Je obchod s chudšími zeměmi nespravedlivý? Pokud zaplatíme větší cenu, uděláme ho spravedlivějším? Nebylo by efektivnější poskytnout chudším státům přímou rozvojovou pomoc?
Fair Trade (FT) je systém, do kterého se zapojují výrobci z jihu na jedné straně a spotřebitelé ze severu na straně druhé. Výrobci dostávají vyšší než tržní cenu a dlouhodobý kontrakt, spotřebitelé za to dostávají (údajnou) jistotu, že při produkci nedocházelo k vykořisťování, tedy že zaměstnanci výrobců nepracovali za nízké mzdy a že se na výrobě nepodílely děti. Tato důvěra zákazníků pramení z označování FT výrobků logem Fairtrade, které provádí certifikační autorita. Hlavní myšlenkou FT je údajná nespravedlnost volného obchodu se zeměmi třetího světa, která prý vede k vykořisťování tamních obyvatel. A proto jim máme platit větší cenu. Hlavními položkami ve FT jsou káva, kakao (tedy např. čokoláda) a banány. Ale existují i FT květiny nebo hračky.
Jak to celé (ne)funguje?
Ve své bakalářské práci jsem se pokusil zanalyzovat celý systém FT od začátku řetězce na jeho konec. Zvláštní důraz jsem kladl na motivace účastníků – ptal jsem se, zda jsou to altruisté nebo egoisté. Jako zástupnou proměnnou za celý Fair Trade jsem si vzal kávu, která představuje přes 60 % FT obchodu.
Nemůže být žádných pochyb o tom, že původní farmáři jsou egoisté. Oni jsou zamýšlenými příjemci onoho altruismu. Jejich motivace je jasná – maximalizovat zisk. Zaručená cena, která je vyšší než tržní, však vede k nadprodukci a nižší kvalitě. Vyšší produkce vychází z prostého zákona nabídky. Čím vyšší je nabízená cena, tím vyšší je nabízené množství statku. To znamená, že káva se pěstuje i na méně příhodných místech, čímž trpí kvalita. Výrobce taktéž nemusí dbát o kvalitu, protože cena se s kvalitou nezvyšuje. Hypotézu potvrzuje Berndtová (2007), když ve své případové studii říká, že kvalita FT kávy z Venezuely a Kostariky je nízká.
Co je ale důležitější, ne každý může být FT pěstitel kávy. Velké firmy jsou ze systému vyloučeny. FT výrobci zvyšují nabídku kávy, tím pádem musí poklesnout cena kávy, která se prodává za tržní ceny, a tím pádem je na tom běžný (non-FT) výrobce ještě hůře. Podle Berndtové je navíc na světových trzích tolik FT kávy, že i certifikovaní výrobci musí prodávat až 80 % své produkce jako konvenční kávu, takže jsou vlastně konkurencí sami sobě!
Za zmínku též stojí, že podle výzkumu časopisu Economist (2006) se k samotnému farmářovi dostane pouze 10 % přirážky, o kterou je pro zákazníka FT káva dražší než konvenční káva z vedlejšího regálu.
Informační asymetrie – tedy převaha informací na straně nabídky či poptávky – existuje na všech trzích. Není jen tam, kde si kupujete ojetá auta (jak ukázal nositel Nobelovy ceny George Akerlof); existuje, když si kupujete pojištění (kde máte o svých rizicích vy lepší informace než pojišťovna), existuje, když si kupujete salám (kde o zboží má více informací prodejce než zákazník) nebo na jakémkoliv jiném trhu, který si představíte. Není to tedy existence informační asymetrie, která odlišuje FT trhy od ostatních. Domnívám se však, že tu existuje značný rozdíl.
Pokud si kupujete např. housku, jsou vaše požadavky z velké míry přezkoumatelné – mluvím např. o výskytu jedovatých látek. Ostatně kvůli tomu tady, alespoň oficiálně kvůli tomu, tady existují úřady jako Česká obchodní inspekce nebo Česká potravinářská inspekce (v očích pravidelných čtenářů Laissez Faire půjde však zřejmě o úřady na zrušení). Navíc pekaři housek jsou pod přímým konkurenčním tlakem. Asi žádný pekař by nechtěl, aby o něm konkurence prohlašovala, že housky plete na cigaretovém prachu. Tvrdím, že nepřezkoumatelné vlastnosti (jako dodržování zákoníku práce) spotřebitele nezajímají.
Avšak u FT je situace jiná. Zákazníci poptávají tytéž přezkoumatelné kvality, ale nadto poptávají kvality ex post nepřezkoumatelné. Neexistuje způsob, jak zpětně zjistit, zda se na výrobě produktu podílela dětská práce, nebo kolik bylo farmářům zaplaceno. Konkurence, pokud existuje, nemá zájem zpochybňovat důvěru vkládanou ve Fair Trade. Zákazníky by to mohlo přivést k nepohodlným otázkám, takže celý FT systém musí zůstávat v omertě.
Financial Times (2006) popisuje závažná porušení FT pravidel: Farmáři neobdrželi svou minimální mzdu, necertifikovaná káva byla prodávána jako certifikovaná a některé plantáže byly nalezeny v chráněných deštných pralesích. Minimální mzda v Peru byla v té době 11,20 soles na den. Na čtyřech z pěti farem, které list navštívil, dostávali dělníci méně než 10 soles na den. Představitelé FT se k problému odmítli postavit čelem.
