Irské předsednictví Rady EU si klade za cíl dosáhnout dohody o dlouhodobém rozpočtu EU do konce tohoto roku, protože jakákoli pozdější dohoda by mohla být ještě složitější kvůli vnitrostátním volebním kampaním, například ve Francii. I tak se však jedná o poměrně ambiciózní úkol. V roce 2025 Evropská komise navrhla, aby se v letech 2028 až 2034 vynaložily přibližně 2 biliony eur. To představuje obrovský nárůst oproti rozpočtu ve výši 1,3 bilionu eur na období 2021–2027. Návrh se okamžitě setkal s ostrým odporem ze strany členských států EU, které jsou čistými plátci. Prozatím se zdá, že jednání budou obtížnější než kdykoli předtím.
V červnu přišlo kyperské předsednictví EU s kompromisním návrhem, který počítal s mírným snížením o 33 miliard eur, ale ani ten se nesetkal s velkým ohlasem. Německá vláda tento návrh zamítla jako „finančně neúnosný“ a namísto toho navrhla škrty ve výši 400 miliard eur. V interním dokumentu varovala, že „v současné situaci je dohoda nemožná“. Poukázala také na to, že i kdyby bylo přijato německé snížení původního návrhu Komise o 400 miliard eur, dlouhodobý rozpočet EU by byl stále o 27 % vyšší než ten současný, čímž by se roční příspěvek Německa zvýšil na více než 50 miliard eur.
Část problému spočívá v tom, že EU musí začít splácet peníze, které si Evropská komise vypůjčila na financování takzvaného „Plánu na podporu oživení Evropy“. Jak se dalo očekávat, čerpání těchto prostředků, které činily 800 miliard eur, provázely četné podvody a neefektivní vynakládání prostředků. Již loni Evropský účetní dvůr, tj. interní finanční kontrolní orgán EU, k tomuto tématu zveřejnil zdrcující zprávu. Chorvatská členka Účetního dvora Ivana Maletićová označila způsob, jakým byly prostředky z Fondu EU pro oživení po pandemii covidu vynakládány, za „zcela absurdní“ a uvedla: „Evropští policymakeři by v budoucnu neměli takové nástroje povolovat, pokud nebudou mít nejprve informace o skutečných nákladech a konečných příjemcích. Musí také mít jasnou odpověď na otázku, co občané za své peníze skutečně dostávají.“
Navzdory tomu již například levicová španělská vláda a prezidentka ECB Christine Lagarde již usilovně prosazují ještě větší objem společně emitovaných dluhopisů.
Původní myšlenkou bylo, že výdaje EU by se měly přesunout od zemědělství a regionálních dotací k novým výzvám, zejména k obranným zakázkám, energetice a technologickému výzkumu. V praxi se však zájmovým skupinám, které tyto výdaje přijímají – a které byly v průběhu let rovněž terčem silné kritiky ze strany Evropského účetního dvora, daří bránit kyperskému předsednictví v zavedení skutečných škrtů ve výdajích. Zemědělská lobby je obzvláště silná v Irsku a irský ministr pro evropské záležitosti Martin Heydon právě označil dlouhodobě plýtvavou a podvodům dlouhodobě náchylnou „Společnou zemědělskou politiku“ za „nedílnou součást naší budoucnosti“, takže je nepravděpodobné, že bychom tentokrát byli svědky nějakých významných změn.
EU daň na cukr?
K financování „obvyklého chodu věcí“ a splacení dluhu EU z období pandemie covidu navrhla Evropská komise „vlastní zdroje“ – v běžné řeči evropské daně. Minulý měsíc tato instituce varovala lídry EU, že pokud se nepodaří dohodnout na takových nových celounijních daních, mohlo by to v příštím dlouhodobém rozpočtu vynutit škrty ve výdajích až o 40 %. Jeden diplomat prozradil, že simulace uváděla, že pokud by měly být chráněny dotace pro zemědělství a regionální dotace, škrty v oblasti „modernizace“ – tedy nových výzev, jako jsou například zakázky v oblasti obrany – by mohly dosáhnout až 80 %.
V loňském roce Komise navrhla pět druhů daní EU: spotřební daně z tabáku, z elektronického odpadu a daně z příjmů právnických osob, jakož i příjmy spojené s cenami uhlíku a emisemi skleníkových plynů.
Polsko a Itálie se důrazně brání uhlíkovému zdanění a místo toho prosazují pozastavení systému obchodování s emisemi EU (ETS), který oprávněně považují za významnou zátěž pro evropskou konkurenceschopnost, vzhledem k tomu, že přispívá k tlačení ceny zemního plynu v EU na úroveň pětkrát vyšší než v Americe.
Německo a mnoho dalších vlád jsou rozhodně proti zavedení daně z příjmů právnických osob v EU.
Švédsko ostře kritizovalo navrhovanou daň EU z tabáku, která by EU přinesla nejméně 11,2 miliard ročně, a označilo ji za „zcela nepřijatelnou“. Švédská vláda zároveň namítla, že Komise hodlá prostřednictvím výrazně vyšších minimálních spotřebních daní zasáhnout nejen tabákové výrobky, ale také nikotinové náhražky tabáku, a to prostřednictvím navrhovaných revizí příslušných právních předpisů EU, čímž zcela ignoruje rozdílný dopad jednotlivých produktů na zdraví.
