Rok 2025 nebyl pro Evropu rokem bez událostí. Zatímco válka na Ukrajině zuřila, Donald Trump vyvíjel na Evropskou unii značný tlak, a to jak v oblasti obchodu, tak bezpečnosti. Evropská politická scéna bude pravděpodobně i v roce 2026 bouřlivá. Zde je přehled toho, co nás může čekat.
1) Bude schválena obchodní dohoda s Mercosurem?
„Zdá se jisté, že [obchodní dohoda s Mercosurem] bude podepsána v polovině ledna,“ uvedl přední německý úředník po prosincovém evropském summitu, na kterém Itálie a Francie dosáhly odložení rozhodnutí o této obchodní dohodě mezi EU a latinskoamerickými zeměmi o jeden měsíc. To zní příliš optimisticky. Přestože je italská premiérka Giorgia Meloniová spokojena s opatřeními pro zemědělský sektor, která podle ní může Evropská komise zaručit „v krátkodobém horizontu“, může Evropský parlament dohodu stále zamítnout. To se stalo v roce 2012 v případě takzvané obchodní dohody ACTA, kdy odpůrci kritizovali „nejasné znění“ dohody, jejímž cílem byla lepší ochrana duševního vlastnictví.
Neúspěch dohody s Mercosurem by byl velkou ranou, jednání totiž trvají již více než čtvrt století. Vzhledem k americkému protekcionismu a rostoucímu napětí s Čínou se EU zoufale snaží o větší diverzifikaci svých obchodních partnerů. Zejména se zaměřuje na Latinskou Ameriku a jihovýchodní Asii.
EU si však sama může za to, že se stále potýká s uzavřením obchodních dohod. Evropské nadměrné regulace nejenže způsobují, že evropská hospodářská odvětví, jako je zemědělství, nejsou ochotna připustit na evropský trh produkty, které nemusí splňovat přísné evropské normy, ale EU se také opakovaně pokouší zneužívat obchodní jednání k tomu, aby zbytku světa vnucovala svá vlastní politická rozhodnutí. Například jednání s Mercosurem musela být znovu zahájena, protože EU najednou začala klást nové požadavky.
Špatné obchodní vztahy s jihovýchodní Asií mají také hodně co do činění s evropskými předpisy. Zejména evropská směrnice o odlesňování (EUDR), jejíž vstup v platnost byl právě opět odložen, vyvolala nelibost v zemích jako Malajsie a Indonésie, které podle nevládních organizací dosáhly významného pokroku v oblasti odlesňování. Částečně je to způsobeno jejich vlastními národními normami, které EU dlouho odmítala uznat a u kterých nyní požaduje, aby je tyto země doplnily o značnou byrokracii EUDR.
Skutečnost, že Trump vyjednal také významné výjimky pro USA, vedla k nerovnému zacházení s obchodními partnery. Ukazuje to, že regulační horlivost EU nemá dopad pouze na evropské výrobce a spotřebitele, ale také na její dobré obchodní vztahy se zbytkem světa. EU se nepodařilo uzavřít obchodní dohodu s Indií, a proto se nezdá pravděpodobné, že by k tomu došlo v roce 2026. Indie je zvláště znepokojena novým evropským klimatickým clem CBAM, dalším pozůstatkem z prvního funkčního období Ursuly von der Leyenové, které chrání evropský trh a tím zatěžuje evropské spotřebitele vyššími cenami.
2) Ohrožují německé zemské volby kancléře Merze?
V roce 2026 se budou konat volby v Maďarsku, kde se Viktor Orbán snaží udržet u moci, a v Bulharsku, kde protikorupční protesty svrhly dosavadní vládu, v zemi, která bude 1. ledna přijata do eurozóny.
Hlavní pozornost však bude upřena na výsledky pěti zemských voleb v Německu. Tři z nich se budou konat v bývalém východním Německu, kde je pravicově populistická AfD obzvláště silná. Od té doby, co Merz vyhrál volby v únoru 2025, klesla jeho formace CDU-CSU z téměř 30 procent v průzkumech veřejného mínění na méně než 25 procent, zatímco AfD stoupla z 21 na 26 procent, což z ní v současné době činí největší německou stranu. To vše souvisí s tím, že Merz porušil své volební sliby: rozpočtová disciplína byla vyhozena z okna a v oblasti migrace se téměř nic nezměnilo. Navzdory slibům přísně omezit slučování rodin vydalo Německo mezi lednem a listopadem více než 101 000 víz pro slučování rodin, z nichž většina směřovala do Turecka, Sýrie, Indie a Kosova.
Skutečnost, že německé úřady jsou také obzvláště nadšené z omezování svobody projevu, přičemž sám Merz osobně podal téměř 5 000 stížností na urážky na internetu, ho zrovna nečiní populárnějším. Debata o takzvané brandmauer – otázce, zda spolupracovat s AfD, například tím, že se AfD umožní podpořit menšinovou vládu – zuří.
Die Welt uvádí: „Otázka menšinové vlády by se mohla stát relevantní v Sasku-Anhaltsku v září 2026, pokud se AfD stane zdaleka nejsilnější stranou a centristické strany nezískají většinu.“ V závislosti na ztrátách CDU-CSU by se to mohlo v určitém okamžiku stát tématem i na národní úrovni. To bude pravděpodobně bez Friedricha Merze.
