V posledních několika letech se Evropské komisi již podařilo získat více pravomocí. Přesto má chuť na další. Ať už je záminkou migrace, válka na Ukrajině, obchodní napětí s Čínou, nový dlouhodobý rozpočet EU nebo „fond na oživení po covidu“, institucionální reflex v Bruselu zůstává stejný: „více Evropy“, více centralizace a více zdrojů pod kontrolou Komise. Tento vzorec je dobře známý a z hlediska demokratické odpovědnosti hluboce znepokojující.
Ceuta: Nikdy nepromarněte dobrou krizi
Chaotické překročení hranic ve španělské severoafrické exklávě Ceuta koncem července 2026 poskytlo nejnovější příležitost. Desítky tisíc migrantů překročily hranici z Maroka během několika dní, čímž přetížily toto malé území a vyvolaly zuřivou politickou rozepři v celé Evropské unii. Většina z těch, kteří vstoupili, se následně vrátila do Maroka, ale několik tisíc jich zůstalo a Ceuta se nyní snaží přemístit asi 1 000 nezletilých na španělskou pevninu.
V reakci na to dvaadvacet lídrů členských států vydalo ostře formulovaný dopis, v němž jasně zpochybnili politiku španělského premiéra Pedra Sáncheze a jeho nedávnou kampaň za legalizaci nelegálních migrantů, z níž by nakonec mohlo mít prospěch až 3 miliony lidí.
V reakci na to se Itálie dokonce rozhodla dočasně pozastavit bezpasové cestování se Španělskem, na což Španělsko reagovalo odvetnými opatřeními v podobě hraničních kontrol letů z Itálie do Španělska. V pozdějších reakcích členské státy EU zmírnily svůj postoj vůči Španělsku, ale signál již byl vyslán. Sánchezova hromadná legalizace „možná nebyla jediným spouštěčem, ale rozhodně byla katalyzátorem,“ uvedla rakouská ministryně pro evropské záležitosti Claudia Bauerová.
Na rozdíl od členských států předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová ocenila, jak Sánchez krizi zvládl, a uvedla: „Španělské i marocké úřady to zvládly efektivně a účinně a úspěšně zabránily nelegálnímu přesunu na španělskou pevninu a do Evropy.“
Zároveň tak okamžitě vznesla požadavek na větší koordinaci v rámci EU a vyšší výdaje EU na migraci, když prohlásila: „Migrace je evropská výzva, která vyžaduje evropskou reakci.“ Zejména proto se zasadila o „bdělé sledování a použití fyzických bariér tam, kde je to nutné“, systémy včasného varování a posílenou technickou a finanční podporu Maroku, což může vyvolat určité pochybnosti u těch, kteří se domnívají, že Maroko za touto akcí aktivně či pasivně stojí. Evropská komise dále také navrhla „zvýšit podporu Španělsku“ a vyslat do Španělska více členů Frontexu, pohraniční agentury EU.
Francouzský europoslanec Fabrice Leggeri (RN), bývalý šéf agentury EU pro ochranu hranic Frontex, reagoval: „Evropská unie opět vytahuje svůj obvyklý repertoár. Více agentury Frontex, více prostředků, více postupů. (…) Co nikdy nechybělo, jsou peníze. Co chybí, je politická vůle prosazovat naše hranice.“ Zatím však i levicová španělská vláda odmítla požádat o posílení přítomnosti agentury Frontex ve Španělsku a trvá na tom, že kontrola hranic spadá do pravomoci vnitrostátních orgánů. „Nikdy nepromarnit dobrou krizi“ je pak osvědčenou strategií Evropské komise k prosazování její agendy.
Požadavky EU na „vlastní zdroje“ – daně EU ve všem kromě názvu
Krize způsobená covidem představovala pro Evropskou komisi skvělou příležitost k získání dalších pravomocí. Evropská komise byla nejen pověřena vyjednáváním o společném nákupu vakcín, ale lídři EU se také dohodli na novém masivním fondu EU, financovaném společně vydanými dluhopisy EU. Tento „Fond pro oživení po covidu“, jehož objem činil 800 miliard eur, byl plný podvodů a neefektivního vynakládání prostředků.
