– „Tak nám vyhodili Donalda z Twitteru,“ řekla posluhovačka panu Švejkovi, který opustiv před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny. Kromě tohoto zaměstnání byl stižen revmatismem a mazal si právě kolena opodeldokem.
– „Kerýho Donalda, paní Müllerová?“ otázal se Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena, „já znám dva Donaldy. Jednoho, ten je sluhou u bílého nacionalisty Stephena Millera a vypil mu tam jednou omylem láhev nějakého mazání na vlasy, a potom znám ještě Donalda Tuska, co si hraje na prezidenta Evropy. Vobou není žádná škoda.“
– „Ale, milostpane, pana prezidenta Donalda, toho z New Yorku, toho tlustýho, nábožnýho.“
– „Ježíšmarjá,“ vykřikl Švejk, „to je dobrý. A kde se mu to, panu prezidentovi, stalo?“
Poté, co Donald Trump několik let porušoval snad všechna možná pravidla Twitteru a disclaimer rozporující nesmysly v jeho tweetech se stal standardní součástí jeho tweetů, nakonec povolil i šéf Twitteru Jack Dorsey a Trumpův účet byl (aspoň prozatím) deaktivován a historické tweety jsou nedostupné.
To je byznys rozhodnutí Twitteru, což je plně soukromá firma, a zdálo by se, že tím to hasne. Podívejme se, co ostatně říká první dodatek Ústavy USA:
„Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.“
První dodatek tedy brání právo Twitteru jednak „tisknout“ na své platformě, co chce (a ne to, co nechce) a jednak brání jeho právo „shromažďovat“ se za účelem podnikání, s kým chce (a ne s kým nechce). Možná lepší slovo v tomto případě by bylo spolčovat se.
Jak už jsem na těchto stránkách psal, všech devět soudců Nejvyššího soudu USA souhlasí s tím, že Twitter a další platformy mají absolutní právo mazat a blokovat, jak uznají za vhodné. Od napsání článku bohužel zemřela celoživotní bojovnice za práva jednotlivců Ruth Bader Ginsburgová a byla nahrazena Amy Coneyovou Barrettovou, avšak v celé federální soustavě soudů USA neexistuje soudce, který by vydal stanovisko opačné ke zde prezentovanému. Lex lata, tedy existující právo, je tak zcela jednoznačné.
Tedy právní situace je jasná, ale i tak bychom mohli Twitter za toto rozhodnutí kritizovat. Jak jsem psal dříve, deplatformování mi nepřipadalo účelné, protože jsem myslel, že tyto lidi staví do role mučedníků. Přiznávám, že jsem změnil názor především díky deplatformování Mila Yiannopoulose. Milo kdo? No vidíte, už si ho ani nepamatujete.
Milo Yiannopoulos je příšerný člověk, kterého nejdřív v roce 2016 vyhodil Twitter za obtěžování Leslie Jonesové a nakonec v roce 2017 i všichni ostatní za jeho komentáře k pedofílii. A od té doby jste o něm neslyšeli. YouTube pak deplatformoval Alexe Jonese, Stephana Molyneuxe a další lidi, kteří na jeho platformě hlásali nenávist a konspirační teorie. A je od nich klid.
No dobře, tak možná je pro veřejnou debatu lepší, když sebereme platformu příšerným lidem. Ale musíme? Myslím, že ano. Vy, kteří mě znáte a třeba jste někdy viděli moji přednášku o svobodě slova, víte, že většinu lidí šokuje, jaké výroky považuji za trestně nepostihnutelné.
Jsem převědčen mj., že nacisté mají právo pochodovat židovskou vesnicí, že člen Ku Klux Klanu má právo provolávat pomstu „negrům a židům“, že rapper má právo zpívat o zabití svojí manželky, že homofobové mají právo pořvávat na ulici během pohřbu homosexuála atd. atd. Jsem taktéž přesvědčen, že rasisté mají právo psát stupidní komentáře na Facebooku. Tím vším myslím legální právo, tedy že jsou právně nepostihnutelní.
Jsem ale toho názoru, že Facebook, Twitter a další platformy mají plné právo tyto lidi blokovat, a měly by. Pokud totiž platformy nenastaví pravidla a důsledně je nevymáhají, každou platformu nakonec zaplaví spam, porno a nacisté. Podívejte se na jakékoliv neregulované fórum.
