Tenhle příběh má všechny parametry velkého dramatu. Svádí k novým soubojům staré rivaly, hraje v něm roli pohádkové bohatství a zástupy lidí se starají, aby moc nevycházela najevo pravda. Vítejte uprostřed revoluce. Možná si zatím většina ani nevšimla, že by nějaká začala. O to větší ale bude mít dopad. Její adjektivum zní energetická.
Severozápadní Arkansas není zrovna koutem, kde by člověk obvykle hledal něco zajímavého. Zapamatovatelný je snad jen tím, že si jej vybral k věčnému spánku bájný senátor Fulbright, a pak ještě obřím muzeem amerického výtvarného umění Crystal Bridges. Jinak je to kraj šedivý jako fayetvillská břidlice, která jej z části tvoří. Právě ona jej však také začínáměnit k nepoznání a natírá jeho budoucnost na růžovo. To díky ní se uprostřed krize z chudého zemědělského státu začíná stávat místo s raketově bohatnoucí populací. Kam turistovo oko dohlédne, uvidí v téhle části Arkansasu nové domy, školy i čerstvě opravené silnice. A taky čerpací stanice, u kterých si řidiči pěchují zásobníky až nepřirozeně levným plynem. Vítejte v lokalitě, která objevila kouzlo břidlic a která začíná měnit energetické poměry na celé planetě.
George Mitchell přichází
Ano, energetických „zázraků“ už tady pár bylo: nejdřív atom a jaderná fúze, pak vítr a nakonec i Slunce. Většina z nich přinsela víc potíží než úlevy. Břidlicový plyn je ale zdrojem jiného ražení. Amerika už to dobře ví a těží z toho. Cena plynu tam klesla za několik posledních let o dvě třetiny a Spojené státy se ze země odkázané na jeho dovoz staly největším plynovým producentem. Od příštího roku budou také čistým exportérem zemního plynu. Mění-li se situace v Americe tak darmaticky, proč se Evropy tahle revoluce zatím prakticky netýká? Odpověď je bohužel temnější, než mnohým z nás bude milé.
Pro pochopení situace je ale nutné vrátit se nejprve o několik let zpět, na začátek příběhu. Jako často v historii, i tentokrát jej odstartoval nápad novým a překvapivým způsobem zkombinovat již existující znalosti a technologie. Zrodil se na počátku 90. let v hlavě podnikatele George Mitchella a jeho výsledkem byl postup, díky němuž lze za pomoci vody, písku a několika vybraných chemikálií z hlubokých břidlicových hornin uvolnit plynné uhlovodíky a na povrchu je pak jímat. Tenhle krok fakticky postavil na hlavu do té doby obvyklou energetickou logiku. Hojné zásoby břidlicových plynů vnímané jako neperspektivní (protože prakticky nedobytné), se rázem změnily v relativně jednoduše dostupný zdroj. Když se pak Mitchellově firmě koncem 90. let ještě podařilo proměnit experiment v komerčně dobře využitelný postup, základ energetické revoluce byl na světě. Úspěch texaského podnikatele přilákal do odvětví řadu dalších společností, které začaly využívat stejného postupu na geologických formacích i v jiných částech Států – v Arkansasu, Oklahomě nebo Louisianě. A také v Pennsylvanii – státu, který vlastně už jednu energetickou revoluci zrodil. Právě tady totiž Edwin Drake v roce 1859 vymyslel způsob, jak těžit ropu pomocí vrtů. A právě tady se společnosti Range Resources podařilo v roce 2007 zjistit, že v Marcelluském masivu, kde těží, se může ukrývat až 15 biliónů kubíků plynu! To je ekvivalent spotřeby celých USA na zhruba čtvrtstoletí. I kdyby to byl odhad hodně nadsazený a i kdyby bylo nakonec možné získat jen část uvězněných uhlovodíků, pořád by to ještě zanamenalo, že jde o největší naleziště plynu na světě. Spojené státy se tak prakticky „přes noc“ staly zemí s největší zásobou využitelných fosilních paliv. Jsou na tom v tomhle ohledu nyní mnohem lépe než Rusko, Saudská Arábie či Írán. (Tedy pokud pomineme kanadské ropné písky, které ze země javorového listu dělají největší ropný „emirát“, To je ale samostatný příběh.)
Zánik černé díry
Ještě před několika málo lety byly USA nekonečnou černou dírou, která pohlcovala prakticky veškerý zkapalněný zemní plyn na světě. Mnoho ložisek po celé planetě bylo otvíráno téměř výlučně s výhledem na budoucí prodej vytěžených a zkapalněných uhlodvodíků na severoamerickém trhu. Břidlice tohle všechno změnily a namísto předpokládaného růstu dovozu se Spojené státy v roce 2009 staly největším producentem zemního plynu na světě. Jeho ceny tam prudce poklesy a dnes jsou oproti Evropě zhruba třetinové. Tenhle zlom za oceánem také de facto ukončil debatu o renesanci jaderné energetiky. S tak levným zemním plynem a s jeho prakticky neomezeným množstvím jsou perspektivy atomu prakticky nulové. Důsledky tohoto vývoje ovšem dalece přesahují severoamerický kontinent. Náhle přebytečný plyn začínají těžaři prodávat kde se jen dá a kdysi tak výhodné dlouhodobé kontrakty na jeho odběr se rázem stávají spíše zátěží. A co teprve, pokud by se břidlicový plyn začal těžit i v Evropě, kde jej podle prvních odhadů může ležet množství řádově srovnatelné s Amerikou. Jenže něco takového se teď zdá být v nedohlednu. Na starém kontinentě totiž mají – navzdory drahotě a řečem o energetické bezpečnosti – břidlice stále nádech mimořádně kontroverzního zdroje. Stojí zato prozkoumat proč.