3) Jak se bude vyvíjet válka na Ukrajině?
Není příliš optimistické, že na Ukrajině nastane mír. Americký viceprezident J. D. Vance sám těsně před Vánocemi řekl, že navzdory snahám Trumpovy administrativy nemá „důvěru v mírové řešení“.
Bojan Pancevski, korespondent Wall Street Journal v Berlíně, říká: „Na rozdíl od toho, co se píše v novinách, jsou vojenští velitelé ochotnější obchodovat s územím než Zelenskyj. Jeho zájem (přežití) jako politika není stejný jako národní zájem. Kvůli svému špatnému vedení během války a korupci je velmi nepopulární mezi obránci, kteří otevřeně hovoří o převratu, ale nemají žádného vůdce.“
Jinými slovy, bude zajímavé sledovat vývoj na Ukrajině samotné. Vzhledem k tomu, že evropské země ani USA nejsou ochotny nabídnout této zemi skutečné bezpečnostní záruky, má Pancevski pravdu, když říká: „Nejdůležitější zárukou míru je silná ukrajinská armáda… Ukrajina čelí neřešitelnému problému: Rusko je jejím sousedem. Svou suverenitu si může udržet pouze tím, že se stane jakýmsi Izraelem na steroidech.“
Správně také říká: „Spoléhat se na kolaps ruské ekonomiky je pošetilé. Čas je na jejich straně, militarizovaná diktatura, která může a bude akceptovat obrovské oběti.“
Tento poslední postřeh není mezi zastánci stále se zvyšujících ekonomických sankcí vůbec běžný – jsme již u devatenáctého balíčku evropských sankcí a Rusko pokračuje v obchodování, byť nepřímo.
Na rozdíl od sankcí se západní vojenská podpora Ukrajině osvědčila a pomohla zemi bránit se, aniž západ vstoupil do přímého konfliktu s Ruskem. Alespoň dosud. Nyní, když USA již neposkytují finanční podporu, se evropští lídři v prosinci dohodli, že budou Ukrajinu finančně podporovat i nadále. Naštěstí byli natolik moudří, že neprovedli faktickou konfiskaci aktiv ruské centrální banky držených v EU, i když belgický premiér Bart De Wever musel vynaložit veškeré úsilí, aby vysvětlil, jak nebezpečné by to bylo.
4. Dojde k dohodě o dlouhodobých evropských výdajích?
Jednání o příštím dlouhodobém rozpočtu EU, neboli víceletém finančním rámci (MFF), který pokrývá výdaje EU v letech 2028 až 2034, se stala ještě složitějšími než dříve, protože z něj musí být financovány také úroky z půjčky Ukrajině. Podle odhadů se tato částka pohybuje nad 3 miliardami eur ročně. Pokud válka bude pokračovat, může dojít k dalšímu společnému zadlužení EU.
„Šetřivá“ aliance složená z Rakouska, Švédska, Německa, Nizozemska, Finska a Irska byla nyní posílena Francií a Belgií, které jsou čistými přispěvateli do rozpočtu EU, a od ledna možná také Dánskem. Požadují úspory v rozpočtu EU.
Záměrem je přijmout konečná rozhodnutí na evropském summitu v prosinci 2026. Jednou z hlavních obsesí Evropské komise je získat více „vlastních zdrojů“, tj. daňových pravomocí. Naštěstí jsou členské státy nepřátelské vůči plánům, jako je „Corporate Resource for Europe“ (CORE) nebo „Tobacco Excise Duty Own Resource“ (TEDOR).
Švédská ministryně financí Elisabeth Svantessonová již varovala, že tento návrh je „zcela nepřijatelný“. Poukázala na to, že Komise chce řešit nejen tabákové výrobky, ale i alternativy k tabáku, a stěžovala si: „Komise navíc chce, aby daňové příjmy plynuly do EU, a ne do Švédska.“ Právě švédský přístup, podle kterého jsou legální neškodné nebo méně škodlivé tabákové výrobky, jako je snus, vedl k významnému snížení počtu kuřáků a v důsledku toho i k významnému snížení nemocí souvisejících s kouřením. Evropská komise však přísahá na paternalistický přístup a stále vyšší daně, přičemž ignoruje skutečnost, že by to mohlo stimulovat černý trh.
Bohužel se zdá, že nevládní organizace mají i nadále značný vliv na evropský rozhodovací proces v této oblasti a jejich pozměňovací návrhy jsou přijímány doslovně. Nizozemští europoslanci za EPP Sander Smit a Dirk Gotink odvádějí skvělou práci v boji za větší transparentnost veřejného financování nevládních organizací. Gotinkse v dopise obrací na nevládní organizace, které se ho snaží z práce na tomto parlamentním tisku odstranit. Pokud jde o tajné smlouvy mezi Evropskou komisí a nevládními organizacemi, které údajně obsahují pokyny pro lobbing, poukazuje na to, že „jediným důvodem, proč tyto smlouvy nejsou zveřejněny, je to, že to blokují samotné nevládní organizace. Komise by tyto dokumenty ráda zveřejnila, ale bez vašeho souhlasu to nemůže legálně učinit.“ Je příznačné, že i minimální transparentnost v této oblasti již vyvolává odpor.