Není mi znám žádný způsob, jak tuto informační asymetrii překonat. FT firmám sice nelze upřít jistou minimální snahu o vyřešení tohoto problému (Fair Trade cestování, certifikace oddělená od inspekce, licencování velkým firmám), ale pokud tuto snahu domyslíme do důsledků, zjistíme, že pravděpodobně nemůže fungovat.
Co se nákupu této „sociální spravedlnosti“ týče (čtenář Hayeka promine), dojdeme k závěru, že zákazníci z bohatého severu, kteří dobrovolně platí větší peníze za pochybnou FT kávu, jsou nepochybně altruisté a stav farmářů na jihu jim skutečně leží na srdci (nejspíš se u nich neprojevuje ani tzv. Veblenův efekt, tedy že by kupovali drahé zboží z prestižních důvodů). U prostředníků – jako jsou FT obchody, certifikační a dohledové autority nebo FT popularizátoři – nelze jednoznačně rozhodnout. Existují mezi nimi altruisté i egoisté.
Největšími světovými producenty kávy jsou Brazílie následovaná Vietnamem, Kolumbií a Indonésií. Největšími světovými konzumenty per capita jsou potom s velkým náskokem Finové, následovaní Nory, Islanďany a Dány. Z tabulek je jasné, že kávu od farmářů z jihu nakupují bohatší spotřebitelé ze severu.
Jak už jsme si řekli, vyšší cena vede k nadprodukci. Zaručená cena potom zamlžuje komparativní výhody a dělá výrobce z jihu závislými na této formě rozvojové pomoci. Yanchus a Vanssay (2003) tvrdí, že než takováto nestandardní forma rozvojové pomoci by lépe pomohla klasická rozvojová pomoc. Čtenářům LF dobře známý Mojmír Hampl (2009) přesvědčivě argumentuje, že ze všeho nejlepší je volný obchod. Z dlouhodobějšího hlediska by tedy pro jižany bylo nejlepší prodávat svoji kávu jako běžnou tržní komoditu.
FT výrobci mají zakázáno, aby na jejich farmách pracovaly děti. Dětské práci se ve své bakalářské práci věnuje můj spolužák David Dolejší (2010). Stručně (a trochu nepřesně) lze říci, že děti nepracují na farmách z plezíru, ale protože je to jejich nejlepší příležitost. Pokud jim tuto možnost zakážeme, určitě si tím nepolepší. Lze ocitovat Lidské jednání od Ludwiga von Misese: „Je překrucováním skutečnosti tvrdit, že továrny odvedly hospodyně od výchovy dětí a z kuchyní a děti od jejich her. Tyto ženy neměly co vařit a čím krmit své děti. Tyto děti žily v nouzi a hladověly. Jejich jediným útočištěm byla továrna. Doslova je zachránila před smrtí hladem.“
Zajímavým fenoménem je prodej FT produktů konečným zákazníkům za nižší než tržní cenu. Zatímco čeští propagátoři FT nepřijímají podobné praktiky s nadšením, certifikační autorita to vidí přesně naopak a říká, že to je jenom dobře, protože si tak FT produkty koupí více lidí.
Poslední zajímavou kapitolou, kterou jsem se ve své práci zabýval, je Fair Trade ve veřejné volbě. Vše začalo v nizozemské provincii Groningen, kde se úřady rozhodly nakupovat jedině FT kávu, a to za situace, kdy veřejný dluh Nizozemí činil 45,5 % HDP a od té doby rostl na 60,9 % (Eurostat). Společnost Douwe Egberts dala záležitost k soudu, který prohrála. Soudce odůvodnil svůj rozsudek mimo jiné tím, že každá firma se může stát certifikovaným prodejcem FT, takže rozhodnutí úřadů není diskriminační. Vzato ad absurdum, pokud by se všechna káva prodávala jako FT, nebylo by možné stanovit FT cenu, která se odvozuje od ceny běžné kávy stanovenou přirážkou.
Skotsko a Wales propagovaly a propagují FT v kampaních placených z veřejných rozpočtů a tak jako v Groningenu mají úřady nakupovat pouze FT kávu. V roce 2007 byla vláda Jejího Veličenstva kritizována parlamentním výborem za malé prosazování FT – to bylo v době, kdy britský veřejný dluh činil 44,7 % HDP a vyrostl k 68,1 % v roce 2009 (Eurostat).
Důvtipného čtenáře samozřejmě nepřekvapí, že ve FT oblasti se angažuje také Evropská Unie na všech úrovních. Od roku 1994 vydá téměř každoročně některý z orgánů rezoluci nebo doporučení k podpoře FT.
Evropská unie by ale samozřejmě udělala pro rozvojové země nejlépe, pokud by odstranila celní a jiné překážky obchodu. Předpokládám nicméně, že vysvětlovat tuto trivialitu čtenářům Laissez Faire by bylo nošením sov do Atén. Pokud by se přece jen našel nepozorný čtenář, který nezná škodlivost celní politiky, musím ho odkázat na Bastiatovu Petici výrobců svíček (LF listopad 2008).
Jak vyplývá z teorie veřejné volby, politici jsou egoisté. Jsou egoisté i v prosazování FT – chtějí před voliči ukázat, jak jim jde o blaho třetího světa.
Co říci závěrem? Přestože zejména na straně zákazníků je Fair Trade altruistickým jevem, vychází při důkladné analýze najevo, že spíše než projektem na spasení světa je projektem, který musí selhat.
