Nelegitimní prezident USA Donald Trump zahájil další kolo svého programu amerického ču-čche a uvalil veliká cla na dovoz ze všech zemí světa. Co za tím vězí? Co na to říká ekonomie? Co na to říká právo? A jak bychom na to měli reagovat? Pokusím se vysvětlit v tomto článku. Článek je delší, podíváme se na obchodní bilanci, legalitu těchto cel, velikost skutečně uvalených, na dohody o volném obchodu, na nekompetentnost Trumpova týmu a na to, kdo cla skutečně platí.
Donaldu Trumpovi je těžké připsat nějaké jeho skutečné názory, avšak dvě věci se táhnou jeho veřejnými prohlášeními jako červená nit po dlouhá desetiletí: nenávist k mezinárodnímu obchodu a nenávist k migrantům. Sám Trump to ostatně uvedl ve svém projevu v Růžové zahradě Bílého domu:
Řeknu vám, že když se zdálo, že zvítězím, oznámil jsem, že budu postupovat přesně podle toho, o čem dnes mluvíme. Jde o výraznou konzistenci – o tomto tématu jsem hovořil už 40 let, protože jsem viděl, co se tehdy děje. Když se podíváte na mé staré projevy, když jsem byl mladý, velmi pohledný, když jsem tenkrát byl v televizi, tak jsem mluvil o tom, jak nás ty země okrádají. Chci říct, že se nic moc nemění. Jediné, co se změnilo, byly ty země, ale nic se opravdu nezměnilo, ale právě proto je to taková čest, je to taková čest, že to konečně můžu dělat.
Ostatně, legendární novinář Bob Woodward do své knihy o Trumpovi dokázal sehnat i toto Trumpovou rukou psané lakonické stanovisko, že mezinárodní obchod je špatný.
Obchodní bilance
Trumpův pohled vychází z tragického nepochopení tzv. obchodní bilance. Obchodní bilance je účetní identita, která nám říká, jaká je čistá pozice dané ekonomiky v jejím zahraničním obchodě. Když tedy nějaký spotřebitel v USA nakoupí jeden Volkswagen z Evropy, započítá se to pro USA jako dovoz (import) ve výši dejme tomu 20 tisíc dolarů. Když někdo z Evropy nakoupí z USA třeba počítač IBM za 2 tisíce dolarů, započítá se tato transakce jako vývoz (export).
Obchodní bilance (tedy čistý export) bude z těchto dvou transakcí pro USA záporná, protože toho USA dovezly více než vyvezly, konkrétně o 18 tisíc dolarů.
Donald Trump si myslí, že to znamená, že USA byly o 18 tisíc dolarů okradeny. Dává to smysl? Nedává. A to ani když spočítáte čistý vývoz za rok. Ano, USA mají dlouhodobě tzv. deficit obchodní bilance. To znamená, že více zboží dovezou, než vyvezou. Ptáte se, kde na to berou peníze? Obchodní bilance je pouze jednou složkou tzv. platební bilance, a pro zjednodušení nám postačí vědět, že deficit obchodní bilance (běžného účtu) je vyrovnán přebytkem na finančním účtu platební bilance. To jsou investice. Američané totiž neradi spoří, „chybí“ jim kapitál, který u nich za ně investuje zbytek světa, např. spořiví Japonci. Ti spoří v dluhopisech vlády nebo akciích amerických firem, čímž financují americký dovoz zboží.
Frédéric Bastiat, francouzský ekonom poloviny 19. století, svým skvělým stylem kritizuje nesmyslnost Trumpova pohledu na obchodní bilanci:
Byl jsem v Bordeaux. Měl jsem sud vína v hodnotě 50 franků; poslal jsem jej do Liverpoolu a celnice zanesla do svých záznamů export v hodnotě 50 franků.
V Liverpoolu se víno prodalo za 70 franků. Můj obchodní agent směnil těch 70 franků za uhlí, které se dopravilo do Bordeaux, kde se na trhu prodává za 90 franků. Celnice si pospíšila zaznamenat import v hodnotě 90 franků.