5) Přestane EU s nadměrnou regulací?
Schválením takzvaného prvního balíčku „omnibus“ Evropským parlamentem byl učiněn první krok ke snížení nadměrné evropské regulace. Během prvního funkčního období předsedkyně Komise Ursuly von der Leyenové bylo v rámci Green Dealu přidáno mnoho extrémně nákladných evropských pravidel.
Byly zaobleny nejostřejší hrany směrnice CSDDD, která ukládá společnostem „povinnost péče“, což znamená značnou byrokracii spojenou s monitorováním všech druhů sociálních a environmentálních standardů v jejich vlastních hodnotových řetězcích, ale nařízení stále vstupuje v platnost.
Mezitím EU pokračuje v udělování obrovských pokut americkým technologickým společnostem na základě arbitrárních důvodů a navzdory veškerému odporu pokračuje zavádění digitálního eura. De facto zákaz neelektrických aut v EU byl nedávno značně zmírněn, ale auta stále musí emitovat o 90 % méně CO₂ ve srovnání s rokem 2021 a výrobci automobilů musí kompenzovat 10 % CO₂, které auta stále mohou emitovat, výrobou „zelené oceli“ z EU, což opět zvyšuje cenu.
Na konci tohoto roku EU přišla s dalším klimatickým cílem, tentokrát do roku 2040, a navíc rozšířila klimatické clo CBAM (Carbon Border Adjustment Mechanism), čímž se zdražily automobilové díly, ledničky, pračky, stavební materiály a zemědělské stroje. Kdo to chce?
Pokud nebude dostatek protestů ze strany samotné Evropy, budeme muset vkládat naděje do Spojených států. USA nejsou nespokojené nejen s pokračujícími útoky na velké technologické společnosti, ale také s odmítáním Evropy přestat uplatňovat zásady udržitelnosti na americké společnosti. EU se považuje za regulační „supervelmoc“, která si může dovolit tento druh extrateritoriality, ale v roce 2026 to Donald Trump možná změní. Marco Mensink, generální ředitel Evropské rady chemického průmyslu, říká ve Financial Times: „Model EU spočíval v nastavení ambiciózních předpisů s předpokladem, že ostatní budou následovat, ale blížíme se k situaci, kdy Evropa vede pouze samu sebe.“ Chemický průmysl by to měl vědět. V současné době opouští Evropu a skutečnost, že se vůbec nevede debata o evropském systému klimatických daní ETS, který udržuje ceny plynu pro náš průmysl uměle vysoké, hovoří za vše o naléhavosti situace v Evropě.
6) Nelegální masová migrace – nastal konečně zlom?
I přes 22% pokles v prvních deseti měsících roku 2025 se 150 tisícům lidí stále podařilo nelegálně vstoupit do Evropské unie, což na ročním základě představuje téměř 200 000 osob. Tento problém je proto nadále akutní.
16. prosince 19 členských států EU zaslalo dopis Evropské komisi, v němž požadují, aby Komise vypracovala pokyny pro využívání současných a budoucích programů financování EU na podporu a realizaci takzvaných inovativních řešení. Mezi tato řešení patří zřízení deportačních center v zahraničí pro osoby, které musí opustit Evropu, což Evropská komise nazývá „návratovými centry“. Na začátku prosince přijaly orgány EU právní předpisy týkající se pojmu bezpečné země, které by měly usnadnit zamítání žádostí o azyl.
Zůstává otázkou, zda bude tento nový přístup účinný a zda bude fungovat. Australský model, který chtělo Spojené království zavést také v rámci rwandského modelu, se zdá být něčím jiným. Ten spočívá v zajištění toho, aby nikdo, kdo vstoupí nelegálně, neměl nikdy nárok na azyl v zemi, do které se pokusil vstoupit. Austrálie však těmto lidem umožňuje požádat o azyl, který jim poté poskytne v jiné zemi, například v Kambodži. Žadatelé o azyl musí také čekat mimo australské území, konkrétně v Nauru. Tento přístup je úspěšný již dvě desetiletí, podporují ho levicové i pravicové vlády a zajistil, že během tohoto období – alespoň oficiálně – nedošlo k žádným dalším úmrtím utopením v australských vodách. To je v kontrastu s 30 tisíci lidmi, kteří zemřeli ve Středozemním moři jen za posledních 10 let.
Pieter Cleppe je šéfredaktorem Brussels Report. Předtím působil jako vedoucí bruselské kanceláře Open Europe. Je vystudovaný právník, dříve vykonával advokátní praxi v Belgii a pracoval jako vládní poradce a autor projevů belgického státního tajemníka pro správní reformu. Také dříve pracoval jako analytik v belgickém institutu Itinera, který pomáhal založit. Právní vzdělání získal na Katolické univerzitě v Lovani a studoval také ekonomickou analýzu práva na univerzitách v Hamburku, Bologni a Vídni.
