Konkurencezachraňuje zvířata
Navzdory všemkatastrofickým zvěstem ochrana přírody v některých zemích docela funguje.Politici ani úředníci sice nemají žádnou povinnost divokou přírodu chránit, ačkoliby si to možná hodně lidí přálo. Dobrou zprávou ale je, že naštěstí pro přírodujsou příjmy od turistů v mnohých zemích důležitou položkou pro státnírozpočet. Plná státní kasa následně umožňuje politikům a úředníkům zvyšovat siplaty a dopřávat si řadu dalších výhod. Přináší-li tedy ochrana přírody místnívládě turistické dolary, nejsou většinou místní vládní představitelé proti.Příkladem premianta ve státní ochraně přírody může být východoafrická Tanzanie.Tamější vláda postupně stále zlepšuje síť chráněných území. Státní správciparků se dokonce snaží přírodní parky propojovat, aby zvířata mohla mezirezervacemi volně migrovat. Aby do země mohlo přijíždět na safari více turistů,má se také podle nedávných zpráv zvětšit rozloha druhého největšího Národníhoparku Ruaha na dvojnásobek. Po rozšíření by měla tato státní rezervacedosahovat rozlohy Moravy. Důvod je zřejmý – peníze do státní kasy.
Ani v úspěšné Tanzanii sevšak nedaří překonat obtíže spojené se snahou státu hrát si na podnikatelev oblasti ochrany přírody. V důsledku zvětšení rozlohy parku jsou lidéčasto přesídlováni ze svých původních domovů. Je zřejmé, že vesničané nemohoubýt vládním úředníkům při vyjednávání rovnocennými partnery. Problémem pak je,že vláda provádí rozšiřování státních rezervací, bez ohledu na náklady takovéhorozhodnutí. Jinými slovy, lidé jednoduše musí odejít a přijmout nadiktovanépodmínky. Další nevýhodou je snaha politiků získat co nejvíce peněz z turistikyco nejdříve. Soukromý majitel rezervace může uvažovat příjmy, které jemu, nebopřípadnému kupci, dnešní investice přinese řekněme za deset let. Politikpodobně uvažovat nemůže. Proč? Protože si nemůže být jistý, že bude za těchtodeset let ještě ve svém úřadě. Pokud by byl sesazen, získal by plody jehodnešního úsilí za čas někdo jiný. Proto politici mají tendenci chtít získat prostátní kasu co nejvíce, dokud jsou ještě u moci. A jak se to projevuje v praxi?Chaosem. Ve světoznámém a hojně navštěvovaném parku Serengeti byl před časemstátní správou přijat plán trvale udržitelného rozvoje. Ten počítal s faktickoustavební uzávěrou pro vznik nových hotelů na území parku. Ekologové totiž měliobavu, že zátěž, kterou by v parku způsobovaly větší počty turistů, by bylaneúnosná. Náhle se však všechno změnilo. Přišli bohatí investoři a novérozhodnutí zní: „V Národním parku Serengeti se bude stavět.“ Tanzanie přitomdisponuje rozsáhlými málo navštěvovanými rezervacemi na jihu a západě země. Tamby bylo mnohem vhodnější směrovat nové investice, a případné ekologické důsledkyby byly nižší. Avšak neděje se tak, protože tyto projekty jsou nákladnější apřinesly by čisté příjmy až později, když by již dnešní politici nemuseli býtve svých úřadech. Je samozřejmě otázka, zda budou ekologické dopady proSerengeti tak závažné, jak varují někteří aktivisté. I tak bychom si z tétosituace měli vzít jedno zcela jasné poučení. Ani na dobře fungující státníparky nemusí být vždy spolehnutí. Zmiňovali jsme již, že některé státnírezervace na jihu a západě Tanzanie bohužel nejsou moc navštěvovány. To je aleškoda, neboť vydělané dolary by bylo možné využít na kvalitnější ochranupřírody. Podívejme se nyní na konkrétní příklad. Národní park Katavi serozkládá v západní Tanzanii na území 4471 km2 a patří k nejpozoruhodnějším lokalitámv Africe s početnými populacemi slonů, hrochů a kaferských buvolů. Zvěř jezde na poměrně rozsáhlém území docela dobře chráněna. Nicméně potenciál parkuje využit hanebně málo. Když v roce 2005 zahynuli 4 turisté na palubě CesnyC206, která se zřítila během letu do parku, znamenalo to pokles ročnínávštěvnosti o více než 4 %. Území, jehož rozloha více než devětkrát přesahujeplochu hlavního města Prahy, totiž ročně navštíví méně než 100 turistů.Výsledky vynakládání vzácných zdrojů na existenci a ochranu parku jsou tedy vkonečném důsledku do značné míry promrhány. Existence rezervace totiž nepřinášítéměř nikomu užitek. Je to v podstatě totéž, jako kdybyste vlastnilinejmodernější továrnu na výrobu velmi žádaného zboží, ale váš management nechalsvým nedbalým přístupem drtivou většinu výrobní kapacity bez řádného využití.Tušíme, že v realitě podnikání by vlastníci takové vedení podniku co nejdřívevyměnili.
Problém systému státníchparků však je, že takový park nemá žádné skutečné vlastníky (kromě „všech“ občanůzemě), kteří by podobné kroky mohli včas a bez zbytečných dodatečných nákladůučinit. Jedním z argumentů, který zastánci státní ochrany přírody také rádiuvádějí, je, že tak budou mít lidé příležitost vidět původní prostředíneporušené divočiny. Tento argument bohužel bere v posledních letech zasvé.Návštěva státních parků je čím dál tím dražší. V Serengeti zaplatí cizinec zakaždý den pobytu vstupné ve výši 50 amerických dolarů. Jedná se pouze ovstupné, v této ceně nejsou zahrnuty jakékoli jiné služby. Některé keňskénárodní parky zvažují vybírat brzy 100 dolarů za osobu a den. Za samotnépovolení pro jednodenní vstup vozidla do přírodní rezervace Ngorongoro vTanzanii dáte 400 dolarů. Na jednu stranu je přínosné, že stále vyšší vstupnéomezuje rostoucí počet návštěvníků, který může poškozovat přírodu. Na druhoustranu je důvod pro růst cen nikoli jen ve vysoké poptávce ze strany turistů,ale i v nedostatečné nabídce. Jinak řečeno, příčinou rostoucího vstupnéhoa následné exkluzivity státních rezervací je neschopnost správy státních parků zpřístupnita využít turistický potenciál chráněných území, tak, jak jsme ostatně vidělipřed okamžikem v příkladu parku Katavi. Rostoucí ceny vstupného řadí návštěvustátních přírodních rezervací do kategorie velmi luxusního zboží. Státní parkytak přestávají plnit jednu za svých proklamovaných základních funkcí.Neposkytují požitek z přírody dostupný pro většinu lidí.
Tragická selhání státníchparků
Jak je vidět, i když sevláda ve svém vlastním zájmu snaží přírodu chránit, jsou výsledky jejího úsilípřinejmenším smíšené. Některé vlády však vůbec o ochranu přírody neusilují, jinýmv ochraně přírody brání jiné příčiny, například občanská válka. Neblahépůsobení válečného konfliktu lze pozorovat v Národním parku Virunga vDemokratické republice Kongo. Tam klesl počet hrochů ve srovnání se 70. létydvacátého století o plných 98 %. Ale ani v mírových dobách nemá zvěř vestátních rezervacích příliš nadějné vyhlídky. Například ve známém ugandskémparku Queen Elizabeth byli letos ve velkém otráveni pytláky lvi a hyeny.
Snad nejhorší osud alepostihl přírodu dříve prosperujícího Zimbabwe. Tam vyvlastňování soukromé půdyvedlo k celonárodní katastrofě, která pomohla jen vládnoucím špičkám. V zemi sezhroutil obchod a výroba. Miliony lidí uprchly ze země, a ti, kteří zůstali,hladovějí. Vláda „řešila“ problém hladu opravdu po svém. Policie a armáda zorganizovalyOperaci nyama – oficiální pytlácké výpravy na území státních přírodních parků arezervací, aby řešily vládou vyvolaný nedostatek potravin. Deset slonů bylozastřeleno kvůli zvláštní příležitosti– k občerstvení účastníků oslavy 25. výročí převzetí moci vládnoucí stranouZimbabwe, ZANU-PF. Svědectví obviňují samotnou správu národních parků z pytláctví.Vojenská letadla prý přepravovala zastřelená zvířata a ministr životníhoprostředí si pochvaloval spolupráci s armádou. Spojenec prezidenta Mugabehozískal jednu z nejhodnotnějších rezervací v zemi jako loveckou honitbu pro svéhosty. Ve středověku bychom asi řekli, že ji dostal v léno. Rezervace je přitomdomovem takzvaného prezidentského stáda asi pěti set slonů, kterému v roce 1991sám Mugabe udělil zvláštní status prezidentské ochrany. Takový je smutný obrazstátem spravované přírody v Zimbabwe, která přitom ještě nedávno patřila k zemíms relativně nejlepší ochranou přírody na kontinentu.
Komunitní rezervace –značné zlepšení
Příklad Zimbabwe by měl být jasným varováním, že pokud dnesněkteré státní přírodní parky relativně fungují, nemusí tak být nastálo. Dokudbudou o úžasném přírodním dědictví Afriky rozhodovat politici, nelze očekávat jakékolizáruky efektivní a trvalé ochrany přírody.
Naštěstí mají státní parky efektivní a prosperující konkurenciv podobě nejrůznějších nevládních projektů. Když místní lidé vidí, že se jimněkdy obtížné soužití s divokými zvířaty vyplatí, přispívá to k jejich ochotě příroduchránit a například hlásit případy pytláctví. O významu tohoto tvrzení sepřesvědčili v Namibii. Tam jsou na územích tradičních komunit zakládányrozsáhlé přírodní rezervace. Vznik chráněných území nenařizuje svrchu vládajako v případě národních parků, ale zřizování komunitních rezervací většinouprosazují sami místní lidé, neboť doufají, že jim příjmy od turistů pomohouzlepšit vlastní životní podmínky. Dnes funguje komunitních rezervací v Namibiiněkolik desítek. Chráněno je tímto způsobem území větší, než je plocha celéČeské republiky. Namibie je asi v rozvoji komunitních rezervací nejdál. Podobnéprojekty však vznikají i v dalších zemích Afriky – například v Mosambiku,Zambii, Tanzanii nebo Keni. Příkladem úspěšného projektu je Komunitní rezervaceTorra. Ta vznikla v polopouštním regionu Namibie v roce 1998 a chráníplochu 352 tisíc hektarů. Před vznikem rezervace zde bylo zcela běžnépytláctví, nyní se počet zvířat více než zdvojnásobil. Ubytování pro turisty jehlavním zdrojem příjmů a zaměstnává místní lidi. Další příjmy pocházejí zkontrolovaného lovu zvěře a prodeje přírůstku některých zvířat ve dražbách.Místní lidé z kmenů Damara, Herero a Owambo trvale na území rezervace žijí.Díky ochraně přírody a penězům od turistů místní získávají relativně dobřeplacená pracovní místa v turistickém ruchu, příděly masa divoké zvěře a majítaké prospěch z výstavby infrastruktury. V roce 2003 rozdělila správakomunitního území každému příslušníku společenství staršímu osmnácti let částku73 amerických dolarů. To odpovídalo zhruba polovině ročního příjmu jednéprůměrné domácnosti. Komunitní rezervace jsou lepší alternativou ke státním parkům,to ale neznamená že jsou bez jakýchkoli problémů. Ve vedení tradičníhospolečenství je totiž v některých případechjen úzká skupina lidí. Tyto místní elity pak někdy rozhodují o vynaloženídolarů získaných od turistů především ve svůj vlastní prospěch. Ti nejvícepotřební, chudí členové komunity, nemají takovou schopnost se prosadit, a zespolečných peněz nakonec získají jen malý užitek. Chudí lidé naopak někdy nesouvelkou část nákladů. V důsledku zlepšené ochrany přírody například roste početpredátorů, kteří ohrožují dobytek místních obyvatel, který chudším lidem sloužíjako důležitý zdroj příjmů.