Obchodní bilance je zde pasivní: import převyšuje export o 40 franků. Jelikož důvěřuji svým účetním knihám, vždy jsem se domníval, že těchto 40 franků pro mne představuje zisk. Avšak pan Mauguin mě přesvědčuje, že tyto peníze představují moji ztrátu a že je to ztráta pro celou Francii, která se děje skrze mou osobu. […]
Moje druhá transakce měla velice odlišný výsledek.
Odeslal jsem lodí z Périgordu několik bedniček lanýžů, které mě přišly na 100 franků; byly určeny pro dva význačné britské kabinetní ministry, kteří byli ochotni za ně zaplatit velmi vysokou částku, o níž jsem předpokládal, že ji obdržím v anglických librách. Ale běda! Byl bych udělal lépe, kdybych je byl býval sám snědl (myslím ovšem ty lanýže, a nikoli anglické libry nebo toryovské ministry). Nebyl bych zakusil nic z té ztráty, k níž došlo poté, co se loď vezoucí mé lanýže potopila hned po vyplutí z přístavu. Celník, který při této příležitosti konstatoval export ve výši 100 franků, již nikdy neměl možnost zaznamenat žádný import, který by se byl realizoval v návaznosti na onen export.
Skutečnost je ta, že hranice nemají žádný ekonomický vliv. Můžeme např. počítat obchodní bilanci pro jednotlivé státy USA. Trump dokonce tvrdí, že obchodní deficit s Kanadou je problém, ale pokud se Kanada stane 51. státem Unie, problém to být přestane. Jakou to má logiku?!
Nebo můžeme počítat obchodní bilanci pro jednotlivá města. Jaká je obchodní bilance Prahy s Kladnem? Nevím a vědět nepotřebuji, je to zcela irelevantní. Můžeme jít na úroveň ulic nebo dokonce jednotlivců. Tam je schované jádro pudla. Neobchodují spolu země, ale jednotlivci. Jeden spotřebitel si koupí něco od jedné firmy. Nebo jeden dodavatel od jednoho subdodavatele. To je vše, žádné státy v tom nefigurují.
Nebo si snad myslíte, že je ekonomický rozdíl, zda si koupím nějaké zboží (např. kávovar) v české pobočce Lidlu, nebo v německé? Popř. pokud si ho koupím na Aliexpressu? Je to přece zjevně totéž! Akorát při nákupu na Aliexpressu získá nějaký prostředník české koruny, které následně on sám smění za nějaké české zboží nebo investici v ČR. Rozdíl je tedy pouze v existenci prostředníka.
Podle Trumpovy logiky mě okrade lahůdkářství o 50 Kč, pokud si v něm koupím třeba ruské vejce a housku za 50 Kč. Oni mi prodali zboží, já jim nic, tedy moje obchodní bilance s tímto lahůdkářstvím je minus 50 Kč. Je skutečně řešením nadto ještě zaplatit vládě 25 Kč clo???
Ilegalita podle WTO a podle amerického práva
Proč tedy země uvalují na jiné země cla, pokud víme už minimálně dvě stě let, že je to nesmysl? Dobrá otázka!
Ekonomové na ni odpovídají díky části ekonomie, která se jmenuje ekonomie veřejné volby. Ta říká, že zájmové skupiny často uspějí s prolobbováním výhod, které mohou čerpat, protože pro ně představují koncentrovaný zájem. Pokud si zemědělci prolobbují dotace, zemědělců je (oproti všem obyvatelům) malý počet, a v tomto počtu se podělí o výhody. Náklady na toto politické opatření jsou však rozprostřeny mezi všechny daňové poplatníky. Zatímco zemědělcům stojí za to lobbovat za výhodu, která každému přinese např. 5000 Kč měsíčně, daňovým poplatníkům nestojí za to protestovat proti opatření, na které budou muset platit např. 50 Kč měsíčně.