Odpor tady budí především samotná technologie těžby, takzvané frackování při němž se do břidlicových struktur vhání pod velkým tlakem směs chemikálií, vody a písku, která pak uvolňuje plyn obsažený v horninách. Řada lidí se bojí, že takový postup může mít nedozírné následky, protože ohrožuje kontamniancí zásobárny podzemních vod. Takovým obavám lze rozumět. Jenže už se tady příliš nemluví o tom, že žádná z žalob, které kdo kdy z těchto důvodů podal na těžební společnosti, zatím nebyla úspěšná a zasažení podzemních vod se doposud nikdy neprokázalo. Což má při existenci desítek tisíc vrtů již nějakou vypovídací hodnotu. Zvláště vezmeme-li v potaz posedlost Američanů soudy a také fakt, že cokoliv se stane v okolí těžebních polí, je americkým právem přičítáno k tíži těžařským společnostem. Sice lze namítnout, že evropská geologie je ve srovnání s americkou komplikovanější a zásoby břidlicového plynu tady leží nejspíše hlouběji a bylo by tedy složitější, rizikovější i dražší se k nim dostat. Stejně tak je pravdou, že evropský a americký vztah ke krajině a k využívání nerostů je prostě odlišný – což je celkem pochopitelné vzhledem k hustotě i charakteru osídlení. Podstatná je ale jiná věc: pohled na to, kdo v Evropě tyhle „zelené“ obavy nejčastěji artikuluje. Leckdy se totiž při bližším zkoumání ukáže, že jsou pouze krytím zcela konkrétních komerčních a mocenských zájmů.
Tak například ve Francii, která před rokem uvaila na frackování moratorium (spolu s Bulharskem), nebyly hnacím motorem odporu primárně ekologické iniciativy, ale firma EdF jako producent elektřiny z jádra a společnost Areva, jako producent jaderných zařízení. (Mimochodem Jižní Afrika obdobné moratorium zavedla loni v srpnu tak, ale přiznala, že tak chrání svoje uhelné společnosti.) Není také vůbec náhodou, že hlavním nositelem odporu proti těžbě břidlicového plynu v Evropě je – ať už veřejnou nebo skrytou formou – ruský Gazprom. Společnost, jejíž pozice právě vilvem americké těžby z břidlic již velmi oslabily a zjevně i nadále oslabovat budou. A přesně to je také důvod, proč například v Polsku žádný obdobný strach nepanuje a proč tamní kabinet naopak láká do země zahraniční společnosti, které mají s těžbou břidlicového plynu zkušenosti (zejména ExxonMobile, ConocoPhillips, ale i mnohem menší a méně známé jako Southern Energy z Arkansasu). Varšava tak doposud rozdělila už skoro stovku koncesí na průzkum. A to za velmi výhodných podmínek. Podobně vstřícní začínají být z obdobných důvodů i Britové, jak potvrdilo i nedávné vyjádření ministerského předsedy Davida Camerona, který těžbu břidlicového plynu výslovně podpořil.
Přesto i ty nejvstřícnější evropské země za Spojenými státy zaostávají nejméně o deset let. Můžeme tak velký odstup připočíst na vrub jenom rozdílným zkušenostem a kapitálovým možnostem? Nikoli. Klíčové je odlišné uspořádání práva! Ve většině amerických států totiž platí, že vlastník pozemku vlastní zároveň i těžební práva na nerosty, které se pod jeho pozemkem nacházejí. S těmi je pak možno běžně obchodovat a také je pronajímat. Čehož také většina amerických těžebních společností využívá. Vlastníci pozemků tak mají ekonomický motiv těžbě nebránit, ba naopak. V Evropě je situace zcela jiná – typicky je tady vlastníkem nerostů stát a vlastník pozemků nemá z nerostů nic, tedy kromě nákladů, které musí strpět, pokud stát těžbu povolí. Proto je opozice proti těžbě v Evropě obecně mnohem větší. Navíc nájemní smlouvy na těžbu zpravidla zavazují americké firmy pokračovat v práci bez ohledu na tržní podmínky, což způsobuje, že plyn na trh „teče“ bez ohledu na výši jeho ceny. A stejně tak platí, že poplatky za vytěžený plyn nejsou jakkoliv svázány s jeho cenou. Vlastník těžebního práva tak získává peníze bez ohledu na cokoliv, dokud těžba pokračuje.
Dobrou noc, Evropo
Krátce řečeno, všechny možné rozdíly mezi americkou a evropskou situací v těžbě břidlicového plynu jsou vychýleny ve prospěch USA. Bez ohledu na to, co si bude myslí unie i jednotlivé členské země, je „břidlicová revoluce“ zde a bude na nás přímo i nepřímo působit. Jde jenom o to, zda se potenciální evropští producenti budou moci na této revoluci podílet, případně jakou formou a v jakém rozsahu. Budou mezi těmi, kdo spoluurčují její směr, nebo se ocitnou na chvostu vývoje? Vlak nám už každopádně ujíždí – bez ohledu na to, kolikrát se nám Gazprom či evropští úředníci budou pokoušet „vysvětlit“, že všechno je mnohem složitější. Není. Bohudík i bohužel.
