Polovinu letošní Nobelovy ceny za ekonomii získal David Card (původně z Kanady) za „svoje empirické příspěvky ekonomie trhu práce“ a druhou polovinu získali společně Joshua D. Angrist a Guido W. Imbens (původně z Nizozemska) „za svoje metodologické příspěvky k analýze kauzálních vztahů“. Všichni tři dnes působí na univerzitách ve Spojených státech.
Nobelovu cenu by si letos zasloužil také častý spoluautor těchto ekonomů Alan Krueger, ten však před dvěma lety bohužel zemřel.
Zdaleka nejznámějším výzkumem letošních nobelistů bude zřejmě právě paper Davida Carda s Alanem Kruegerem z roku 1994 o efektech minimální mzdy na zaměstnanost. Byl to přelomový paper, o kterém se dodnes ostře debatuje. Jeho závěrem bylo, že zvýšení minimální mzdy v New Jersey v roce 1992 nemělo vliv na nezaměstnanost, přičemž dle standardního modelu ji mělo zvýšit.
Větším přínosem tohoto paperu však byly použité metody a doslova tuny dalších empirických paperů, které se zabývají efektem minimálních mezd na nezaměstnanost. Již tento samotný paper zmiňuje to, co je hlavním výsledkem a konsensem následujících třiceti let tohoto výzkumu: (malé) změny minimální mzdy vedou pouze k malým nárůstům nezaměstnanosti, firmy raději kompenzují tyto zvýšené náklady jiným způsobem: např. zvýšením ceny produktu, a tedy částečným přenesením nákladů na zákazníky. Interpretace tohoto výzkumu ve smyslu, že libovolné zvyšování minimální mzdy nemá negativa, by byla zcela chybná.
Ještě zajímavějším výsledkem jejich výzkumu než dopad minimální mzdy na trh práce bylo, že ukázali ekonomům, jak zpracovat data a zjistit z nich, co nám říkají. Ekonomové většinou nemohou zavřít subjekty svého výzkumu do laboratoře a dělat na nich pokusy, nemohou ani např. nařídit některým firmám vyšší minimální mzdu nebo zakázat někomu chodit do školy. Musejí se tedy poohlížet po přirozených experimentech.
Card s Kruegerem si všimli, že minimální mzda se zvýšila v New Jersey, ale ne v sousední Pensylvánii. Další proměnné, které ovlivňují trh práce jako výkon ekonomiky, migrace, demografické změny, změny preferencí by měly být v sousedních obcích velice podobné, jedinou změnou je tak právě to, co chceme zkoumat: výše minimální mzdy.
Taktéž slavný je paper Davida Carda z roku 1990 o „exodu z kubánského přístavu Mariel“ – efektu rozhodnutí Fidela Castra z dubna roku 1980, kterým umožnil všem Kubáncům opustit zemi, pokud chtějí. To navýšilo pracovní sílu ve floridském Miami o 7 %, a Card zkoumal efekt tohoto nárůstu počtu pracovníků na mzdy. Nenašel negativní vliv na mzdy nekvalifikovaných pracovníků, který často předpokládají imigrační skeptikové. Taktéž na tento výzkum navázala celá řada ekonomů, jejich výzkumy a další aspekty ekonomie migrace shrnuje nová kniha Liberálního institutu Otevřené hranice: etika a ekonomie migrace.
Bryan Caplan diskutuje implikace a rozpory těchto dvou seminálních prací ve svém skvělém článku The Myopic Empiricism of the Minimum Wage (česky zde).
Když se podíváme kolem sebe, zjistíme, že v uplynulých třiceti letech našli a nacházejí ekonomové takových přirozených experimentů spousty, např.: vliv zavedení eura na velikost růstu HDP, vliv odstranění celních překážek na objem zahraničního obchodu nebo na růst HDP, vliv prodloužení nebo zkrácení mateřské na platovou nerovnost atd. atd. Prakticky každý ekonomický výzkum, o kterém čteme v novinách, je založený na metodách, jejichž průkopníky se stali letošní nobelisté.
Vtipné je, že zatímco ekonomové na tyto metody čekali až do 90. let 20. století, John Snow (ne ten z Winterfellu) je používal při zjišťování příčin cholery již o 150 let dříve.
Druhý z nobelistů Joshua Angrist má taktéž velmi slavný paper s Alanem Kruegerem, tentokrát z roku 1991 a týká se vlivu vzdělání na mzdu. Každý ví, že vzdělaní lidé vydělávají více peněz. Že je zde kauzální efekt, tedy že vyšší mzda je díky vzdělání, to už ovšem není tak lehké dokázat. Metoda tohoto paperu zpočátku zní naprosto šíleně, ale autoři vás rychle přesvědčí, že je geniální.
Dnes nikoho nepochybuje o kauzálním vlivu vzdělání na mzdu, debata se nicméně vede na novém poli: zvyšuje vzdělání váš plat, protože vás něco nového naučí (model zvyšování lidského kapitálu), nebo protože vás jednoduše odliší od lidí, kteří nejsou dobří zaměstnanci (signalizační model)? Zastánkyní modelu lidského kapitálu je např. harvardská ekonomka Claudia Goldin, zastáncem signalizačního modelu je např. Bryan Caplan, ekonom z univerzity George Masona.
Joshua Angrist má také kurs na Marginal Revolution University s názvem Mastering Economics, který si můžete celý zdarma pustit. Možná inspirace do dalšího lockdownu?
Guido Imbens se méně zajímá empirickými studiemi, spíše je tvůrcem teoretických metod, na kterých ta empirická data posléze ostatní zkoumají. Společně s Angristem (1994) se zabýval studiem tzv. Local Average Treatment Effectů (LATE) a společně s Angristem a Rubinem (2012) tím, jak správně používat tzv. instrumentální proměnné. Tyto výzkumy a vylepšení teoretických metod nám umožňují lépe pochopit, jak se máme konkrétně dívat na data z výše zmíněných přirozených experimentů, neboť data z reálného života jsou často neskutečně promíchaná a ovlivněná spoustou proměnných, takže je velmi důležité a zároveň složité určit, kterým směrem jde kauzalita – tedy co ovlivňuje co.
Joshua Angrist byl svědkem na svatbě Guida Imbense, jehož manželka Susan Athey je sama potenciální nobelistkou. Manželský paper o tom, co by ekonomové měli znát o metodách machine learningu, vyšel v roce 2019.
Stejně jako v letech 2018, 2019 a 2020, kdy jsem o nobelistech psal pro Liberální institut já, jde o velké postavy ekonomie a zcela zasloužené laureáty, u kterých můžeme pouze litovat, že život je tak krátký a nemůžeme si jejich výzkum přečíst úplně kompletní.
Na závěr musím vzdát hold Marku Hudíkovi, který skvěle odhadl tři čtvrtiny letošní ceny:
Článek jako obvykle vychází z článků na Marginal Revolution (zejména zde) a z materiálů nobelovského výboru.