Podle zpráv EU nyní diskutuje o další alternativě: dani z cukru. To poslední, co Evropa potřebuje, je další zdanění na úrovni EU, zejména z hlediska demokratické odpovědnosti. Pokud však Komise trvá na tom, že nové daně představuje jako opatření v oblasti veřejného zdraví, cukr má alespoň jasný vědecký základ. Nadměrná konzumace cukru je silně spojena s obezitou, cukrovkou a kardiovaskulárními onemocněními.
Kontrast s politikou vůči tabáku je těžké přehlédnout. Komise navrhuje vyšší daně nejen na cigarety, ale také na bezdýmné nikotinové alternativy, které nepředstavují ani zdaleka stejnou míru zdravotního rizika. Zaměření se na cukr na základě zdokumentovaných zdravotních škod a současně zdanění zásadně odlišných nikotinových výrobků, jako by byly stejně nebezpečné, odhaluje slabost argumentu Komise týkajícího se veřejného zdraví. Pokud zdanění není úměrné riziku, pak se veřejné zdraví začíná jevit méně jako cíl a více jako pohodlné ospravedlnění pro zvýšení příjmů.
Co bude dál?
V červnu předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová již oslavila jako „vynikající zprávu“, že členské státy EU dosáhly „prozatímní dohody […] ohledně postoje Rady ke klíčovým prvkům rozpočtu EU“. Uvedla: „Členské státy podporují ambici Komise vytvořit jednodušší a modernější rozpočet EU. Rozpočet, který investuje do priorit Evropy, jako jsou konkurenceschopnost, bezpečnost, zemědělství, soudržnost a její globální role.“
Otázkou je, zda bylo skutečně dosaženo významného pokroku směrem k dohodě. Irsko nyní připravuje takzvý „nego box“, než se lídři EU sejdou v polovině října.
Skutečný pokrok by v zásadě znamenal také masivní škrty v rozpočtu EU. V roce 2019, během předchozích jednání o dlouhodobém rozpočtu EU, jsem předložil výboru pro záležitosti EU v německého parlamentu paper, v němž jsem shrnul problémy s výdaji EU. Prakticky žádný z problematických aspektů, na které jsem upozornil – nehospodárné a podvodům náchylné zemědělské a regionální dotace, stejně jako výdaje na nadměrnou byrokracii EU – nebyl od té doby vyřešen. Naopak, k účtu pro daňové poplatníky byly přidány četné dodatečné výdaje na „zelené“ politiky, obranu a samozřejmě na „fond na oživení po pandemii covidu“.
Možná by dobrým krokem vpřed bylo, kdyby Evropská komise ukončila své pokusy ovlivňovat vyjednávací proces tím, že se jasně staví na stranu těch, kteří chtějí, aby EU utrácela více peněz. Situace zašla dokonce tak daleko, že evropský komisař pro rozpočet Piotr Serafin otevřeně vyzval „šetrné státy“, skupinu zemí prosazujících menší rozpočet EU, aby ustoupily, a dokonce přišel s odvážnými prohlášeními, že „větší rozpočet EU vás bude stát méně“, přičemž jako argument uváděl úspory z rozsahu.
Nehledě na zprávy Evropského účetního dvora, v médiích se objevilo množství článků dokumentujících nespočet příkladů plýtvání prostředky EU, sahajících několik let zpět, od chamtivého zubaře v Cosenze, který před dvěma desítkami let použil prostředky EU na nákup žlutého Ferrari Testarossa, až po nepoužitelnou „vyhlídkovou věž“ financovanou z prostředků EU v Maďarsku v nedávné době. Jistě, k plýtvání dochází i na národní úrovni, ale je zřejmé, že plýtvání prostředky EU na projekty tohoto druhu zrovna nepřináší úspory z rozsahu, jimiž se komisař EU chlubí.
Na svou obranu Evropská komise reagovala na prohlášení lidí, jako je nizozemský ministr financí Eelco Heinen, který ostře kritizoval kyperský návrh rozpočtu EU slovy: „To přesně ukazuje, jak se to dělat nemá.“
K takzvanému „vyjednávacímu rámci“ navrženému Kyprem, v němž škrty výdajů EU činí celkem pouhých 33 miliard eur, poznamenal:
„Pro Nizozemsko je to nepřijatelný rámec. […] Je to nefinancovatelné, nevyvážené a se špatným zaměřením. Celkový objem zůstává příliš vysoký v době, kdy je fiskální prostor v celé Evropě omezený a obtížná rozhodnutí jsou nevyhnutelná.“
Měl by to být „neakceptovatelný balíček“ pro všechny.
Pieter Cleppe je šéfredaktorem Brussels Report. Předtím působil jako vedoucí bruselské kanceláře Open Europe. Je vystudovaný právník, dříve vykonával advokátní praxi v Belgii a pracoval jako vládní poradce a autor projevů belgického státního tajemníka pro správní reformu. Také dříve pracoval jako analytik v belgickém institutu Itinera, který pomáhal založit. Právní vzdělání získal na Katolické univerzitě v Lovani a studoval také ekonomickou analýzu práva na univerzitách v Hamburku, Bologni a Vídni.
