Hodnotíme programové prohlášení vlády: 3. Sociální a rodinná politika

Úvodem ke kapitole o sociální politice je třeba říct, že ačkoliv máme jako liberálové obecně averzi k velkému sociálnímu státu, nelze ignorovat skutečnost, že pandemie zasáhla velkou část Čechů, ať už přímo na životní úrovni a jejich možnostech pracovního uplatnění, nebo je připravila o úspory. Programové prohlášení správně zmiňuje i vyšší míru inflace, která spořícím Čechům rovněž nepomohla. Opatření také zasáhly s větší silou některé regiony a některé sektory české ekonomiky. Je proto na místě, aby sociální politika byla po dvou letech pandemie důležitou částí programu nové vlády, stejně jako dlouho slibovaná reforma důchodového systému.

Co naopak nemá v programovém prohlášení jakékoliv liberální vlády co dělat je rodinná politika, natož aby byl o téma rodiny prodloužen název resortu MPSV; tato oblast života by měla být zcela věcí jednotlivců. Ve vládě spojující konzervativní i liberální strany může jít o jeden z třecích bodů, a udělení resortu Marianu Jurečkovi i návrh jeho přejmenování může být indikací, který z náhledů v této oblasti nejspíše bohužel převládne.

Rodinná politika a zaměstnanost

Nejedná se o jedinou problematickou oblast vládního programu. Flexibilní úvazky například jsou skvělým benefitem, ke kterému se v pandemii uchýlila řada firem, a kde možné, stát by je mohl začít nabízet svým zaměstnancům. Nedává však smysl, aby stát flexibilní úvazky dotoval jinak, než zjednodušováním pracovně-právní administrativy. Jinak pouze přispívá k umělému přesouvání pracovní síly z pozic, kde třeba flexibilní úvazky nejsou snadno možné, ačkoliv se jedná o společensky důležité pracovníky.

Kritizovat musíme také několikrát zmíněnou podporu kurzarbeitu a kratších úvazků, které pouze rozprostírají nezaměstnanost. Pandemie je pomalu na odchodu a v běžném pořádku a stavu mizivé nezaměstnanosti nemá dotování nástroje udržujícího podzaměstnanost místo.

Automatická valorizace minimální mzdy daná zákonem je jedním z nejvíce ambivalentních návrhů v celé sekci. Samo o sobě navyšování minimální mzdy není dobrým krokem, a nejlepší by bylo minimální mzdu úplně zrušit, nebo nechat ustrnout na současné výši a nechat inflaci, aby vykonala své. Na druhou stranu valorizace pouze o inflaci by mohla minimální mzdu udržet na současné relativně nízké výši, kdy zasahuje pouze zlomek zaměstnanců, a uchránit jí před populistickým zvedáním. Pokud by pak do budoucna nebylo možné změnit minimální mzdu či míru valorizace pouhým nařízením vlády, jednalo by se navíc o dobrou pojistku vůči budoucím levicovějším vládám.

Na druhou stranu dobrým krokem je zjednodušení a digitalizace administrativy v oblasti zaměstnanosti, sociálních dávek, či podpory zaměstnavatelů ve vztahu se státem. Slibovat si od tohoto kroku zásadní úsporu pro stát je však naivní. Přestože je pravda, že méně času papírováním sociálních dávek umožní například uchazečům o práci aktivněji se věnovat hledání nové práce či rekvalifikaci, úspora byrokracie se zaměstnanci, byť chvályhodná, ušetří dle našeho Indexu byrokracie malé firmě méně než tři hodiny na pracovníka měsíčně, a to při jejím snížení na nulu.

Jednoznačně dobré kroky jsou také zvýšení limitů pro DPČ a DPP, a zjednodušení podmínek pro imigraci pracovníků, která by pochopitelně měla být umožněna v co největší míře.

Rodina

Nemalá část programu se věnuje již zmíněnému tématu rodiny, a to zejména skrze dotování rodin s dětmi. To jednak nepřímo službami, jako podporou a zřizováním dětských skupin, kroužků a volnočasových aktivit, stejně jako přímo „nastavením finanční podpory podle věku dítěte a náročnosti péče“, které lze těžko chápat jinak než celkové zvýšení příspěvků na děti. Podobné kroky jsou znakem vnitřní ideové rozporuplnosti pravicových konzervativních vlád.