Stejné je to s cly. Clo chrání domácí výrobce před zahraničními, pro domácí výrobce poskytuje koncentrovanou výhodu. Ale náklady jsou rozprostřeny mezi všechny ostatní, nikdo nemá zájem na tom proti tomu opatření protestovat. Pouze my liberálové. 🙂
Tyto tendence jsou ještě posíleny tím, že obyvatelé mají zkreslené představy o tom, jak funguje ekonomika, a ochranářská opatření často podporují, i když jim osobně škodí. Bryan Caplan o tom má celou knihu. Ekonomové nakonec přesvědčili politiky, že volný mezinárodní obchod je lepší, a tak cla v po druhé světové válce klesala. Za účelem rozvíjení mezinárodního obchodu byla také založena Světová obchodní organizace.
Daniel Hannan, prezident Institutu za volný obchod, píše:
Základní architektura, která umožnila světu dosáhnout od konce druhé světové války masivního snížení cel a dalších obchodních bariér, byla postavena na této myšlence: vzhledem k politickým nákladům na vystavení vlastního průmyslu zahraniční konkurenci by vyjednavači, kteří by s tímto výsledkem souhlasili, museli získat kompenzaci v podobě lepšího přístupu na zahraniční trh pro své vývozce, aby se vyrovnaly domácí výsledky. Ačkoli je nelogické – dokonce intelektuálně nepoctivé – vést obchodní jednání na základě myšlenky, že vlastní bariéry jsou aktivy, které je třeba odstraňovat po málu a pouze tehdy, pokud jsou vyměněny za přístup na exportní trhy, faktem je, že mezi lety 1947 a 1994 klesla průměrná celosvětová cla ze 40 % na 4 %. Riskujeme, že se Adam Smith bude v hrobě obracet, ale merkantilistická reciprocita přinesla zdravou dávku volnějšího obchodu.
Moderní mezinárodní obchod pod záštitou Světové obchodní organizace (WTO) stojí na základní myšlence: Každý členský stát WTO musí na všechny členy WTO uvalovat stejné clo. Jmenuje se to doložka nejvyšších výhod (most favored nation), kterou poskytují všichni členové WTO všem členům WTO. Není přípustné, aby si země stanovovaly jiné clo pro zemi X a jiné clo pro zemi Y, jako se tomu dělo v 19. století (kdy např. Britové uvalovali krutá cla na Čínu).
Vůči všem zemím tak existuje jednotný celní sazebník. A nezáleží, zda dovážíte clo z Evropské unie, Číny nebo třeba Austrálie. Pokud existuje jednotné clo, nemusíte teoreticky ani dokládat, odkud zboží skutečně pochází, ušetříte si tedy papírování a celní podvody.
Výjimku tvoří situace, kdy dvě země uzavřou dohodu o volném obchodu. Pak na sebe tyto země cla neuvalují (minimálně pro zboží pokryté touto smlouvou), avšak na všechny ostatní země uvalují stále stejné clo.
Příklad: Evropská unie má jednotný celní sazebník, tzv. TARIC. Ten uplatňuje vůči USA, Číně nebo Nigérii. Neuplatňuje jej však např. proti Kanadě, Mexiku nebo Japonsku, protože s nimi má uzavřeny dohody o volném obchodu (celý seznam zde). To samé až doteď respektovaly USA. Seznam jejich dohod o volném obchodu čítá např. Mexiko a Kanadu nebo Jižní Koreu. Tyto země tedy na USA (téměř) žádné clo neuvalují! Trump lže. (Téměř je v té větě proto, že každá dohoda o volném obchodu obsahuje drobné výjimky, které si zájmové skupiny, často právě zemědělci, dokázaly prolobbovat.)
To, co tedy udělal Donald Trump, že uvalil různá cla na různé země, je zcela bezpochyby v rozporu s právem WTO a také je to porušení bilaterálních dohod o volném obchodu, které USA uzavřely.
Cla jsou nejspíš nelegální také podle amerického práva. Právní zdůvodnění, které Donald Trump k uvalení cel používá, říká, že prezident může uvalit cla, pokud dovozy ohrožují národní bezpečnost. Obchodní deficit národní bezpečnost neohrožuje.
Spory o legalitu cel běžně řeší speciální federální soud United States Court of International Trade, za první Trumpova vlády žaloby neuspěly. Profesor práva Ilya Somin se nicméně domnívá, že tato cla jsou tak velká, že existuje šance, že je soudy shodí, mj. kvůli tzv. doktríně major questions, která říká, že zásadní otázky musí Kongres na vládu delegovat explicitně.