Stejně tak tyto platformy nejenom mohou, ale měly by blokovat prezidenta, který neustále lže a vyzývá k ozbrojené rebélii proti Spojeným státům. (Ačkoliv jeho projevy ohledně útoku na Kongres nejspíš nejsou trestné, to není jediné relevantní hledisko pro impeachment ani pro moderaci.)
Spousta lidí tvrdí, že platformy jsou vyhraněné vůči konzervativcům. Nemůžu vůbec pochopit, proč říkají něco tak očividně nesmyslného. Největší dosah na Facebooku mají den za dnem konzervativci. Alt-right podcasty Bena Shapira a dalších grifterů mají vděčnou audienci, o které se nesní některým tradičním médiím.
Ve skutečnosti je to takhle:
Konzervativec: Byl jsem cenzurován za svoje konzervativní postoje.
Já: Do háje! Tebe cenzurovali, protože chceš nižší daně?
Konzervativec: Ne, za to ne.
Já: Takže kvůli deregulaci?
Konzervativec: Haha, za to taky ne.
Já: Tak za jaké názory teda?
Konzervativec: Ale ty víš, za jaké.
Nerozumím tomu, proč má tolik lidí potřebu stavět se do role oběti, kterou nějak cenzuruje vybájený Big Tech, postava zřejmě strašidelnější než polednice. Leda by stavění se do role oběti bylo zakrývacím manévrem – že by s těmito názory souhlasili, jenom se je báli říct? V tom případě je to v pořádku, tyto rasistické, šovinistické a jinak nenávistné názory si nechte od cesty, nikdo je nechce číst.
V minulosti jsem už kritizoval Václava Klause ml. za jeho nápad znárodnit moderování Facebooku a Mimibazaru. Obdobný nápad teď vypustil pirátský europoslanec Mikuláš Peksa. Nenávist k svobodnému podnikání a ke spolčovací svobodě obchází politickým spektrem jak strašidlo Evropou.
Korunu tomu nasadila německá kancléřka Angela Merkelová, podle které nesmí moderovat Twitter, ale zákonodárci. Je to přesně naopak. Stát nemá co mluvit do svobodného ujednání mezi dvěma soukromými entitami a rozhodně žádné z nich nemůže nařizovat projev nebo spolčování, avšak Twitter to dělat může a musí. Danke sehr.
Slovo cenzura navíc nepříšluší do debaty o soukromém hráči. Cenzuru může provozovat pouze stát. Jistě, slovům v méně formální debatě přiřazujeme méně formální významy. Když se bavíme nevážně, můžeme říct, že nepít pivo je svatokdádež a nejíst vepřový řízek je vlastizrada. Ale ve formální debatě bychom měli operovat s pojmy, jak jsou definovány. Každý soukromý vlastník si stanovuje pravidla, každé vydavatelství a každá platforma určuje, co se na jejich majetku publikuje. Používat slovo cenzura pro jinou entitu než pro veřejnou moc je tak pojmový nesmysl.
No ale co ten Parler, zvaný MeinSpace?
Mám k tomu v podstatě stejný přístup jako k moderování na Twitteru. Hnízdiště všech proudů alt-right scény jako Parler by po mém soudu nemělo existovat, ale pokud už existuje, trochu mě zaráží, že jej velká firma vykopne ze svých serverů. Avšak Amazon Web Services pokrývá pouze 30 % trhu. Pokud tedy Parler nemůže najít hosting, je to problém Parleru, ne tržní dominance.
(Co se právních postihů týče, Parler je s největší pravděpodobností legálně v pořádku, co do obsahu sdělení tam publikovaných. Uživatelé jsou na tom trochu hůře, protože i přes můj všeobecný názor, že téměř každý projev by měl být legálně v pořádku, pokud se s někým domlouváte na Parleru nebo kdekoliv jinde na spáchání trestného činu, pak je a měl by být takový projev samozřejmě trestný.)
Problematiku kolem vypnutí Parleru skvěle rozebírá Mike Massnick na Techdirtu, takže pro podrobnější analýzu směřuji laskavého čtenáře tam. (Nesouvisející, avšak určitě si přečtěte i jeho bezkonkurenční článek o sekci 230. Tím myslím zejména vás, co o sekci 230 mluvíte, a ani jste si ty tři kraťoučké věty zákona nepřečetli!)
Na konec článku musím opět doporučit dva kousky od Kena Whita (@Popehat). Jeho krátké vláko o moderování:
A jeho podcast o deplatformování:
