Opět se blíží den, kterým opouštíme pomyslnou část kalendářního roku,během které vše, co obyvatelé této země vytvoří, je násilím odvedeno dostátní pokladny ve formě různých druhů daní a dávek. Tento rok od rokusmutnější svátek, příhodně nazvaný Den daňové svobody, se letos posouváo čtyři dny dopředu na 11. června.
V souvislosti s tím se dá očekávat (nezanikne-li celá záležitost vezmatku koaličních jednání), že se v médiích objeví články zesměšňujícísnahu upozorňovat na neustále se rozpínající stát a poukazující naskutečnost, že to nejen nevadí, ale že je to tak dobře. V mořiargumentů – že to mají všude, že to jinak nejde, že to není tak strašnénebo že by si měl stát brát ještě více – nebude patrně chybět ani ten,“že to tak vlastně ‚chceme'“. Stačí potom už jenom předložit výsledkyvědecky zjištěných preferencí lidí, že např. 75 procent lidí by si“rádo“ za „služby“ státu ještě na daních připlatilo, a celá záležitostje tím vyřešena…
Ale ona není! Za prvé představa, že lidé si za daně kupují od státuslužby stejně, jako si kupují zboží na trhu za to, co jim z výplaty poodečtení daní zbyde, je jednoduše nesprávná. V obou případech sice zanaše peníze něco dostáváme. Tím však veškerá paralela končí: narozdílod transakcí na trhu totiž nemáme možnost v případě „obchodu“ se státemtransakci odmítnout, což samozřejmě vede k zásadním důsledkům. Protožena trhu tuto možnost máme, vážíme si všeho, co na trhu získáváme, vícenež peněz, kterých jsme se museli za tím účelem vzdát. Naproti tomu odstátu často získáváme něco, čeho si zdaleka neceníme tak jako peněz,kterých jsme byli za tímto účelem donuceni se vzdát. Mnohdy za našepeníze dokonce dostaneme něco, co vůbec nechceme. Nebo jste snad rádi,když si najímáte policistu, aby vás pokutoval za to, že nemátebezpečnostní pás, celníka, aby vám zakázal si dovézt zboží či nakonecsamotného úředníka finančního úřadu, aby od vás násilím vymáhal platbudaní? Co je toto za služby?Za druhé, i kdyby lidé, kteří tvrdí, že jim zdanění nevadí, stáletrvali na tom, že chtějí, aby je stát nutil daně platit, i tak by toospravedlňovalo nanejvýš vybírání daní od těchto lidí. Pro ostatní (bezohledu na jejich počet) zůstává vybírání daní násilím, ve své podstatěneodlišitelným od krádeže. Způsob využití daňových výnosů, zrovna takjako způsob použití lupu, je zcela nepodstatný vzhledem k legitimitězdanění. Zloděj, který lup použije na výstavbu mateřské školky nebo vám“výměnou“ za lup vyasfaltuje silnici ke garáži, zůstává stále zlodějem.Tyto skutečnosti lze různými způsoby zamlžovat, lze se ptát, jaké jsoualternativy, lze namítat (zcela správně), že by si lidé stát dobrovolněneplatili apod., ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat!
Je smutné, že se státu postupem času podařilo pomocí propagandy vpovědomí většiny lidí zdanění od jakékoliv souvislosti s krádeží(zločinem) očistit. Dokonce se mu podařilo za zločince označit obětisvých opakovaných nájezdů, které mu neodvedou vše, co požaduje.Všimněme si, s jakou rutinou se dnes mluví o lidech, co „okradli“ státna daních, clech, pojistném apod.
Má-li ze společnosti vymizet násilí, potom nemohou existovat daně.Jsou-li daně v principu špatné, potom jsou vysoké či rostoucí daně o tohorší. Cílem iniciativ typu Dne daňové svobody, požadujících sníženídaní, je snaha o svět, kde je používáno méně násilí. A to musí každýslušný člověk ocenit.