Evropský účetní dvůr, interní finanční kontrolní orgán EU, ve své zprávě ostře kritizoval netransparentnost tohoto programu. Členka chorvatského účetního dvora Ivana Maletićová dokonce popsala způsob, jakým byly prostředky vynakládány, za „zcela absurdní“ a uvedla: „Evropští policymakeři by v budoucnu neměli takové nástroje povolovat, pokud nejprve nebudou mít informace o skutečných nákladech a konečných příjemcích. Musí také mít jasnou odpověď na otázku, co občané za své peníze skutečně dostávají.“
Nic z toho však nezkrotilo touhu Evropské komise po dalších finančních prostředcích. V souvislosti s novým dlouhodobým rozpočtem EU na období 2028–2034 usilovně prosazuje získání nových „vlastních zdrojů“: daní z tabáku, elektronického odpadu a korporací, spolu s příjmy spojenými s cenami uhlíku a emisemi skleníkových plynů. Na jaře Evropský parlament nešťastně navrhl tři další nové daně EU, a to na online hazard, kryptoměnové firmy a digitální společnosti. Minulý měsíc se irský velvyslanec při EU setkal se svými protějšky, aby posoudili, která z osmi navrhovaných daní má největší podporu. Mezitím byla také navržena daň z cukru.
Od okamžiku, kdy byla navržena, se Švédsko ostře ohradilo proti navrhované dani z tabáku, která by do rozpočtu EU přinášela nejméně 11,2 miliardy eur ročně. V červenci 2025 ji švédská ministryně financí Elisabeth Svantessonová označila za „zcela nepřijatelnou“.
Konkrétní obava spočívala v tom, že Komise měla v úmyslu podrobit výrazně vyšším minimálním spotřebním daním nejen konvenční tabákové výrobky, ale i alternativy s nižším rizikem obsahující nikotin, čímž ignorovala výrazně odlišné dopady těchto výrobků na zdraví. Podobný, málo cílený přístup je patrný i při revizi směrnice o tabákových výrobcích (TPD), která se týká regulace těchto alternativ na bázi nikotinu.
Je příznačné, že více než 90 procent příspěvků zaslaných v rámci konzultace Komise k tomuto konkrétnímu přezkumu politiky vzneslo zásadní námitky proti navrhovanému směřování Komise. Pouze asi dvě procenta odpovědí otevřeně podporují restriktivnější přístup. Ukázalo se, že 96 procent příspěvků z akademické a výzkumné sféry bylo proti navrhovanému směřování.
Navzdory tomu Komise prostě pokračuje v přípravě nového legislativního rámce. Je zřejmé, že tento druh konzultací představuje nepohodlnou překážku pro již stanovený program.
Také další navrhované daně čelí odporu. Polsko a Itálie se důrazně postavily proti uhlíkovému poplatku EU, což není překvapivé vzhledem k jejich kritice již dlouho zavedeného „systému obchodování s emisemi“ (ETS) EU, který oprávněně považují za významnou zátěž pro evropskou konkurenceschopnost.
Německo a další vlády ostře kritizovaly myšlenku daně z příjmů právnických osob v EU, tzv. „Corporate Resource for Europe“ (CORE). Zdá se, že to mělo určitý účinek, neboť na konci července vyšlo najevo, že Komise nyní zvažuje její zmírnění tím, že sníží počet společností, na které by se vztahovala. Politico cituje evropského diplomata, který uvažuje, že tato daň by pak přinesla zanedbatelné příjmy, a říká: „Stojí to za tu námahu?“ To však míjí podstatu věci. Evropská komise nepochybně uvažuje tak, že jakmile bude takový daňový systém EU zaveden, bude možné jej rozšířit.
Obranné zakázky a válka na Ukrajině
I v oblasti obrany získala Evropská komise v posledních několika letech značné pravomoci. Plnohodnotná ruská invaze na Ukrajinu odhalila chronický nedostatek investic a průmyslovou roztříštěnost v Evropě. Díky nástrojům, jako je zákon na podporu výroby střeliva (ASAP), zákon o posílení evropského obranného průmyslu prostřednictvím společných zakázek (EDIRPA), Evropská strategie pro obranný průmysl (EDIS) z roku 2024 a následný Evropský program pro obranný průmysl, se role EU v oblasti obrany, a tedy i role Komise, značně rozšířila.
Jedním z cílů do roku 2030 je, aby 50 % rozpočtů na obranné zakázky a alespoň 40 % nákupů obranného vybavení probíhalo v rámci unijní spolupráce.