Přesto lze v programovém prohlášení k tématu rodina najít i dobré návrhy. Mezi ně patří rozšíření dostupnosti paliativní péče, pomoci ohroženým dětem, či podpora pěstounů; dokud tyto oblasti zůstávají téměř výhradně provincií státu, je namístě, aby byly zajištěny funkčně a dostupně.

Programové prohlášení také slibuje „upřednostňování vyrůstání dětí v rodinách namísto v ústavech“. V této souvislosti nejde nezmínit markantně chybějící problematiku manželství osob stejného pohlaví. Jediný bod celého prohlášení, který se tomuto tématu věnuje, je vágní zmínka v kapitole Právo, slibující „úpravu právních podmínek pro registrované partnery“. Přitom je to právě umožnění adopce stejnopohlavními páry, které může zvýšit počet možných adoptivních rodin, stejně jako by šlo o zásadní krok k zrovnoprávnění různých forem rodin. Je škoda, že programové prohlášení i obsazení resortu v tomto ohledu nevzbuzuje velké naděje, a že konzervativnější vládní strany zatvrzele trvají na středověké představě rodiny.

Sociální služby a sociální dávky

Oblast sociálních dávek je pro středo-pravicové vlády obecně náročná, jelikož část jejich voličů si přeje od vlády dostat více na příspěvcích či službách, zatímco zbytek jí každé takové navýšení bude vyčítat. Tuto rozpolcenost reflektují i mimořádně vágní sliby pro tuto oblast.

Kroky jako „respektování regionálních potřeb“ nebo „zajištění spravedlivého odměňování pracovníků v sociálních službách“ zní jako principy, které měly v sociální politice být vždycky. Eliminace byrokratických a administrativních břemen, transparentnost a digitalizace komunikace s úřady, nebo propojenost resortních úřadů či podpora dostupnosti technologií všechny zní jako dobré kroky, ale opět se nejedná o nic nového či příliš konkrétního.

Vzhledem k vágnosti celé sekce nelze najít žádný vyloženě špatný krok, u mnoha návrhů bude do značné míry záležet na to, v jaké formě budou nakonec implementovány. Jako jednoznačně dobrý krok hodnotíme odstranění bodů zlomu z dávkových a daňových systémů.

Důchodový systém

Kritika nereformy důchodového systému minulou vládou byla jedním z volebních témat současné vládní dvoj-koalice. Je tedy škoda, že na více informací o slibované reformě si budeme muset počkat až do roku 2023, do kdy vláda slibuje připravit specifický návrh.

Předběžně se však bude jednat o trojpilířový systém s dobrovolnou složkou z vlastního spoření do státního fondu, „zásluhovou“ složkou vypočítanou na základě odvodů a počtu dětí, základní složkou. Nelze tedy na základě dostupných informací říct, že by se jednalo o skutečně novátorskou reformu. Programové prohlášení navíc slibuje, že i samotná základní složka se oproti současnému stavu zvýší a věk odchodu do důchodu se sníží. Je tedy otázkou, jaký problém podobná reforma nereforma vyřeší, pokud se za ní neskrývá zároveň zvýšení odvodů.

Naopak dobrý nápad je podpora pracujících důchodců. Důchodci setrvávající v zaměstnání nadále odvádí odvody, a v podstatě si tak jen svou prací přendávají peníze z pravé kapsy do levé. Pokud logika současného systému tkví v tom, že člověk určitý počet let platí důchodové „pojištění“, které následně čerpá, neměl by již od důchodového věku být povinen do systému dále přispívat.

Spravedlivě zní i aplikování změn na již současné poživatele důchodů, pokud jsou změny k jejich prospěchu, nebo možnost dobrovolného společného vyměřovacího základu manželů – za absence rovného manželství všech osob však jde zároveň i o prohloubení diskriminace registrovaných partnerů.

Kuriózní nápad v sekci důchodů, o kterém jsme již jednou psali, je pak možnost platit 1 % svého důchodového pojištění rodičům nebo prarodičům. Rozumíme myšlence, že děti a vnuci pak mají možnost podporovat své příbuzné navíc k jejich důchodům, což velká část z nich již dělá. Proč však prostě nesnížit důchodové pojištění o to jedno procento a nenechat lidi, ať s penězi naloží dle libosti, než vymýšlet zbytečný a administrativně komplikovaný krok.

V krátkém shrnutí tedy jako nejlepší a nejhorší návrhy ze sekce Sociální a rodinné politiky hodnotíme následně:

Nejlepší nápady