viz Hansonovy emulace. V té Extropy se taky psalo o digitálních měnách a otevřela se debata mezi Halem Finneym, na kterého reagoval Larry White, o tom, zda by to bylo možné, nebo nebylo možné. Larry White je relativně velký zastánce zlatého standardu, klasického zlatého standardu, s tím, že samozřejmě nad tím zlatým standardem je ta úroveň svobodného bankovnictví. Ta úroveň zlatého standardu poskytuje určitý stabilizační prvek a ta úroveň svobodného bankovnictví způsobuje určitou elasticitu peněz. Takže se bavili a nakonec se ukázalo, že šel každý svou vlastní cestou, že se neshodli. Finney byl velký zastánce, že to bude fungovat, Larry White ne až tolik.

Jiří: A když Satoshi Nakamoto napsal Bitcoin white paper v roce 2008 a potom zahájil tu síť o rok později, v roce 2009, tak se začala řešit škálovatelnost Bitcoinu. Vlastně v debatách se Finney a Nick Szabo vrátili zpátky k těm původním debatám v té Extropy a říkali: „No, ale my to můžeme vyřešit.“ Finney byl větším zastáncem jednoho řešení a psal: „Ale my víme, že George Selgin a Larry White napsali model svobodného bankovnictví a ten model je dobrým řešením, jak vytvořit to, aby ten systém byl stabilní vůči té nabídce bitcoinů, která bude 21 milionů, ale zároveň byl dostatečně elastický a škálovatelný.“ Nick Szabo to částečně kritizoval a říkal, že potřebujeme jiné řešení, a nakonec se stal zastáncem Lightning Network. A Larry říká: „Já jsem na tuhle debatu úplně zapomněl.“ Potom přišel jeden jeho student a říká: „A tady Bitcoin, to je prostě to, o čem vy říkáte, to jsou ty svobodné peníze.“ A Larry White vždycky říká: „No, já jsem zastáncem svobodného bankovnictví, a to je trošku jiné než Hayekova denacionalizace peněz.“ Každopádně mě to téma hrozně začalo zajímat. Protože jsem chodil Larrymu Whiteovi na přednášky na téma monetární teorie a bylo povinné napsat nějaký paper, tak jsem napsal paper, který se snažil vytvořit model, který by tu teorii Nicka Szaba o fungování Lightningu propojil s teorií svobodného bankovnictví, a ukázat, jak by vypadal třívrstvý systém, který má blockchainovou úroveň, úroveň Lightning Network a úroveň směnitelnosti jakýchkoliv tokenů za bitcoiny, a jak by takovýhle systém mohl fungovat.

Jiří: Protože verbální články se blbě publikují v mainstreamové ekonomii, tak mým řešením, jak se na tu situaci podívat, jsou takzvané agentní modely. Robert Axtell z katedry počítačové vědy je jedním z pionýrů agentního modelování, což jsou v podstatě virtuální modely v počítačovém kódu, které vytvářejí virtuální agenty, kteří se nějak chovají ve virtuálním prostředí a řeší nějaké problémy, třeba optimalizační. Mají třeba užitkové funkce, produkční funkce a tak dále. Já jsem navrhl, že budu zkoumat fungování takovéhle případné tříúrovňové bitcoinové architektury skrze tenhle agentní model. Teď vyvíjím model, který se snaží ukázat, jak by případně fungovala architektura, která by začínala na vertikální, pevné nabídce bitcoinů, to znamená pořád 21 milionů, a jaká by byla dynamika mezi první a druhou vrstvou, to znamená, kdo obchoduje a kdo používá Bitcoin na Lightning Network a kdo ho používá na blockchainu. Skrze to, jak fungují poplatky na blockchainu: čím větší poplatky, tím víc lidí je motivováno přestoupit a používat Lightning Network a zamknout likviditu. Ale čím je větší takzvaná rychlost oběhu peněz, což je téma z klasické monetární teorie, na Lightning Network, tak vlastně kapitál, který lidé mají uzamčený na blockchainu, bude mít větší návratnost, pokud vytvoří lightningové kanály. Takže existuje nějaký split, nějaké rozdělení mezi tím, jak používám Bitcoin na blockchainu, kde ho mám víc jako uchovatele hodnoty, a jak ho používám na Lightningu, víc jako prostředek směny.

Jiří: Jeden z problémů té tradiční monetární teorie s Bitcoinem je ten, že pokud mám pevnou nabídku bitcoinů a mění se mi poptávka po bitcoinech, tak to vytváří velkou volatilitu ceny. A můj model se snaží ukázat, že za určitých podmínek lze technologicky zvýšit rychlost oběhu bitcoinu na Lightningu tím, že držitelé bitcoinu na blockchainu jsou ve snaze dostat lepší návratnost svého bitcoinového kapitálu motivovaní poskytnout víc bitcoinu na Lightning. No a samozřejmě na Lightningu existuje jiný problém: je hrozně moc paperů napsaných o tom, jakou má síťovou topologii, to znamená strukturu sítě Lightning, a dochází tam k velké centralizaci. To je normální, protože existují modely z teorie sítí, které mluví o takzvaném preferenčním připojování: když jsem populární, tak budu ještě populárnější. Takhle fungují třeba webové stránky. Je to takzvané power law rozložení: je hodně málo nodů na Lightningu, které mají hodně moc likvidity, a potom existuje hodně nodů, respektive kanálů, které mají málo likvidity.

