Předsedovi amerického Federálního rezervního systému Benu Bernankemu není mnoho co závidět. Nastupoval do funkce před dvěma lety po jednom z nepopulárnějších centrálních bankéřů historie; jmenován byl jedním z nejméně populárních prezidentů historie; a ještě se ve svém křesle ani tak mnoho neohřál, a už musí řešit jednu z nejzapeklitějších situací americké měnové historie. Za vše si ovšem americká měnová politika může do značné míry sama, a to zejména „díky“ tolik obdivovanému Alanu Greenspanovi.
Kdo zachraňoval tak dlouho Ameriku? Čína
Greenspan už před více než dvaceti lety zahájil politiku, které se pak držel po celou dobu svého setrvání ve funkci. V posledním zhruba čtvrtstoletí byla americká měnová politika totiž výrazně expanzivní. A jako by zdánlivě neplatily základní ekonomické zákonitosti: s růstem množství amerických dolarů v ekonomice se nijak dramaticky nezrychlovala inflace, respektive spotřebitelské ceny. Důvodem poměrně velké stability spotřebitelských cen v Americe, ale i v jiných zemích, je zejména Čína. Právě čínské importy totiž ve Spojených státech drží velkou část spotřebitelských cen při zemi. Efekt byl posílen tím, že kurz čínského jüanu byl dlouhá léta s dolarem pevně svázán. Ať se pohyboval kurz dolaru jakkoliv, z hlediska příjmů to na čínského exportéra nemělo vliv. Ceny zboží vyváženého z Číny do USA mnoho let klesaly. Díky Číně se do značné míry omezily dopady klesajícího dolaru na americkou ekonomiku. Dramatický růst čínské produktivity a existující cenové regulace v Číně byly dlouhou dobu schopny vstřebávat růst cen surovin v amerických dolarech, což poskytuje ekonomice USA aspoň částečně trochu volnosti od nákladových tlaků ze zahraničí. Vazba jüanu na dolar však skončila v červenci 2005 a od té doby čínská měna proti americké neustále posiluje – ve srovnání s červencem 2005 už dnes asi o patnáct procent. Stejně tak začaly růst ceny čínských exportů do USA. Sice stále působí proti růstu spotřebitelských cen, avšak tento efekt se snižuje – a s ním i polštář pro americkou ekonomiku.
Požehnané krize aneb Proč trvala poptávka po dolaru
Nicméně některé ekonomické zákonitosti prostě platit musejí. Jestliže americká ekonomika nerostla v 80. a 90. letech nijak podstatně rychleji oproti létům předchozím (ano, je to tak, ačkoliv všeobecné vnímání je opačné), kam potom zmizely všechny dodatečné americké dolary? V podstatě existují pouze dvě možnosti – do zahraničí a do cen aktiv. A v tom prvním měl Greenspan velké štěstí. V 90. letech poptávka po dolarech v zahraničí dramaticky vzrostla – nejprve s pádem východního bloku a finančními krizemi s tím spojenými, pak krizemi jihoamerických zemí a nakonec v Rusku a ve východní Asii v roce 1997. Jenže od těch dob již uplynulo deset let a prakticky všechny oblasti světa jsou dnes z měnového hlediska v lepší situaci než předtím – kromě Spojených států. Na Ameriku nyní dopadá dědictví minulé expanze. S poklesem poptávky po dolarech klesá jejich cena a tento pohyb můžeme vidět v posledních zhruba osmi letech právě v souvislosti s konsolidací měnových politik ve zbytku světa.