Je ironií, že Evropský mírový fond (EPF), mimorozpočtový fond ve výši více než 17 miliard eur zřízený v roce 2021, nakonec posloužil jako prostředek k proplacení nákladů členským státům za zasílání smrtících zbraní, střeliva a vojenského vybavení do válečných zón, jako je Ukrajina.
V neposlední řadě existuje úvěrový nástroj EU SAFE, schválený v roce 2025 s rozpočtem 150 miliard eur. Ten umožňuje Komisi získávat prostředky na mezinárodních trzích a půjčovat je členským státům na investice do obrany, včetně podpory Ukrajiny. Znamená to ještě větší objem společně emitovaného dluhu EU.
To, co začalo jako nouzová koordinace, se vyvinulo ve strukturální posílení vlivu EU na vojenské nákupy a průmyslovou politiku – oblasti, které byly dlouho považovány za klíčové národní kompetence.
Ačkoli je větší evropská spolupráce v oblasti obrany v zásadě vítána, rostoucí rozpočtový a regulační vliv Komise vyvolává oprávněné otázky ohledně demokratické kontroly a národní suverenity.
Otázkou také je, zda činnost EU v oblasti obrany nepředstavuje překážku pro NATO. Ve svém rozloučkovém projevu v roce 2024 bývalý generální tajemník NATO Jens Stoltenberg varoval, že evropské země by se měly vyvarovat „zdvojování“ obranných snah NATO iniciativami EU. V té době si vysocí představitelé NATO stěžovali, že obranné aktivity EU již odčerpávají zdroje ze stávajících struktur NATO. Jedním z příkladů je skutečnost, že NATO má v Lucembursku vlastní Agenturu pro podporu a veřejné zakázky (NSPA), která slouží jako hlavní centrum Aliance pro společné mezinárodní veřejné zakázky.
Obchodní obrana a výzva ze strany Číny
V neposlední řadě získala Evropská komise také celou řadu nových pravomocí k řešení obchodních konfliktů. Klíčovou událostí v tomto ohledu byl způsob, jakým Čína v roce 2021 vyvíjela tlak na Litvu prostřednictvím tvrdé kampaně diplomatického oslabení a neformálního ekonomického nátlaku v reakci na diplomatický postoj této země vůči Tchaj-wanu. Světová obchodní organizace (WTO) Litvě jako řešení příliš nepomohla.
Jednou z reakcí na tuto situaci je nástroj proti nátlaku (ACI) EU, přijatý v roce 2023 a často označovaný jako „obchodní bazuka“ EU. Poskytuje Komisi rozsáhlé pravomoci navrhovat nejrůznější odvetná opatření: od omezení dovozu a vývozu až po omezení v oblasti veřejných zakázek, služeb, investic a ochrany duševního vlastnictví. To sice stále vyžaduje souhlas členských států EU, avšak v rámci rozhodovacího procesu podle ACI je schopnost jednotlivých členských států či Evropského parlamentu zablokovat dané opatření omezena.
Dalšími novinkami jsou nástroj pro mezinárodní veřejné zakázky, přijatý v roce 2022, a nařízení o zahraničních subvencích. Probíhají také práce na „nástroji proti nadbytečné kapacitě“, který již vyvolal hrozby odvetných opatření ze strany Číny.
To vše se přidává k tradičním pravomocem Evropské komise, jako je právo ukládat antidumpingová cla, antisubvenční opatření a ochranná opatření. Do konce roku 2025 měla Komise zavedeno více než 170 takových opatření, z nichž velká většina byla namířena proti čínským vývozcům, například dodatečná cla ve výši až 35,3 procenta na čínská elektrická vozidla.
Jistě existují oprávněné obavy z nekalé soutěže a nátlaku, ale pokud jde o protekcionismus, ani EU sama není zrovna bez viny, a nic z toho by nemělo odvádět pozornost od nebezpečí, která s sebou nese související centralizace moci.
Pieter Cleppe je šéfredaktorem Brussels Report. Předtím působil jako vedoucí bruselské kanceláře Open Europe. Je vystudovaný právník, dříve vykonával advokátní praxi v Belgii a pracoval jako vládní poradce a autor projevů belgického státního tajemníka pro správní reformu. Také dříve pracoval jako analytik v belgickém institutu Itinera, který pomáhal založit. Právní vzdělání získal na Katolické univerzitě v Lovani a studoval také ekonomickou analýzu práva na univerzitách v Hamburku, Bologni a Vídni.
