Izraelsko-palestinská válka probouzí vášně i daleko za hranicemi Levanty. K cenzurování veřejných projevů bychom však měli přistupovat s chladnější hlavou.
Britská ministryně vnitra varovala, že mávat s palestinskou vlajkou by mohlo být trestné. Francie zakázala pro-palestinské protesty. Totéž Německo. Premiér jednoho indického státu nařídil policii, aby se zabývala pro-palestinskými výroky na sociálních médiích. V USA vyhrožují pro-palestinským studentům představitelé škol a politici.
Český ministr vnitra Vít Rakušan oznámil na Twitteru, že experti na jeho ministerstvu došli k závěru, že heslo „from the river to the sea“ může naplňovat skutkovou podstatu trestného činu.
Osobně jsem toto heslo nikdy před současným konfliktem neslyšel, takže raději přidávám rychlokurs. Palestinskou arabštinou من المياه للمياه, romanizováno: min al-mayeh lil-mayeh, znamená doslova „od vody k vodě“. Možná by to nějaký Čech dokázal přebásnit, aby se to rýmovalo jako v angličtině, kde jej palestinští příznivci používají v celém znění „From the river to the sea, Palestine will be free“, tedy: Palestina bude svobodná od řeky k moři.
Řekou je myšlena řeka Jordán, která tvoří hranici mezi Izraelem a Západním břehem (též Judeou a Samařím) na jedné straně a Jordánskem na druhé straně a teče do mrtvého moře. Mořem je myšleno Středozemní moře, na kterém leží Pásmo Gazy.
Je zjevné, že když někdo mluví o tom, že mezi řekou a mořem má být jeden stát, nezbývá tam už místo pro ten druhý.
Heslo začala v 60. letech používat palestinská strana Fatah, ale např. zakládající dokument izraelské strany Likud, jejímž členem je současný premiér Izraele Benjamin Netanjahu, uvádí: „Mezi mořem a Jordánem bude pouze izraelská suverenita.“
Heslo tedy má za sebou více než šedesát let použití, konotací a interpretací. Souhlasím, že jde o něco podobného, jako je symbolika jižanské Konfederace – je možné, že někteří (nebo dokonce většina) lidí, kteří toto heslo používají, to nemyslí zle. V případě palestinského hesla mohou chtít ukazovat na civilní oběti izraelské ofenzivy nebo na příkoří, která se Palestincům pod nadvládou Izraele dějí. V případě jižanské vlajky mohou poukazovat na jižanskou hrdost nebo na příkoří, která se děla jižním Američanům ze strany federální vlády.
Oboje je dle mého v takovém případě nešťastné. Oba symboly jsou užívány vlivnými skupinami ve smyslu genocidy židů na jedné straně, zejména Hamásem, a otrokářství na straně druhé, a mám za to, že nezaujatý pozorovatel je v tomto smyslu také tak pochopí. Proto je dle mého hloupé používat tyto symboly, pokud člověk nesouhlasí s těmito cíli. (O konfederační vlajce už jsem kdysi psal.)
Být hloupý ale není a nemá být trestné. Vyjádřit názor, jakkoliv hloupý, nemá být trestné.
Nesouhlasím s bullshitovými trestnými činy, jako jsou schvalování trestného činu (§ 365 TZ) nebo podpora hnutí směřujících k potlačení práv a svobod (§ 403) nebo schvalování teroristického činu (§ 312e).
Trestány mají být činy, které jsou mířeny k tomu, aby vedly k bezprostřednímu násilí, a je pravděpodobné, že k němu povedou. To je tzv. Brandenburgův test podle případu Brandenburg v. Ohio (1969), dodnes platný limit svobody slova v USA. Výroky, které nepřekročí tuto hranici (nebo jinou, např. výhůžky), nejsou trestné.
Názory ohledně Hamásu nebo Likudu, stejně tak jako slovní podpora jedněch nebo druhých na sociálních sítích a náměstích trestána být nemá. Proč taky? Jak si pomůžeme, když budeme stíhat a trestat lidi za to, že něco plácli na internetu nebo na náměstí mávali nějakým transparentem. Nemluvím zde o výhrůžkách, ale o vyjadřování názoru, byť hovězího.
A ano, domnívám se, že to platí i pro neonacistické demonstrace a symboly, jak ostatně ukazují Spojené státy, kde takové demonstrace a symboly zakázané nejsou, a neonacisté jsou zde nulovou politickou silou. Pokud v USA zavládne fašismus, bude to nikoliv pod swastikou, nýbrž pod nápisy TRUMP a MAGA.
Ke čtení mohu jedině doporučit knihu Defending My Enemy, kterou napsal Aryeh Neier o případu Nazi Party v. Skokie (1977), v němž šlo o to, zda se členům Nacistické strany USA umožní uspořádat pochod vesnicí Skokie, ve které žilo mnoho lidí, kteří přežili holocaust. Neier, který se svojí židovskou rodinou uprchl z Třetí říše, v tomto případu hájil Nacistickou stranu před Nejvyšším soudem USA. Jeho zdůvodnění se dá shrnout do dvou bodů: (1) pokud bude nacistům umožněno, aby se projevovali, nebudou se moci prezentovat jako mučedníci, a jejich podpora bude minimální, (2) nechceme, aby budoucí vlády zakazovaly projevy, které se nelíbí jim.
V obou bodech má naprostou pravdu. Abychom si vypůjčili hypotetický příklad z blízké země, tak bychom přece nechtěli, aby nám vláda Róberta Fica mohla zakazovat slovní podporu Ukrajiny, a vláda např. Zuzany Čaputové mohla zakazovat ústní podporu Ruska.
Ano, vím, že to druhé mnozí chcete. Ale zamyslete se, jak takový zákon využijí vaši političtí nepřátelé, až budou u moci.
Častým omylem je taktéž přesvědčení, že kdyby Výmarská republika měla lepší zákony postihující nenávistné projevy, nedostal by se Hitler k moci. Nic nemůže být dále od pravdy. Německý týdeník Der Stürmer byl úřady popotahován 36krát, a jeho vydavatel skončil dvakrát ve vězení. „A díky tomu vyrostl z neznámé a okrajové figurky v celostátně známého bojovníka za svoji pravdu a mučedníka,“ jak píše Bohumír Žídek pro Finmag.
Proto vezměme rozum do hrsti a netrestejme hloupé blábolení na internetu ani na náměstích, a soustřeďme se na činy, které skutečně někomu působí násilí.