Alan Greenspan, mistr odsunovaných problémů
Pokud jde o růst cen aktiv, Greenspan se s ním potýkal prakticky neustále. Od burzovní krize v říjnu 1987 až po začínající krizi na hypotečním trhu, která vypukla za jeho nástupce Bernankeho. Greenspan vždy reagoval stejně a konzistentně – „nalil“ do ekonomiky ještě více peněz. Tím sice na první pohled akutní krizi vyřešil, ale ve skutečnosti řešení pouze oddálil a někdy přesunul do jiného segmentu. Postupně to byly akcie, pak deriváty, poté akcie internetových společností, pak ceny nemovitostí… Ale takový vývoj nemohl pokračovat donekonečna. Dříve či později každá bublina splaskne. Postupně tedy praskaly bubliny na akciových trzích, pak na derivátových, poté na trzích nemovitostí… Paradoxně k těmto bublinám přispíval i pokles amerického dolaru (který je však vyvolán stejnou příčinou), neboť americká aktiva se oproti aktivům v zahraničí stávala levnější. A navíc na rozdíl od mnoha jiných oblastí světa jsou omezení pro nabývání aktiv v USA vcelku malá. Jinými slovy: ceny v Americe přece jen rostly – nikoli spotřebitelské, ale ceny ostatních aktiv. A to nemálo. Třeba ceny nemovitostí v průměru vzrostly za poslední dekádu o více než dvojnásobek.
Bernankeho vidění světa: hlavně pozor na deflaci!
Problémem americké měnové politiky je tedy příliš mnoho dolarů v ekonomice, nikoli nedostatek likvidity. Přesto se americká centrální banka chová stejně jako za Greenspana: v případě problémů na trzích aktiv (krize hypoték, poklesy cen akcií) uvolňuje měnovou politiku. Jinými slovy činí to, co problémy vyvolalo. Není se čemu divit. Americkou měnovou politiku vede člověk, který až do roku 2002 působil na špičkových ekonomických univerzitách na východním pobřeží USA, avšak s praktickou měnovou politikou měl pramálo společného, pokud si odmyslíme jeho práci hostujícího profesora ve federálních rezervních bankách ve Filadelfii, v Bostonu a New Yorku na přelomu 80. a 90. let. Ben Bernanke na sebe rychle upoutal pozornost už když se stal řadovým členem Rady guvernérů Federálního rezervního systému. Jeho nejznámější projev z té doby (tedy z roku 2002) velmi dobře a v celé hloubce ukazuje na jeho ekonomické přesvědčení: věnoval se nebezpečí deflace ve Spojených státech. Všimněme si toho, že Bernanke se zabývá nebezpečím deflace v době, kdy americká měnová politika se již dvacet let vezla na inflační vlně. Barvitě popisoval všechny nástroje, které má Fed k dispozici, aby zabránil vzniku deflace (což opravdu má, a dokazuje to již více než čtvrtstoletí). Jelikož tuto politiku ve svém projevu přirovnal k rozhazování peněz mezi lidi z vrtulníku (po vzoru Miltona Friedmana, který ovšem vrtulníkový příklad používal v jiné souvislosti), dostal okamžitě přezdívku „vrtulníkový Ben“. Sice se jedná o novinářskou nadsázku, ale má něco do sebe. Bernanke se zjevně bojí recese víc než inflace – už jenom proto, že z jeho pohledu je inflace na spotřebitelském trhu mírná. Naopak, hlavní nebezpečí Bernanke vidí v tom, že pokles cen finančních aktiv by se mohl přelít do reálné ekonomiky a způsobit tak recesi. Tomu chce zabránit právě udržením vysokých cen aktiv (neboli inflací, byť jinak definovanou).
Otázka už nezní, ZDA postihne Ameriku recese
Před dvěma lety v souvislosti se jmenováním Bernankeho za šéfa amerického Fedu napsal autor tohoto článku následující predikci: „Od Bernankeho lze tedy očekávat volnější měnovou politiku a díky ní další pokles amerického dolaru. V případě finančních krizí bude stejně jako jeho předchůdce zasahovat tak, že na trhu se nákupy aktiv bude snažit zvýšit likviditu.“ (Přilétá helikoptérový Ben, HN 26. října 2005) Otázka nyní nezní, zda Bernanke může odvrátit recesi – ta nevyhnutelně přijde. Otázkou je, zda dokáže snížit její náklady. Tedy zda nebude proces přizpůsobení cen, a tím i reálné ekonomiky, oddalovat a komplikovat. Zatím si vybral cestu Alana Greenspana – oddalování recese. Ke své smůle nebude mít oproti Greenspanovi ani tolik času, ani tolik štěstí. Recese přijde, a to poměrně brzy. Uvidíme, jak si povede v jejím průběhu.