V každém případě si Kongres může celní politiku vzít zpět pod svá křídla. Stačilo by, aby se našel dostatek republikánských poslanců, kteří půjdou proti Trumpovi. Není to příliš realistické, avšak je to nejspíše realističtější než doufat, že Trump procitne ze svého pataekonomického uvažování.
Jaká jsou skutečná cla
Donald Trump a jeho američtí i evropští fanoušci říkají, že Trump má pravdu, že jiné země uvalují cla na USA, a on na to musí odpovědět.
I kdyby byla pravda, že ostatní země na USA uvalují větší cla, nijak z toho nevplývá, že na to USA musejí reagovat. Např. Singapur a Hongkong cla neuvalují na nikoho, přestože všichni ostatní na ně cla uvalují. Není nic špatného na tom mít nižší cla než jiné země. Naopak, to je dobrá politika!
Ale dává Trump smysl? Skutečně uvaluje reciproční cla? CNBC připravila tabulku s průměrnými cly, jak je počítá WTO, a se cly, jak je vidí Donald Trump. Začátek tabulky:
Podle WTO uvaluje Evropská unie na třetí země, tedy i USA, průměrné clo 2,7 %. USA uvaluje dle WTO na třetí země (včetně EU) průměrné clo 2,2 %, tedy ano, o něco menší. Podle výpočtů Světové banky je průměrné evropské clo 1,33 % a průměrné americké clo 1,49 %. Evropská komise uvádí:
Z technických důvodů neexistuje žádný „absolutní“ číselný údaj vyjadřující průměrnou výši cel na obchod mezi EU a USA, neboť tento výpočet lze provést různými způsoby, které přinášejí poměrně různorodé výsledky. Nicméně při zohlednění skutečného obchodu se zbožím mezi EU a USA činí v praxi průměrná celní sazba na obou stranách přibližně 1 %. V roce 2023 vybraly USA cla ve výši přibližně 7 miliard eur z vývozu z EU a EU vybrala přibližně 3 miliardy eur z vývozu z USA.
A dále říká:
Nemají Spojené státy pravdu ohledně asymetrie cel, jako je 10% clo EU na automobily ve srovnání s 2,5% clem USA?
Struktura cel se v jednotlivých ekonomikách liší, přičemž některá cla EU jsou vyšší než cla USA a mnohá další jsou naopak nižší. EU i USA mají celkově stejně nízká cla.
Ačkoli EU uplatňuje na automobily 10% clo podle doložky nejvyšších výhod, je důležité poznamenat, že USA ukládá clo ve výši 25 % na pick-upy, což je největší segment trhu s automobily v USA, na který připadá přibližně jedna třetina veškerého prodeje vozidel. Nejprodávanějším vozidlem v USA je pick-up Ford F-150.
Někteří Trumpovi přisluhovači se nechali slyšet, že do cel počítají také měnovou manipulaci a DPH. EU má několik měn a žádná není „manipulovaná“ – všechny evropské centrální banky používají stejné nástroje měnové politiky jako americký Fed.
DPH je neutrální k tomu, zda jde o prodej domácího nebo zahraničního zboží, tedy nejde o celní nebo necelní překážku mezinárodního obchodu. Lze učinit hypotetickou úvahu, že pokud jsou prodeje v EU zatíženy daní z přidané hodnoty, avšak v USA jsou zatíženy nižší daní z obratu, motivuje to prodejce směřovat více prodejů do USA, avšak jednak empirické výzkumy nic takového nepotvrzují a jednak je divné stěžovat si, že máte k dispozici více zboží.
Dohody o volném obchodu (TTIP a TPP)
Podívejme se na jeden z tweetů Lenky Zlámalové:
Kromě USA je zde uvedeno 15 zemí. Vezměme pro účely této diskuse data, jak jsou uvedena. I tak je tento argument falešný.