Jiří: A já říkám, že ta třetí vrstva by mohla vyřešit problém v situaci, kdy se okolo těch hubů vytvoří hodně likvidity na těch nodech. Místo toho, abych rebalancoval kanály, můžu mít třetí vrstvu, která nějakým způsobem bude fungovat jako svobodné bankovnictví, která bude směnitelná za bitcoin, aby uvolnila stres z té druhé vrstvy. V podstatě se snažím v tom modelu zkombinovat přístup Hala Finneyho, který doporučoval jako řešení Selgina s Whitem, a přístup Nicka Szaba, který doporučoval řešení v podobě Lightningu, a ukázat, že vlastně nejlepší řešení je, když ten model nabídky bitcoinů, respektive bitcoinů a do bitcoinu směnitelných tokenů, je takhle třívrstvý.

Martin: Kdy to bude hotové?

Jiří: To je dobrá otázka. Je to jedna z kapitol té disertace, musím napsat tři kapitoly, což je v ekonomii běžné. Dobré na tom bitcoinovém paperu je, že tam je hodně dat k dispozici, takže se to dá kalibrovat a ukáže se to jako trošku mainstreamovější řešení. Já se snažím, aby to bylo hotové do jara příštího roku, ale uvidíme, jestli se to povede, nebo nepovede.

Martin: Jak častá je komunikace s tím Whiteem?

Jiří: Sporadická, to je ale asi u všech disertací. Teď jsem mu před dvěma měsíci poslal paper, který jsem napsal pro speciální vydání žurnálu Cosmos + Taxis, který se zabývá spontánním řádem. To speciální vydání má název Hayek and the Machines a já jsem tam napsal paper, který nějakým způsobem verbálně řeší, jak funguje monetární systém ve vztahu k teorii neuronových sítí, kterou vedle Hayeka zpropagoval taky Donald Hebb. Hayek a Hebb napsali v letech 1949 a 1952 významná díla. No a to jsem mu poslal před dvěma měsíci, říkám, že bych byl rád za nějakou zpětnou vazbu, a zatím jsem žádnou nedostal. Takže ta komunikace je sporadická, ale to je běžné v těch doktorských studijních programech. Myslím si, že GMU je ještě blíž doktorským studentům než jiná místa ve světě. Ale tím, že Larry White šel do důchodu, tak samozřejmě jeho kontakt se studenty je ještě menší, než třeba byl dřív.

Martin: Pokud se nepletu, tak White byl taky na LibertyConu předloni v Praze. A pokud od takové legendy chcete like, tak stačí vyplnit Wordle v jakýkoliv den a postnout svůj výsledek do diskuse pod statusem Iaina Murrayho z Competitive Enterprise Institutu. To vyplňuje každý den a určitě vám dá like, protože já hodně vždycky dostanu. Takže nejsnazší cesta, jak dostat facebookový like od takové legendy, je vyplnit Wordle úspěšně.

Jiří: Teda tak to já nehraju. Tak nevím.

Martin: No tak třeba by ses mu připomněl, že ti má odpovědět, kdybys tam postnul.

Jiří: Já občas dostanu like, ale snažím se, abych dostával like za nějaká ekonomická témata, aby si Larry White nemyslel, že trávím svou disertaci hraním různých her.

Martin: OK. No tak doufám, že jsme vás tím podcastem neunavili, ale naopak inspirovali k tomu, abyste četli ekonomii z George Mason University, kde mají doktorský studijní program. Je jich tam ještě spousta, o kterých jsme vůbec nemluvili, a hodně z nich taky píše svoje blogy. Hrozně zajímavá témata, často s nimi můžete nesouhlasit, což se stává i v jiných rodinách, ale rozhodně jsou to zajímaví autoři a zajímaví lidé, takže doporučujeme sledovat. Díky moc za pokec. A doufám, že se tam s někým třeba potkám na GMU, že se tam začnou studovat.

Martin: To tam ještě taky budeš student, nebo budeš učit?

Jiří: Já tam na to mám deset let, jo?

Martin: No, taky no.

Jiří: Od obhajoby návrhu disertační práce, kterou jsem udělal minulý rok, mám prý ještě deset let. Takže ještě devět.

Martin: Tak každý rok nás můžeš informovat o pokroku. Díky moc.

Jiří: Díky, bylo to fajn.