Soukromá příroda
Divoká zvířata v Africe často žijí i mimo území státních akomunitních rezervací na pozemcích, které patří soukromým majitelůmdobytkářských farem. Potíž byla dříve v tom, že majitelé nesměli divoká zvířatažijící na svých pozemcích komerčně využívat, tj. například prodat v aukci nebov omezené míře nabídnout za poplatek zahraničním lovcům k odstřelu. Nesmyslnýzákaz dělal z cenných zvířat pro majitele půdy škodnou, kterou se kvůli tomutozákonu vyplatilo důsledně hubit. Po zrušení tohoto omezení se ale situacezměnila. Pod vidinou zisků z ekoturistiky přeměnilo mnoho majitelů dobytkářskéfarmy na soukromé rezervace zvěře přinejmenším proto, že se to vyplatilo. Ovcea krávy byly nahrazeny antilopami a nosorožci. Stejně jako komunitní rezervacei čistě soukromé rezervace přinášejí prospěch místním lidem. Opět je zdemožnost získat kvalitní zaměstnání ve službách pro turisty. Navíc se ve svémvlastním zájmu majitelé soukromých parků snaží spolupracovat s vesničanyžijícími v okolí. Proč to dělají? Protože dobrovolná pomoc lidem v okolíznamená spokojené sousedy. Dobré sousedské vztahy jsou pak většinou levnějšímzpůsobem obrany před pytláctvím než placení mnoha ozbrojených strážcůprovádějících hlídky v soukromé rezervaci. Rozloha jednotlivých soukromýchrezervací je sice ze středoevropské perspektivy poměrně vysoká, obvykle kolem 50kilometrů čtverečních, pro fungující soukromou ochranu africké přírody to alenení dostačující. Jednotliví majitelé sousedících rezervací se proto dobrovolněsdružují do tzv. conservancies, chráněných území, která svou rozlohou mohouhravě konkurovat některým národním parkům. V Namibii je rozloha soukromýchrezervací odhadována na 35 tisíc kilometrů čtverečních. V Jihoafrické republiceje podle některých odhadů plocha soukromých chráněných území až 160 tisíckilometrů čtverečních. To je dvakrát tolik, než je plocha České republiky.Fungující soukromé rezervace přitom existují i jinde v Africe – například vZambii nebo Keni. Význam soukromých rezervací v jejich příspěvku k ochraněpřírody je mnohem větší, než vyplývá jen z jejich rozlohy. Díky signálůmrostoucích cen dokázali podnikatelé rychleji rozpoznat zvyšující se vzácnostohrožených druhů zvířat. Jak to vlastně funguje? Vzácné druhy zvířat jsoulákadlem pro turisty, trumfem v konkurenčním boji proti ostatním soukromým parkům.Za šanci vidět například vzácné nosorožce si turisté rádi připlatí. Jste-litedy úspěšní v ochraně něčeho vzácného, a tedy také cenného, máte šanci na tomvydělat. Další motivací věnovat se především ochraně ohrožených druhů jemožnost zvířata prodat v aukci majitelům jiných soukromých rezervací. Čímohroženější tedy je daný živočišný druh, tím vyšší bude jeho cena a možnost najeho účinné ochraně zbohatnout. To znamená, že podnikatelé, kteří chtějí napřírodě vydělávat, budou raději chránit cenné vzácné druhy zvířat a tím budou bránitjejich vyhubení. To je pro ohrožené druhy zvířat dobrá zpráva, nemyslíte?Soukromé ochranářství tímto způsobem například pomohlo podle studie uznávanéIUCN nosorožcům v Keni nebo Jihoafrické republice. Naproti tomu ve státním sektoruo vytváření zisku zas až tolik nejde. To sice někteří lidé považují za výhodu,v praxi to ale znamená, že správa státních parků má málokdy podobnou motivaciúčinně zasáhnout ve prospěch ochrany vzácné přírody stejně rychle jakopodnikatelé. Vidíme tedy, že „bezohledná“ konkurence vede k lepší ochraně přírodynež státní sektor. Vysoká cena některých druhů zvířat je totiž důležitý signál,který říká, pozor, toto zvíře je vzácné a vyplatí se jeho ochraně věnovatpatřičnou pozornost.
Jak je vidět, soukromé rezervace mají předpoklady, aby se jim dařilo.Možná by jich mohlo být ještě více. Proč tomu tak není? Největším problémem,kterému soukromá ochrana přírody v Africe čelí, je nebezpečí vyvlastňování majetku.Podmínkou existence soukromých rezervací je totiž alespoň základní respekt ksoukromému vlastnictví. Má-li někdo chtít investovat peníze do dlouhodobého projektusoukromé rezervace, musí mít důvěru, že o plody své práce a vynaloženéprostředky nebude násilně připraven. O důsledcích vyvlastňování se přesvědčili ochránciv Zimbabwe. Ještě před několika lety byla v zemi úspěšná síť soukromýchrezervací. Dnes však Zimbabwe, jak již bylo zmíněno, straší celou Afriku.Vládní plenění zničilo i soukromou snahu chránit přírodu. Podle odhadů bylo běhemnásilností v poslední letech vybito 83 % zvířat žijících na půdě soukromýchrezervací. Vyvlastňování a podobný vývoj nikdy nelze zcela vyloučit i v jinýchzemích Afriky. Taková hrozba pak bohužel odradí případné investory, kteří bychtěli napodobit úspěch stávajících soukromých rezervací.