- Kanada a Mexiko uvalují uvedená cla na třetí strany, nikoliv na USA! USA s nimi mají dohodu o volném obchodu od roku 1994 (mírně změněno a přejmenováno Donaldem Trumpem na USMCA v roce 2018). Jižní Korea a Chile mají s USA taktéž dohodu o volném obchodu.
- (Hlupáci na sítích – ale i sám Donald Trump ve svém projevu – argumentují vysokými cly na zemědělské produkty, které mají výjimku, ale nevědí, že tato cla se uplatňují až po naplnění velkorysé kvóty. Každopádně pokud Trumpovi vadí kanadské clo na mlíko, má se soustředit na něj, ne uvalovat 25% clo na celou ekonomiku!)
- Hned šest dalších uvedených zemí (Německo, Velká Británie, Nizozemsko, Irsko, Itálie a Francie) by bylo pokryto dohodou o volném obchodu mezi EU a USA (TTIP), která byla vyjednávána, avšak Donald Trump vyjednávání během svého prvního období zrušil. Pak navrhl bezcelní dohodu, která se však nikam nedostala, protože Donald Trump se dlouhodobě domnívá, že EU je nekalá konkurence.
- Japonsko směřovalo společně s dalšími 10 státy (+ USA) k obří dohodě o volném obchodu (TPP), dokud z ní opět USA nevycouvaly během vlády Donalda Trumpa. Později se k dohodě přejmenované na CPTPP přidala i Velká Británie. Dalšími zeměmi jsou Austrálie, Brunej, Malajsie, Nový Zéland, Peru, Singapur, Vietnam (na který Trump uvalil 46% clo) a také již výše zmíněná Kanada, Mexiko a Chile.
Z patnácti zemí tedy zbyly pouze čtyři, se kterými USA nemají dohodu o volném obchodu nebo neměly mít, dokud Trump všechno nezkazil: Čína, Taiwan, Indie, Brazílie. To už ale tak nevyzní, že se všichni spikli proti USA, že? A pokud by Donald Trump chtěl dojednat liberalizaci obchodu mezi těmito zeměmi (asi s výjimkou Číny) a USA, celý svět by mu zatleskal. To však není to, co činí.
Nekompetentnost výpočtu
Chci jenom v krátkosti zmínit, jak nekompetentní je výpočet údajných cel, která uvalují ostatní země na USA, jaký předvedla Trumpova vláda. Český ekonom Jaroslav Borovička k tomu uvádí:
[Trumpův] vzoreček je pro daný účel koncepčně logický. Problém je, jak se s ním zachází, a jak se interpretuje. […] Teď k výše uvedenému koeficientu. Ten lze pohodlně rozložit na dvě čísla. První je takzvané „pass-through“ cla do koncových cen – neboli o kolik se zvýší cena dováženého zboží pro spotřebitele při zvýšení uvaleného cla o jedno procento. Druhým je cenová elasticita (citlivost) poptávky po dovozech. Čím větší je součin těchto čísel, tím citlivější jsou dovozy vůči uvaleným clům, a tím nižší je také nutné clo, které vynuluje obchodní deficit.
Tady se autoři výpočtů odvolávají na skutečně existující výzkum a uvádějí, že jako rozumné pass-through použijí 0,25, zatímco jako rozumnou elasticitu poptávky po dovozech použijí 4. Obě čísla spadají do intervalů, které lze považovat za smysluplné. […]
Trumpova administrativa výsledná čísla ještě zásadně a cíleně zkreslila. USA je totiž dovozcem zboží a vývozcem služeb. Schodek ve výměně zboží je tak částečně zacelen přebytkem ve výměně služeb. Trumpova administrativa ale služby ve výpočtu schválně ignorovala, a tím ona čísla zveličila. […]
Jak pass-through, tak i poptávkové elasticita použité pro výpočet výše popsaného koeficientu jsou sice smysluplné, ale zároveň také zatížené významnou nejistotou. Ta spočívá jednak v samotné nejistotě měření, jednak v tom, že výše uvedená čísla byla vypočítaná v kontextu ekonomickým kvaziexperimentů, které jsme v minulosti zažili.
