Vláda Petra Fialy se s největší pravděpodobností dožije 20. výročí vstupu České republiky do EU, které nastane během pálení čarodějnic o půlnoci z 30. dubna na 1. května 2024. Taktéž se Česká republika v druhé polovině letošního roku zhostí předsednictví Rady EU. Pro vládu Mirka Topolánka skončilo toto předsednictví v první polovině roku 2009 předčasně, zatím se zdá, že Petr Fiala bude mít větší štěstí.
Mezitím však došlo ke schválení Lisabonské smlouvy, jež zavedla úřad stálého předsedy Evropské rady. Tím je dnes bývalý belgický premiér Charles Michel, takže Petr Fiala na rozdíl od Mirka Topolánka nebude předsedat Evropské radě.
Kapitola „Evropské záležitosti“ je v programovém prohlášení vlády poměrně krátká a opakuje klišé, která slýcháme už dvacet let – o dokončení vnitřního trhu, o subsidiaritě, o důležitosti předsednictví, o důležitosti evropské spolupráce atd.
Krátkost a nekonkrétnost kapitoly přesně odpovídá skutečnému vlivu české vlády na chod Evropské unie a je v přímém kontrastu s tím, jaký vliv má Evropská unie na životy českých občanů a českou politiku. Česká vláda má – i jako předsedající země – v Radě EU sílu hlasu 2,36 %. Vládu taktéž bude zřejmě čekat vyjednávání o novém předsedovi Evropské komise a dalších institucí a nominace českého komisaře, to ale až po evropských volbách v roce 2024. Český komisař, a to i kdyby byl z ODS (tedy z evropské strany, která chce EU reformovat), v EU prakticky nic nezmůže. Vláda v současném složení naopak nestihne vyjednávání o novém sedmiletém finančním rámci, neboť ten současný vyprší až v roce 2027.
Praktické bezmocnosti české vlády (stejně jako vlády dalších států podobně velkých nebo menších) na unijní úrovni odpovídá tato část programového prohlášení. Můžeme vládu pochválit, že se hlásí k demokratičnosti, nebyrokratičnosti nebo obchodní otevřenosti EU. Můžeme se naopak mračit, že chce „prevenci nelegální migrace v místě a ve státech, kudy vedou migrační trasy“, ale praktický dopad obojího bude přinejlepším marginální.
Zajímavější by tedy bylo, kdyby programové prohlášení hovořilo o oblastech, kde Rada hlasuje jednomyslně. Jde např. o obrannou politiku, zahraniční politiku nebo daňovou politiku. Programové prohlášení těmto oblastem věnuje pouze jeden odstavec, cituji v plném znění:
„V oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU budeme prosazovat pevné transatlantické vztahy, proces rozšiřování EU o země západního Balkánu a budeme aktivním hráčem v rozvoji Evropské politiky sousedství, zejména Východního partnerství. Stejně tak budeme podporovat unijní angažovanost ve Středomoří i vůči zemím Sahelu.“
Z toho tedy vyčteme podporu dobrých vztahů s USA a podporu rozšíření EU o Albánii, Černou Horu nebo Srbsko. Všechny tři země jsou od potenciálního vstoupení do EU velmi daleko, takže můžeme poměrně bezpečně říci, že vláda Petra Fialy se tohoto rozšiřování nedočká.
Z programového prohlášení se ale nedozvíme nic o tom, jak se vláda staví k vytvoření evropské armády, jak se staví k centralizaci zahraniční nebo migrační politiky, zda je ochotná hledat spojence a případně vetovat zvyšování a centralizaci daní nebo zavádění nových unijních daní. Nedozvídáme se ani nic o tom, zda je vláda ochotná se práva veta v těchto velmi důležitých oblastech vzdát.
O zavedení eura programové prohlášení taktéž mlčí. To lze ale vnímat spíše jako pozitivní signál, neboť se vláda nezavazuje, že euro zavede.
Vláda Petra Fialy má k evropské integraci zřejmě ještě více vnitřně rozporné vztahy než vláda Mirka Topolánka. Na rozdíl od Topolánkovy vlády se Evropská unie nyní nenachází uprostřed velké ústavní změny EU, potenciál pro koaliční rozpory v evropských otázkách je tak menší. Premiérem je však vysokoškolský profesor politologie, autor standardní české učebnice o EU. Jistě má nápady, jak EU zreformovat směrem k decentralizaci a liberalizaci, avšak koaliční realita a realita síly českého hlasu v Bruselu mu neumožní více než být pasivním pozorovatelem.
Ing. Martin Pánek je ředitelem Liberálního institutu a bývalým poradcem tří poslanců evropského parlamentu.