Ty většinou zahrnují malé změny ve clech vůči jednotlivým zemím nebo produktům. Ale tak obrovská změna cel napříč zeměmi je úplně jiné opatření. Například pass-through může nyní být výrazně větší, klidně i blížící se jedné. Najednou by stačilo jen čtvrtinové clo. Poptávková elasticita také nemusí být konstantní s tím, jak roste samotné clo. Konečně, obě čísla budou zcela jistě heterogenní napříč zeměmi a používat průměr pro každou jednotlivou zemi tak dále zvyšuje nepřesnost. Ve výsledku je tak nutné připustit celé celkem rozsáhlé spektrum výší celních sazeb potenciálně konzistentních se zamýšleným účelem.
Trumpovi nohsledi navíc špatně přečetli paper, který se těmi koeficienty zabývá:
Elasticita dovozních cen v závislosti na clech by však měla být přibližně jedna (ve skutečnosti 0,945), nikoli 0,25, jak uvádí Trumpova administrativa.
Což je v důsledku jedno, protože tento výpočet je jenom pokus o to, aby Trumpova pataekonomie zněla sofistikovaně. Ekonomové, na jejichž papery se Trump odvolává, už se ostatně nechali slyšet, že s jeho celními opatřeními zásadně nesouhlasí.
Kdo platí cla
Bylo by chybou, pokud bych ještě nezmínil, kdo skutečně platí uvalená cla. Donald Trump říká, že je platí dovážející země, což je kardinální nesmysl – připomeňme si, že spolu obchodují firmy a spotřebitelé, ne celé země nebo vlády. Ale platí cla výrobci, nebo spotřebitelé? To závisí na elasticitách poptávky a nabídky.
Když je poptávka elastičtější (když má spotřebitel větší výběr), dopadají cla spíše na výrobce, kterému se tak sníží zisková marže. Když je poptávka méně elastická (když spotřebitelé nemají moc na výběr – např. u diamantů z Lesotha), platí clo spíše spotřebitelé, kterým se tak zmenší příjem, který mají k dispozici na koupení ostatního zboží. (Viz např. tento paper.)
A jak bychom měli reagovat?
EU a zbytek světa má teď unikátní příležitost prohloubit kooperaci mezi sebou a liberalizovat a posílit svůj vzájemný mezinárodní obchod. Líbilo by se mi, kdyby EU razantně snížila svoje cla, razanantně svoje necelní bariéry, zanechala hloupých nápadů na daň z digitálních služeb nebo uhlíkové clo a aby zrychlila dojednávání dohod o volném obchodu a přistupovala k nim skutečně jako k dohodám o volném obchodu, a ne jako k nákupnímu seznamu svých politických preferencí, které chce uvalit na třetí země.
Ale snažím se být realista. Celní sazebník EU, ve kterém se odrážejí tlaky lobbistických skupin, se nejspíš nepodaří radikálně zliberalizovat. Uhlíkové clo vypadá jako nová současná móda, tady taky nevěřím na střídmost. Pojďme tedy aspoň nezavádět daň z digitálních služeb, pojďme nezvedat plošně cla, a to ani na Spojené státy. Pojďme uzavřít co nejvíc dohod o volném obchodu, dokončeme dohodu s Mercosurem. A nalákejme americké vědce k nám.
Co se skutečně odvetných cel týče, pravidla WTO je dovolují. USA na nás uvalily nelegální cla, my máme právo, uvalit legální odvetná cla. Myslím, že bychom je měli zaměřit na republikánské distrikty. Abychom tlačili na poslance a senátory, aby se Trumpově nebezpečné politice postavili. Cla z prvního Trumpova období – na džíny, whiskey nebo motorky, jsou dobrým začátkem pro tyto úvahy. Ale nemá cenu zavádět cla plošná – např. na elektroniku, potraviny apod.
Závěrem si dovolím připomenout, že v roce 2020 jsme publikovali policy analýzu o stupidním nápadu českých poslanců zvýšit soběstačnost na úkor českého mezinárodního obchodu. Má název Potravinová soběstačnost – drahý a nebezpečný nápad a budeme rádi, pokud si ji pročtete.
O Trumpových clech jsem se bavil s Pavlem Teličkou v pořadu Pro a proti na Českém rozhlasu Plus:
